Pro Lucku byl první záchvat šok. Ty další snáší klidněji, protože už ví, co dělat.
Přiznám se, ten první, to bylo něco neuvěřitelného, to byl obrovský šok, hysterie. Pak ten následující byl ještě takový trošku rozrušený, ale na druhou stranu nás strašně uklidnilo to, že máme čas zareagovat. Viděli jsme, jak funguje diazepam. Pro mě to bylo obrovsky uklidňující, že dokážu ten záchvat zvládnout, že nepotřebuju pomoc nikoho dalšího, že když u něj budu a podám mu ten lék, tak vím, že ten záchvat skončí a pak je všechno v naprostém pořádku. Takže, přiznám se, že pro mě ten druhý záchvat, nebo ten první záchvat po statusu epilepticus, byl uklidňující. Pro mě uklidňující, protože jsem viděla, že opravdu diazepam zabral obrovsky rychle. To dítě pak normálně v klidu usnulo, potom normálně komunikovalo a kromě bolesti hlavy neměl vlastně žádné následky. Takže dneska, řekněme, už to bereme – samozřejmě nás to rozruší, ten druhý záchvat pro mě byl smutný v tom, že jsme doufali, že ta nemoc skončila, že bude vyléčený, takže to pro nás byl trošku šok. Ale říkám, na druhou stranu nás to i uklidnilo, že s tím záchvatem dokážeme pracovat a dokážeme pracovat s naším dítětem tak, aby řekněme to pro něj bylo co nejméně stresující.