Hana B.

• Věk v době rozhovoru: 34 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 34 let

Haně B. byla rakovina diagnostikována teprve před několika měsíci. Po ukončení kojení mladší dcery si v prsu nahmatala bulku, následné vyšetření (ultrazvuk, mamograf a biopsie) pak potvrdilo diagnózu. Podstoupila 4 cykly chemoterapie s 3týdenními rozestupy, po kterých následovaly dávky po týdnu. Těch absolvovala zatím 6, dalších 6 ji teprve čeká. Byla jí také nasazena biologická léčba a po ukončení chemoterapie je plánována operace prsu.

Více o Haně B.

Bulku v prsu si Hana B. nahmatala již po prvním těhotenství před několika lety. Ultrazvukové vyšetření však nenaznačovalo, že by se mohlo jednat o karcinom. V průběhu dalšího těhotenství a kojení nebyl v prsu útvar cítit. Objevil se znovu teprve, když přestala kojit mladší dceru. V té době však byla Hana B. velmi vytížená, a tak vyšetření odkládala v domnění, že se opět jedná o útvar, který samovolně zmizí. Po několika měsících se však rozhodla postoupit ultrazvuk. Následný mamograf a biopsie potvrdily diagnózu rakovina prsu.

Na doporučení lékaře nejprve podstupuje chemoterapii, před jejímž začátkem byly nádory označeny titanovým klipem pro případ, že by v průběhu léčby úplně zmizely. Celkem má naplánované 2 cykly, prozatím dostala 4 dávky chemoterapie po 3 týdnech a 6 dávek s týdenním rozestupem, dalších 6 ji ještě čeká. Při chemoterapii dostala jednou injekci na podporu růstu krvinek. Po ukončení chemoterapie je plánován chirurgický zákrok, jehož rozsah závisí na výsledcích genetického vyšetření. Podstupuje také biologickou léčbu, se kterou začala zároveň s 2. cyklem chemoterapie a dostává při ní jednou za 3 týdny injekci.

Léčbu zvládá velmi dobře, pociťuje pouze slabou nevolnost a někdy bývá unavená. V důsledku chemoterapie se u ní vyskytly potíže se srdcem, jiné vedlejší účinky nepozoruje. Odstranění prsu se Hana B. nebojí. Říká, že více prožívala ztrátu vlasů, i když zpětně vnímá, že vlasy nejsou tak důležité.

Velkou oporou byl pro Hanu B. manžel, kterého její diagnóza hodně zasáhla, a také jejich dvě dcery. O tom, jak diagnózu sdělit starší z nich, které je pět let, se Hana B. radila s psycholožkou. S mladší dcerou o tom nemluvili, protože je na to zatím příliš malá. S péčí o děti a domácnost pomáhaly Haně B. babičky a také kamarádi.

V současnosti je Hana B. na nemocenské. Nemoc ji naučila více si vážit života. Tráví teď hodně času s dětmi a už se tolik netrápí maličkostmi.

Lidem, kterým byla rakovina prsu právě diagnostikována, by ráda vzkázala, ať se toho nebojí, neboť se toto onemocnění dá velmi dobře léčit. Také by všem ráda doporučila, že pokud se jim něco nezdá, ať se nebojí vyžádat si druhý názor.

Ženám, které onemocněly, Lenka A. vzkazuje, aby se nebály žádat o další lékařský názor a vyhledávaly si informace o své diagnóze.

Audio a video

Hana B. si zpětně říká, že byla chyba jít pro výsledky biopsie bez doprovodu.
Na biopsii to bylo taky dobré. Jenom jsem prostě nevěděla, co mě čeká, ale četla jsem, že to všechny zvládly, nebolí to a je to úplně v pohodě. Takže jsem tam šla relativně dobře naladěná. A úplně nejlíp naladěná jsem si šla pro výsledky. Což byla asi ta chyba, protože jsem šla sama. Vešla jsem tam s pocitem, že je všechno perfektní, a pan doktor – chirurg onkolog – si zase myslel, že já už svou diagnózu znám. Tudíž hned, jak jsem tam přišla, mi začal vysvětlovat závažnost celé té situace. A že teda okamžitě musím na ultrazvuk jater, rentgen plic, a já jsem prostě jen seděla a hleděla na něj s pocitem, že si mě asi s někým spletl. Že to nemluví o mně. A pak ho sestřička přerušila a řekla mu, že já o ničem ještě nevím, jestli by teda mohl trošku zpomalit a obeznámit mě s tím, co vůbec zjistili. A já se rozplakala, ale jenom na chvilku. Doma jsme si pak řekli, že to zvládli jiní, tak to zvládneme taky, a tak to bereme celou dobu.

Hana B. navštívila svého praktického lékaře.
V obou případech jsem si šla pro žádanku k praktickému lékaři. Ne na gynekologii. Protože praktického lékaře mám tady, gynekolog je v okresním městě. A jim to takhle stačí. Pokud se něco prokáže, tak oni berou žádanky, ať je to z gynekologie, nebo od praktického lékaře. A praktický lékař mně teda říkal, že s každou bouličkou, která se objeví, určitě mám někam zajít. Že by to nechtěl podceňovat.

Hana B. dostala 2 cykly chemoterapie, 2 různé druhy. První s aplikací po 4 týdnech, druhý 12 aplikací po týdnu.
Ráno jdu na krev. Já teda měla chemoterapie rozdělené vlastně na dva druhy. První druh, ten byl čtyři cykly po třech týdnech, to byla taková ta silnější. Teď mám dvanáct cyklů po týdnu, má to tu obrovskou výhodu, že mám nasazenou biologickou léčbu. Můj nádor byl HER2 pozitivní. Automaticky mně doktor doporučil – a pojišťovna schválila – biologickou léčbu, tak dostávám zároveň i tu. Takže první čtyři cykly byly po třech týdnech. Tam se musela kontrolovat pokaždé krev, protože hodně ubývají bílé krvinky. Byla potřeba každé tři týdny to kontrolovat. Takže jsem ráno přijela a bylo to tam skoro na celý den. Ráno mi odebrali krev. Čekala jsem, až byly asi za hodinku výsledky. Pak jsem čekala zase, než doktor bude mít čas a zavolá si mě konečně. Ten se mnou zkonzultoval, co a jak. Prohlídl, jak se vyvíjí ten nádor. Jestli tam je, nebo není. A zhruba hodinku trvá příprava té chemoterapie v lékárně. Takže jakmile se připraví, tak ze stacionáře zavolají, že za hodinku máte přijít. No, pak si počkáte, až vás zavolají, a samotná ta aplikace trvá asi hodinku a čtvrt zhruba. Co mám těch dvanáct cyklů po tom týdnu, tak tam to trvá trošku déle, protože oni vyvolávají hodně často alergické reakce. U mě naštěstí ne. Ale proto se musí aplikovat pomaleji, a tak to trošku trvá. Ale tam já si chodím odpočnout a zdřímnout. Si vezmu dečku, polštář, lehnu si a já to tam prostě ty dvě hodiny prospím.

ana B. šla před chemoterapií na označení nádoru klipem.
Předpokládali, že chemoterapie by na tento typ nádoru měly dobře zabrat. Takže mně ještě nádory označili takovým klipem, takovým titanovým válečkem, pro případ, že by úplně zmizely, což se naštěstí v mém případě stalo. Tak aby věděli, kde ten nádor přesně byl, a mohli při operaci odstranit nějakou tu poškozenou tkáň.

Hana B. začala biologickou léčbu dostávat zároveň s chemoterapií. .
Chemoterapie jsem měla rozdělené vlastně na dva druhy. První druh byl čtyři cykly po třech týdnech, to byla taková ta silnější. Teď mám dvanáct cyklů po týdnu. A obrovská výhoda je, že mám nasazenou biologickou léčbu. Můj nádor byl HER2 pozitivní, takže automaticky mně vlastně doktor doporučil – a pojišťovna schválila – biologickou léčbu. Takže dostávám zároveň ještě i tu. Ta biologická léčba, kterou mi začali dávat zároveň tady s tou druhou sérií dvanácti chemoterapií, tak to je na rok. Aplikace probíhá jednou za tři týdny do stehna, injekčně. Takže je to otázka minutky a jdu domů. A jak to zvládáte, tu biologickou léčbu? Pozorujete na sobě něco? Ta nemá žádné vedlejší účinky. Nebo aspoň u mě ne. Jedině teď jsem byla minulý týden na ultrazvuku srdíčka, aby se podívali, jak to po těch chemoterapiích zvládlo. A je pravda, že tam je trošku snížený výkon. Pan doktor říkal, že na to musíme dát pozor. Že to srdíčko není už tak v pořádku, jak bylo. Ale že to dělají ty chemoterapie, že by se to mělo vrátit do normálu. Samozřejmě se to musí teď víc hlídat, a pokud by se stalo, že pořád bude ten výkon klesat, tak bohužel by museli zastavit léčbu. Vyléčit srdíčko, nebo nechat ho trošičku odpočinout, a znovu začít. Což bych teda nerada, ale.

Haně B. doplňková léčba nebyla během chemoterapie doporučena.
Zvažovala jsem to, s onkologem jsem to probrala. Řekla jsem mu, co mám tak na mysli, co jsem si různě zjistila. Co bych chtěla brát a tak dále, a on mi je nedoporučil. Že samozřejmě to, co mu všechno říkám, tak jsou opravdu dobré věci, které jakmile doděláme chemoterapie, tak určitě mně to všechno posvětí. Ať všechno beru, piju, užívám úplně na plno. Ať se to tělo pročistí. Ale že dokud jsou ty chemoterapie, tak jsou dvě možnosti. Buďto by to mohlo tu chemoterapii ještě víc jakoby zesílit, anebo zeslabit. Že tam většinou není nic mezi. Takže on říkal: „Jestli to chcete risknout, já vám to zakázat nemůžu. Jo, můžete prostě cokoliv, cokoliv chcete. Ale já bych vám to teďka při těch chemoterapiích opravdu nedoporučoval. Zkuste jíst víc zeleniny, hodně pijte, aby to z toho těla šlo ven.“ A ještě říkal: „To je všechno, co já bych pro to dělal.“ Nevím, jestli pro to měl nějaký důvod nebo má nějaké zkušenosti, ale zase jsem tomu věřila. Takže jsem všechno si odložila, až bude potom.

Díky pomoci rodiny Hana B. nepociťovala tak velký dopad nemoci na chod domácnosti.
Samozřejmě ty začátky byly takové, jakoby ta slovní podpora: „Neboj, bude to dobré.“ A to vám řekne každý, nikdo vám neřekne: „Zítra umřeš.“ Ale jako teď je to hlavně o těch dětech. Že opravdu nám prostě pomáhají s těmi dětmi. Že se mně holky třeba nabídnou: „My ti přijdeme domů poklidit.“ Když mně třeba nebylo dobře. Teď ne, teď už je to v pohodě, ale v létě – tchyně přijde, umyje okna. Taková ta pomoc spíš, aby nějak nám to nezasáhlo chod domácnosti. Aby to prostě všechno bylo tak, jak to bylo předtím. Když jsem třeba unavená, tak si vezmou holky na spaní. Abych se vyspala, abych k nim nemusela vstávat. Nebo abychom si udělali spolu hezký večer s manželem, že si fakt povykládáme, posedíme, že máme klid. Jako taková pomoc, no. Nakoupí mi třeba v krajském městě, abych já nemusela nikde jezdit na nákupy. Myslím si, že se starají ještě víc, než je třeba. Já bych to i sama zvládla, ale když mně tu pomoc nabízí. Pořád jsem to nechtěla, nechtěla, nechtěla, a pak jsem si říkala: „Proč ne, no.“ Oni budou sami rádi, když nám pomůžou nebo pro nás něco udělají. Ale hodně teda ty děti, no. Ty chemoterapie teďka i po tom týdnu, to je prostě i o tom hlídání. Že se pořád musí někdo shánět, kdo vyzvedne ze školky, kdo pohlídá doma tu maličkou. Teď ona taky s ledaským nechce být, protože není zvyklá.

Manžel Hany B. svou ženu doprovázel na vyšetření a na chemoterapie.
Já jsem tady ty vyšetření měla v podstatě vždycky tak nějak. Manžel se mnou byl u mamární komise. Tam se mnou teda byl. Vzala jsem ho s sebou, protože jsem si neuměla představit, jak to chodí. Představovala jsem si, že tam bude deset doktorů. Že se tam před ně postavím, vysvleču, oni mě různě prozkoumají. Něco mně k tomu řeknou. Chtěla jsem ho tam mít s sebou, protože to bylo hodně čerstvé a byla jsem z toho ještě teda hodně taková rozrušená. Takže jsem byla ráda, že tam se mnou byl. Jediné, co mě tam teda trošičku zarazilo, když jsme tam poprvé s manželem přijeli. Nebo poprvé jsem vlastně na chemoterapii byla sama. Ale podruhé, když už jel se mnou manžel, tak mě teda trošičku zarazilo a zklamalo, že tam nemohl být se mnou. To je jediné, co mně tam přišlo divné. Protože vím, že v ostatních zařízeních, nebo vůbec po republice – co je v cizině, to ani nemluvím –, ale tady u nás je možnost přístupu blízké osoby, aby tam s vámi byla. Ale tady to z nějakého důvodu – kvůli hygieně – nedoporučují. Takže tam prostě musel sedět venku a já jsem tam byla sama.

Hanu B. nejvíce děsilo, že bude bez vlasů.
Nejvíc mě děsily vlasy. Já jsem si vůbec neuměla představit, že ty vlasy jsou to poslední. Prostě mě úplně hrozně děsilo to, že budu bez vlasů. Jaké to bude, jak se na mě budou lidi dívat. Jak si toho všimnou. Jestli budu mít paruku, nebudu, budu mít šátek. Tady toto. Je to sice hloupost, teď už to vím, ale toto bylo v té době pro mě takové hodně důležité. Říkala jsem si, že to prostě nemůžu zvládnout bez vlasů. Takže hned jsem se šla podívat na paruku. Kterou jsem si teda mimochodem vůbec nepořídila, protože to nemá cenu. Teď já jsem si myslela: jenom vlasy. Bylo mi řečeno, že i obočí, řasy, prostě všechno. Naštěstí řasy mě teda nepostihly, ty mně zůstaly. Obočí jsem si nechala vytetovat ještě předtím. Protože už jsem dopředu – právě od té kamarádky odsud – věděla, co mě všechno čeká.