Jana B

Jana B.

• Věk v době rozhovoru: 34 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 33 let

Jana B. si útvar v prsu nahmatala náhodou. Po návštěvě gynekologa, ultrazvukovém, mamografickém vyšetření a biopsii jí byla potvrzena diagnóza rakovina prsu. Podstoupila operaci, při které jí byla odebrána část prsu a sentinelová uzlina. Dostala 4 dávky chemoterapie, které zvládala poměrně dobře. Následovalo 25 dávek radioterapie, které popisuje jako psychicky velmi náročné. V současnosti dostává injekce Zoladexu a užívá Tamoxifen. Do budoucna s manželem plánuje děti.

Více o Janě B.

Jana B. si útvar v prsu poprvé nahmatala náhodou, když si pokládala ruce přes prsa. Po poradě s manželem, který má vystudovanou medicínu, ihned navštívila gynekologa. Byla odeslána na ultrazvukové vyšetření a mamografii. Následná biopsie potvrdila, že se jedná o karcinom prsu.

Krátce po potvrzení diagnózy podstoupila záchovnou operaci, při které jí byla odstraněna část prsní tkáně a sentinelová uzlina. Ačkoliv si původně myslela, že chemoterapie nebude potřeba, nakonec ji musela také podstoupit. Využila možnost druhého názoru a konzultovala nutnost chemoterapie s jinými lékaři, kteří vhodnost chemoterapie potvrdili. Na radu další lékařky pak také požádala svého ošetřujícího lékaře o injekce Zoladexu na útlum produkce hormonů, které začala dostávat ještě před zahájením chemoterapie.

Celkem dostala Jana B. 4 dávky chemoterapie. Před samotnou chemoterapií měla velké obavy ze ztráty vlasů, zpětně se na to však dívá jinak a přijde jí to zbytečné. První 3 cykly zvládala dobře, větší problémy začala pociťovat až po poslední, čtvrté dávce. Objevily se u ní afty, které měla několik týdnů a které způsobovaly bolest při jídle a pití. Také se cítila unavená, malátná, bylo jí trochu nevolno a trpěla zácpou. Po chemoterapii následovalo 25 dávek radioterapie, které byly pro Janu B. psychicky velmi náročné, a to zejména z důvodu dlouhého čekání a častých poruch přístroje na ozařování. Byla také hodně unavená. Následkem radioterapie měla bolestivě popálenou kůži.

V současnosti dostává jednou měsíčně injekce Zoladexu a každý den užívá tablety Tamoxifenu. Vzhledem k tomu, že by s manželem rádi v budoucnu měli děti, dohodli se s onkologem na dřívějším ukončení hormonální léčby. Jana B. zůstala po celou dobu onemocnění v zaměstnání, neboť pracuje ve školství a léčba probíhala z velké části v období prázdnin. Zažádala o invalidní důchod, na výsledek řízení stále čeká. Do budoucna zvažuje snížení pracovního úvazku.

Velkou oporou při léčbě jí byl manžel. Pomáhal jí mimo jiné pochopit informace, které dostávala od lékařů. Dále jí hodně pomohl bratr, o kterého se mohla vždy opřít. V průběhu léčby se také obrátila na psychologa. Cenným zdrojem informací a doporučení pak byla pacientská skupina Bellis, kde se dostala do kontaktu s dalšími mladými pacientkami se stejnou diagnózou.

Ostatní pacientky by chtěla podpořit v tom, ať se nebojí ptát a zjišťovat si informace od svého lékaře nebo od jiných lékařů.

Audio a video

Jana B. si překřížila ruce při sledování televize a v prsu ucítila neznámý útvar.
Stalo se to opravdu úplně náhodou. Sama jsem si v životě nedělala samovyšetření a všechno jsem znala jen tak, že jsem někde něco zahlídla, něco si přečetla. A náhodou jsem seděla takhle večer na gauči, jen v mikině, neměla jsem spodní prádlo, a když jsem si dala ruce křížem přes hrudník, najednou jsem ucítila, že tam je něco, co tam být nemá, že v tom prsu něco je.

Jana B. obdivuje, jak její muž vše zvládl i přes úmrtí jeho otce.
Bála jsem se o něj, aby to psychicky zvládl, protože maminka jeho, ta umřela už před 5 lety. Nebo 6. A tatínek byl ten rodič, který mu zůstal, a v tu chvíli na tom byl opravdu, opravdu zle. A já se bála, jak vezme to, že mám ne stejnou, ale obdobnou diagnózu. Takže tohohle jsem se bála, aby on to zvládl v tu chvíli. Ale musím říct, že to zvládl teda perfektně. Nevím, jestli jenom přede mnou, ale zvládl. A i přesto, že teda tchán 4 dny před mojí operací zemřel, tak manžel úplně neuvěřitelně mě podržel celou tu dobu. Přestože v tu chvíli jsem si připadala, že já bych měla být ten, kdo tam je pro toho druhého, tak to bylo trošku jinak všechno.

Jana B. dlouhou dobu své onemocnění před rodiči tajila, oznámila jim to a až když měla chemoterapie.
Bála jsem se to říct mamince. Teda musím říct, že maminka je vystrašená, jak nás nemá u sebe. Přestala mít kontrolu nad naším životem v podstatě a má strach z toho, co s námi bude. Takže jsem se bála říct to mamince. Dozvěděla se to v podstatě až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, což bylo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budu mít chemoterapii. Říkala jsem si: „To, že jsem plešatá, už opravdu nepřehlídne.“ Paradoxní bylo, že tenkrát přijeli na pohřeb tchána, moje maminka s tatínkem, a já jsem měla pár dní po operaci. Bolela mě ruka z toho, že jsem nějak měla tu sentinelovou uzlinu pryč. Moje maminka mě za tu ruku držela, a já jsem jí nemohla říct, ať mě za ni nedrží, že mě to prostě bolí, že to mam celé tak nějak jako namožené, protože jsem neměla z čeho to mít namožené. Takže tenkrát to bylo takové jedno velké divadýlko v podstatě, aby teda něco nezjistili, protože jsem si myslela, že jim to nebudu muset nějak extra říkat. A dozvěděli se to vlastně nějaký měsíc, cirka měsíc a půl poté, co už jsem byla odoperovaná, tak se dozvěděli, že jsem měla rakovinu. Prezentovali jsme to tím stylem, že rakovina tady byla, ale už je po operaci, už je pryč, a teď snižujeme riziko toho, že se to vrátí.

Jana B. během radioterapií chodila do práce. Léčba se prodlužovala pro poruchy přístroje.
Potom tedy bylo ozařování, kdy jsem si říkala: „Teď už mě čeká jenom těch nějakých 25 dní v nemocnici a budu to mít za sebou.“ To jsem ovšem nevěděla, že přístroj na ozařování je věčně rozbitý, takže místo 5 týdnů z toho bylo více než 6 týdnů. Přestože ozařování samo o sobě trvá 10 minut, tak já tam budu trávit hodinu a půl, než na mě přijde řada, protože to dopoledne to bylo rozbité, a teď to už zase půjde, případně mě pustí domů. Musím říct, že v tu chvíli jsem to začala poměrně dost špatně snášet psychicky. Do té doby to všechno tak nějak šlo, až na ten výkyv, kdy jsem se dozvěděla, že bude chemoterapie. Ale v tu chvíli, kdy jsem trávila v podstatě, aspoň tak mi to přišlo, víc času v nemocnici nežli kdekoli jinde, to začalo být špatné. A i tím, že jsem začátek ozařování ještě stále nastupovala v době dovolené, tak jsem v podstatě nemyslela na nic jiného, než že zase budu muset jít do nemocnice. A i manžel, který by jinak něco takové v životě nevyslovil, tak říká: „Zaplať pánbůh, že už začneš chodit do práce, protože ty nemyslíš na nic jiného a psychicky jsi na tom mnohem hůř, než když do té práce chodíš.“ Tak zaplať pánbůh skončily prázdniny a mohla jsem začít chodit do práce. I když čtyři týdny jsem chodila s tím, že jsem odcházela ze zaměstnání dříve a podstupovala dávky ozáření. A přišla jsem potom domů, a protože jsem byla unavená z toho všeho, tak jsem to celé prospala. Takže z toho dne opravdu moc nezbývalo. Nějakých prvních 15 dávek ozařování, to byla v podstatě pohodička. Nevím, jestli to bylo i tím – možná si to jen namlouvám –, že jsem dva týdny před ozařováním začala brát betakaroten, který tu kůži snad i možná nějak trošku ochránil, protože se mi spálila až po nějakých těch 15 dávkách. Ale zase na druhou stranu, spálila se tak, že v životě jsem si nemyslela, že by to bylo možné, člověk může z toho mít puchýř i na bradavce. A to není vůbec nic příjemného. Ale tam už jsem viděla ten konec, že už se to opravdu chýlí ke konci a že už to budu mít za sebou, že už to bude dobré. A úplně těch posledních 5 dávek už bylo zaměřeno pouze na ložisko toho nádoru, který tam původně byl. To už bylo mimo bradavku, která byla v tu chvíli opravdu neuvěřitelně citlivá. A to už tak nějak šlo. Takže poté, co jsem nemusela řešit, že je věčně rozbitý nějaký přístroj, na kterém já jsem závislá. Honí mě do nemocnice, dvakrát třeba denně, protože když tam přijdu, tak přístroj je rozbitý, ale oni mi volají za 2 hodiny, že to zprovoznili a že mam jet zpátky. Tak když už tohle bylo za mnou, tak jsem si myslela, že to mám za sebou úplně.

Pro Janu B. byla léčba psychicky náročná, hlavně kvůli dlouhému čekání.
Psychicky náročná. Psychicky neuvěřitelně náročná tím neustálým čekáním v nemocnici. Při chemoterapii jsem čekala jen jednou, ale při radioterapii to bylo dennodenní čekání. To bylo hrozný. Nejdřív čekání na simulátor, který se zvládnul pokazit ve chvíli, kdy jsem tam byla, takže místo dvou návštěv sem tam byla třikrát, nebo čtyřikrát. Třikrát, třikrát. A potom ta nejistota, kdy tam jdu a nevím, jak tam dlouho budu, jestli to vůbec půjde. Hlavně na té psychice se to odráželo. Jak jsme konstatovali doma s manželem, tak v podstatě mi dávali tu tělesnou schránku sice do kupy, ale byla jsem psychicky na tom hůř a hůř, když to probíhalo. A i jsem brečela, že už tam chodit nechci. Což se mi předtím nestalo ani jednou, ale v druhé polovině radioterapie jsem brečela doma, že tam nechci a ať mě tam neposílá. Připadala jsem si jak malý fakan. Ale nemohla jsem si za boha pomoct.