Edita

Edita

Edita

• Věk v době rozhovoru: 32 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 31 let

Edita onemocněla rakovinou ve 31 letech, v té době byla na rodičovské dovolené. Při jednom náhodném dotyku si sama objevila metastázi v podpaží. Na základě provedených vyšetření (ultrazvuk, biopsie) jí byla stanovena diagnóza rakovina prsu. Následovalo okamžité zahájení léčby, v pořadí chemoterapie (2 cykly), biologická léčba (Herceptin), operace a ozařování (25 + 8 dávek). V současné době jí zbývají 3 měsíce do ukončení léčby.

Více o Editě

Editě bylo 31 let, když si sama nahmatala v podpaží metastázi. Měla dvě malé děti, se kterými byla na rodičovské dovolené a v té době stále kojila. Ihned navštívila gynekologa, který doporučil další vyšetření v mammacentru (ultrazvuk a biopsii). Za týden obdržela výsledky testů, které potvrdily diagnózu karcinom prsu.

Léčba byla zahájena chemoterapií, dostala celkem 2 cykly, které se skládaly ze 4 dávek po 3 týdnech. Po ukončení chemoterapie následovala operace. Poté co se zhojila operační rána, začala Edita docházet na radioterapie, celkem měla 33 ozáření (25 + 8). Během chemoterapie také začala biologická léčba (Herceptin), která jí bude končit za 3 měsíce.

Podporu v nemoci jí poskytoval její blog, na kterém pravidelně komunikovala se stejně nemocnými lidmi. Praktickou oporu nacházela u rodiny, zejména u tchyně, která jí velmi pomohla s péčí o děti a domácnost. Za důležité také považuje členství v podpůrné organizaci pro ženy s karcinomem prsu.

Díky onemocnění začala pravidelně běhat a snaží se žít přítomností. Učí se zbavovat strachu, nyní zejména toho, který má z návratu její nemoci, proto uvažuje o psychologické péči.

Lidem s právě diagnostikovaným karcinomem prsu by vzkázala, aby se nebáli, nastartovali svoji psychiku, neopouštěli svoje zájmy a neulehli do postele.

Audio a video

Edita se svěřila své matce.
Byli jsme na táboře, měli takovou závěrečnou poradu a popíjeli jsme. Já jsem si takhle sedla a najednou si nahmatala bulku, ale říkala jsem si, že to nic, že to asi nic nebude. Druhý den jsme přijeli domů a já to hned řekla mamce. Ona na to, ať si s tím radši někam zajdu. A poslala mě na gynekologii. Děti jsme tam nechali, že si užijeme hezký týden bez dětí. Měla jsem vlastně tehdy narozeniny a přesně v den narozenin jsem šla na tu gynekologii. Tam mi hned napsali žádanku na statimové vyšetření. Šla jsem dolů, do toho centra, které bylo ve stejném domě, že mě tam objednají, ale zrovna měli nějak plno. Tak jsem říkala: „V pohodě, přijdu jindy nebo další den.“ Šla jsem domů, pořád ještě jsem byla v klidu, že se nic neděje. A další den jsem šla teda na vyšetření, ještě jsem tam přišla pozdě, už se po mně sháněli. Na ultrazvuku mě doktorka začala vyšetřovat a vůbec mi nepřišlo, že by se něco divného mohlo dít. Jenom mi pak doktorka řekla, že mě další den objedná na biopsii, protože tam něco je.

Edita nepočítala s tím, že bude kvůli rekonvalescenci po operaci potřebovat pomoct s péčí o děti a domácnost.
Rekonvalescence? No, já jsem si myslela naivně, jak prostě za týden. Když jsem byla v nemocnici, tak jsme poslali děti k babičce a pak, jsem si říkala, pak je přivezou, a že to nějak s nimi zvládnu. Ale to byl teda velký omyl. Protože já jsem byla, ta ruka byla prostě, bolelo mě to, i to prso. A nesměla jsem to namáhat, to bylo takové to první, kdy jsem se cítila nemocná a že tu pomoc opravdu potřebuju. A oni byli připravení jen na tu chemoterapii, pak už jsem neměla nic víc zajištěného, ta tchyně už skoro nastupovala. Ale už prostě jsem ji nechtěla otravovat, už mi to bylo prostě blbé. Ještě tady vlastně byla mamka moje, a to bylo takové jako náročnější. Pak přijela tchyně, ale už toho bylo hodně. Po té operaci to bylo takový těžší. Na tu chemoterapii jsem byla připravená, na tohle už ne, že ještě budu potřebovat pomoc. A když už ta ruka a to prso se tak nějak daly do pořádku, tak mě chytla záda. Skřípnul se mi nějaký, tady kostrč se mi zablokovala. A to teda bylo asi nejhorší z celé léčby, protože já jsem byla úplně vyřízená, vůbec jsem se nemohla hýbat. To mi tehdy pomohl manžel, byl doma, pak někdo ještě přijel. Ta rekonvalescence, to bylo docela těžké, když na to vzpomínám zpětně. To jsem úplně vytěsnila radši.

Edita začala s ostatními pacientkami běhat.
Začala jsem běhat, s Belliskami v jednom programu, který se jmenuje Zpátky do kondice, máme tam trenéra. Teď jsme běžely night run a bylo to super. V sobotu to bylo, můj první závod, skončila jsem sedmá z ani nevím kolika lidí. Mám fakt radost. Takže to je asi tak nějak stručně ten můj rok.

Editin manžel nedával najevo své prožívání. Jí samotné se o nemoci špatně hovořilo.
Prostě když má člověk chemoterapii – a já ještě měla ten Zoladex taky, jako že v přechodu –, tak je to takové horší. Ta chuť chybí. Ale já jsem to vždycky nějak – nechci říct – přemohla, ale prostě vůbec neovlivnila. Myslím si, že manžel, kdyby nevěděl, tak to ani nepozná. Jsem se snažila fungovat normálně ve všech, ve všech ohledech. Jako občas mě napadají takové kacířské myšlenky, že on si to vůbec neuvědomuje, že to prostě jde všechno mimo něj, že všechno házel jakoby na tu svoji mamku, ona se starala o děti. Když bylo třeba pohlídat, tak řekl buď jí, nebo ségře. Ale možná je to nesmysl, že spíš si hledám někde nějaké. On to tak prožíval a nedával to na sobě znát. Myslím si, že to vztah neovlivnilo, ve špatném vůbec, a v dobrým taky. Myslím si, že prostě je to stejné. No, možná je to jako že stejné. Já mu neříkám všechno. Prostě já to píšu na ten blog, všechny ty svoje myšlenky, protože já hrozně nerada o tom mluvím. Nebo to neumím, potřebuju prostě, aby mě poslouchal, a mít na to čas, a on prostě věčně čas nemá. A výjimečně se stane, že bychom si sedli a fakt si povídali tak, že já se rozpovídám. Mně to třeba trvá tři hodiny, než se dostanu k tomu jádru pudla, co chci říct. Takže já radši píšu, a když mu chci něco sdělit, on to nečte, on ten blog nečte, což mě tak jako. To mě pěkně štve, teda mě to hrozně mrzí, že on tohle prostě. Ale když potřebuju něco jakoby mu říct, něco důležitého nebo spíš takové ty moje vnitřní pochody, a tak mu to napíšu. A má informace o mém zdravotním stavu, to mu říkám. Samozřejmě, když jsem čekala na výsledky, tak jsem mu to řekla. Všechno mu jako sděluju. Ale takové to, co si myslím, jak se bojím, tak neříkám mu všechno, protože mně se o tom špatně mluví a já to neříkám nikomu. Vy jste vlastně první, kdy o tom mluvím takhle nahlas.

Edita si neuměla představit, že by byla v invalidním důchodu.
A vy jste chodila do práce? Ne, já jsem byla na rodičáku. A jsem pořád. Takže to docela dobře vyšlo, že jsem nemusela nic řešit, nějakou nemocenskou, nemusela jsem řešit vycházky a tak. Žádný invalidní důchod jste nemusela řešit? Neřešila. Teď jsem jako přemýšlela, nebo mi někdo říkal, ať si to třeba zjistím. Protože s mojí profesí fyzioterapeuta bych neměla namáhat tu ruku. Ale já asi nechci, já prostě nechci být invalida, i když bych měla třeba peníze nějaké, ale nechci. Tak vás to ani nějak finančně nezasáhlo, ta nemoc? Ne, protože jsem byla na rodičáku, pořád jsem brala stejné peníze. Musela jsem teda. Já jsem měla dvě klientky, ke kterým jsem chodila cvičit. Tak s těmi jsem skončila. Ale to byl jakoby můj přivýdělek, pro moje osobní účely. Takže ne, vůbec.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz