Jana A.

Jana A.

Jana A.

• Věk v době rozhovoru: 39 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 38 let

Jana A. je manželka a zároveň maminka dvou dětí. Pochází se Slovenska, ale už dlouhou dobu žije v České republice. Karcinom prsu jí diagnostikovali ve 38 letech. Když si nahmatala bulku v podpaží, domnívala se, že se jedná stejně jako dříve o cystu. Léčbu zahájila chemoterapií, naplánovaných má 16 dávek a poté chirurgický zákrok. V současné době Jana A. podstoupila 8 dávek chemoterapie.

Více o Janě A.

Všechno začalo, když si Jana A. při sprchování nahmatala bulku v podpaží. Bulka nebyla zpočátku citlivá, proto se domnívala, že se jedná o cystu. Se stejnými potížemi se setkala před 10 lety, tenkrát bylo diagnostické vyšetření negativní. Tentokrát se však bulka rychle zvětšovala a Jana A. vyhledala odbornou pomoc. Po sérii několika vyšetření jí byl diagnostikován karcinom prsu. Než se dozvěděla konečnou diagnózu, uběhly zhruba 4 týdny. Jana A. se snažila zaměstnat různými činnostmi, jen aby nemusela myslet na nejistotu, kterou prožívala.

Na základě konzultace s lékařem absolvovala nejprve chemoterapie (16 dávek) a poté chirurgický zákrok. V době rozhovoru má za sebou 8 dávek chemoterapie.

Na chemoterapie chodila každé 3 týdny. Pokaždé měla možnost konzultovat jakékoliv dotazy s lékařkou. Průběhu chemoterapie se Jana A. poněkud obávala, ale dodává, že nejnáročnější byla první dvě setkání, kdy se objevily i nežádoucí účinky. Další setkání byla lepší. Jana A. si všimla také poklesu energie, který ovlivnil činnosti jejího všedního dne.

Jana A. vzpomíná, že po vyřčení diagnózy lékařem prožívala strach a nejistotu. Potom co si odpočinula, se snažila nemoc přijmout a chodit normálně do práce, aby přišla na jiné myšlenky. Zaměstnavatel jí vycházel velmi vstříc. Se zahájením léčby nastoupila na nemocenskou. S pomocí manžela a dětí vytvořili režim, kde si stíhá odpočinout a zároveň se věnovat rodině.

Ženám s karcinomem prsu vzkazuje, aby se právě obklopily lidmi, kteří je budou povzbuzovat a nabídnou pohlazení a útěchu, když bude potřeba.

Audio a video

Jana A. prosí lékaře, aby měli trpělivost a byli pacientům oporou.
Co byste ráda vzkázala profesionálům, kteří pečují o nemocné s karcinomem prsu? Profesionálové? Já bych jim chtěla poděkovat za to, že mají tu trpělivost s námi, že se nám věnují a mají přeplněné ordinace, jsou zatížení lidmi, kteří prostě jsou doopravdy odkázaní na jejich pomoc. Spíš bych jim chtěla popřát pozitivní energii, protože věřím tomu, že to všechno, co je kolem nich, je taky může deprimovat a o tu energii pozitivní obírat. A více trpělivosti s námi. Ať jsou s námi více trpěliví, ať když se ptáme třeba i třikrát na stejnou otázku, že tomu nerozumíme, aby nám ještě trpělivěji na to dokázali odpovědět a nepřišlo jim to třeba nějaké divné. A aby s tím svým pozitivním nadhledem a s tou podporou, s tím, že vidí ty studie, jak ta medicína se vyvíjí, jak napřed je léčba těch rakovin, je to úplně někde jinde než před 20 lety, aby nám byli oporou, aby nás povzbuzovali.

Jana A. našla elegantní řešení pro své potřeby být sama a zároveň v kontaktu s dětmi
Pak jsem byla i sama na sebe naštvaná a pak i na ně. „Vy za mnou ani nepřijdete, vy mně ani pusu nedáte. Já jsem vám úplně ukradená.“ Tak jsem občas projevovala takový jako kdyby vztek. Říkám: „Tak to teda ne.“ A pak jsem si uvědomila: „Aha, ale já zavírám vlastně dveře.“ Takže jsme se domluvili, že když budou dveře otevřené, tak to znamená, že kdykoliv můžou přijít. Protože oni taky neuměli pracovat s tou informací. Oni taky žili v domnění: „Aha, maminka odpočívá, tak ji necháme. Nebudeme ji otravovat.“ Byli zvyklí, že za mnou chodili pořád, a najednou to bylo pro ně něco jiného, ale krásně to respektovali, snažili se to dodržovat. A na jednu stranu mně to strašně vadilo, pobuřovalo, že prostě nemám to objetí, nemám to švitoření jejich, ty diskuse a ty rozhovory. Tak jsme se pak domluvili, že budou dveře otevřené, když se budu cítit, a to bude znamenat, že kdykoliv za mnou můžou přijít, a že když půjdou ráno do školy, tak přijdou, dají mi tu pusu. Když přijdou, i kdybych spala, tak můžou tam kdykoliv za mnou přijít. A pak ten pocit najednou zmizel. Najednou se to vrátilo jako kdyby a dětem, si myslím, že už to přijde úplně normální.

