Johanka musela na nějakou dobu přestat s tancováním, zálibu našla v hudbě.
T: Jak ses vyrovnala se svým onemocněním?
P: Musela jsem přestat tancovat, to na tom bylo v tu chvíli asi nejhorší. Já si pamatuji, že hrozně dlouho mě tancování otravovalo a nechtěla jsem tam chodit. A chodila jsem tam jenom proto, že mě do toho nutili rodiče. A v tu dobu, co jsem dostala epilepsii, tak se to nějak zlomilo a zrovna mě to začalo bavit. A pak jsem tam musela přestat chodit, tak to bylo takové, že mi to hodně scházelo dlouho. Ale v tu dobu jsem to začala hodně nahrazovat hudbou, takže jsem začala hrát na úplně všechno, co snad existuje, na klarinet, kytary, flétny a prostě všechno možné. A tím, řekla bych, jsem se vlastně tou hudbou nějak srovnala s tou ztrátou toho sportu. A v jiných aspektech jsem se podle mě ani neměla moc s čím srovnávat, ten zbytek tak nějak vyšuměl.