Jana A. se začala na život dívat jinýma očima a radovat se z maličkostí.
Já tuhle nemoc neberu jako trest za něco. Uvědomila jsem si, že je to zdvižený prst, kterým jsem si potřebovala přehodnotit priority ve svém životě. Potřebovala jsem si přehodnotit své nastavení myšlenkové, své myšlenkové pochody, své vnímání okolí. Že to není jenom všechno o mně, ale je to o tom, jak já dokážu vnímat maličkosti, těšit se z toho každodenního života, nečekat něco extra megalomanského, velkého, ale doopravdy užívat si sluníčka, užívat si každodenních maličkostí a radovat se z toho. Nevím, jestli jsem to dostatečně dobře popsala, ale takový ten pocit, kdy máte v sobě nějakou křivdu nebo máte v sobě tu negaci, která ve vás jako kdyby přebývá nebo vás už nahlodává, je jenom o vás. Je jenom o tom, jak vy vnímáte okolí a ten okolní svět, a vlastně všechno to je o mně. A ta nemoc mně taky ukázala, že by mohlo dojít ještě k něčemu horšímu, že je načase prostě změnit své vnímání a ten svůj postoj a zamyslet se, že tady tohle je to, co mně ubírá energii, co mně ubírá to pozitivní a co mě deptá a co mě zneklidňuje. Takže když beru ten život pozitivněji, když se těším z maličkostí, když vnímám takové ty doopravdy krásy prostě toho dnešního dne, byť sem nemocná a strašně špatně snáším samotu – jsem tady od rána do večera sama, byla jsem zvyklá na spoustu lidí kolem sebe a dělá mi to problémy – tak se snažím nacházet v tom vždycky to prospěšné a dobré pro mě. Pro mě to ponaučení je, trošičku se zastavit a naučit se to vnímat jinak, než jsem byla doposud zvyklá, protože už jsem to opomíjela. Absolutně přehlížela.

Jana A. se cítila ve stresu a prožívala negativní emoce, které se v ní hromadily.
Konkrétně karcinom prsu, když můžu mluvit za sebe, tak konkrétně já mám představu, co by mohla být příčina, nebo co je příčina nebo byla příčina tohoto onemocnění. Co se mě týče, já si myslím, že převážně je to stres, který jsem nějakým způsobem zvládala, protože sem tu energii vždycky někde našla, ale nebylo to vyvážené. Já jsem dávala, ale nedostávala. Nedostávala jsem tu stejnou energetickou potřebu, kterou jsem vydávala. Stres v zaměstnání, nedostatek spánku, potom druhá směna v domácnosti, protože jsem vlastně přebírala jako kdyby zodpovědnost i za manžela, který chodil pozdě domů z práce. Takže na jednu stranu tady tohle a na stranu druhou jsou to moje, bych tak řekla, psychosomatické problémy. Je to, když jsem se tak nad tím zamýšlela, vlastně všechno, co souvisí s minulostí. To jsou v mém případě nějaké negativní postoje k sobě samotné, co jsem měla, nebo co ještě třeba mám, to, co nemám vyřešené. Negativní emoce, které jsem prožívala. Nějaká ukřivděnost, hněv, vztek, kdy se člověk snažil dávat nebo byl tady pro druhé, ale nedostával to, co by potřeboval. Kdy čekal, že se i o něj bude někdo starat, ale nedostával to, ono to nepřicházelo. Pak se to v něm kumulovalo, kupilo se to. Ty negativní pocity se najednou zacyklovaly. Teď se z toho třeba stal nějaký vzorec, který se opakoval, a strašně mně to ztrpčovalo a znepříjemňovalo život, nebo znepříjemňuje pořád, protože se musím přiznat, že taky ještě s tím bojuji, byť se snažím myslet pozitivně a vnímám tady tuhle nemoc jako dar.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz