Jana H.

• Věk v době rozhovoru: 37 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 36 let

Jana H. si bulku nahmatala sama, ale nemyslela si, že by to mohla být rakovina. Na ultrazvuk byla odeslána po pravidelné prohlídce u gynekologa. Následná biopsie potvrdila karcinom prsu. Ihned začala léčba chemoterapií (4 dávky po 3 týdnech, 12 dávek po týdnu), kterou stále podstupuje, má před sebou ještě 2 týdny. Ve stejnou dobu zahájila i biologickou léčbu (Herceptin). Po ukončení chemoterapie ji čeká operace – ablace prsu. Do budoucna plánuje také rekonstrukci prsu.

Více o Janě H.

Jana H. si bulku v prsu nahmatala sama, v rodině se nikdy s rakovinou nesetkala, a tak ji ani nenapadlo, že by to mohlo být něco vážného. Při pravidelné gynekologické prohlídce se svěřila své lékařce, která ji odeslala na další vyšetření. Při ultrazvuku a následné biopsii se potvrdilo, že se jedná o karcinom prsu.

Léčbu Jana H. zahájila chemoterapií, nejdříve dostala 4 dávky chemoterapie s rozestupem 3 týdnů, následovalo 12 dávek s týdenními rozestupy. V současné době je nadále léčena chemoterapií, má před sebou ještě 2 týdny. Také dostává biologickou léčbu, konkrétně Herceptin. Po ukončení chemoterapie bude Janě˛H. provedena operace – ablace prsu. O další navržené léčbě nemá informace. Po jejím ukončení plánuje Jana H. rekonstrukci prsu, protože se chce líbit nejen okolí, ale hlavně sama sobě. Zákrok již konzultovala s plastickým chirurgem a je zapsána v pořadníku na operaci.

Chemoterapii popisuje Jana H. jako náročnou. Po první aplikaci již věděla, co ji čeká, tak se dokázala lépe připravit a bylo snazší to zvládnout. Cítí se hodně unavená, popisuje také zvýšení krevního tlaku. Biologická léčba ji přivedla do umělého přechodu a často trpí návaly horka, pocením a nespavostí.

Hodně jí pomohlo, že se s léčbou netajila. Kolegyně v práci věděly o nemoci dříve než její manžel a uspořádaly sbírku, aby jí v nemoci finančně vypomohly. V současnosti je na nemocenské dovolené, ale ráda by se po ukončení aktivní léčby vrátila do práce, preferovala by částečný úvazek.

Velkou oporou pro ni bylo okolí, vyzdvihuje zejména pomoc tchyně, která jí pomáhala s praktickými činnostmi v domácnosti. Její manžel byl její nemocí zaskočen a vyrovnával se s ní několik týdnů, ale stále byl pro ni oporou. Jako náročnou situaci popisuje způsob, jak oznámit své onemocnění dětem, kterým je 6 a 11 let.

Považuje se za životní optimistku a pozitivní přístup při léčbě je pro ni velmi důležitý. Ostatním pacientům, kterým byla diagnostikována rakovina prsu, by ráda vzkázala, ať se nevzdávají, bojují, váží si života a co nejvíce si ho užívají.

Audio a video

Jana H. si myslela, že si nahmatala tukovou bulku a vyhledala lékaře za měsíc..
Začalo to v období, kdy jsem se cítila nejlíp, kdy si člověk řekne, že je všechno v pohodě, kdy má dobrou práci, děti jsou zdravé a cítí se vlastně dobře, a najednou jsem si nahmatala bulku v prsu. Myslela jsem si, že to nic nebude, nechala jsem to tak a říkala jsem si: „Je to nějaké tukové nebo tak.“ Pak jsem za měsíc měla zánět v ruce a říkala si, že to může být něco takového, že to tělo nějak bojuje proti zánětu, ale nemizelo to, takže když jsem šla pak na běžnou gynekologickou prohlídku, řekla jsem to paní doktorce a hned jsem dostala žádanku na ultrazvuk. A šla jsem na ultrazvuk, kde mě objednali asi za týden, ale paní doktorce se to nějak nezdálo, takže hned druhý den byla biopsie.

Jana H. popisovala, že s postupem léčby se vedlejší účinky začaly nabalovat.
Když člověk si řekne, že vlastně na začátku mu nic není, ona ta chemoterapie, když jenom zvrací, tak mu nic není, ale pak se to už na sebe nabaluje. Říkala jsem si, že mi je úplně dobře, ale po těch 4 velkých, kdy jsem chodila každé 3 týdny – a pak vlastně každý týden –, tak tělo už proti tomu začíná víc bojovat. Ty vedlejší účinky se začínají i projevovat, i únava je větší, a opravdu to tělo bojuje asi už trošičku jinak.

Jana H. v okolí organizaci nenašla, ale zapojila se do skupiny na sociální síti.
Přímo tady v okolí, kde bych se třeba osobně mohla angažovat, nic není, což mě celkem překvapilo. Je to tady přitom celkem centrum, onkologie je tady na vysoké úrovni, ale žádná pomocná skupina tu není. Nebo o ní nevím, nikdo mi nenabídl, abych se zapojila. Mně pomáhají ty sociální sítě. Jmenuje se to Malá nebo velká, hlavně ať jsou zdravá – jsou tam informace jakoby ze života. Tím, že to všichni prožili a pracují s tím.

Jana H. přiměla svého bratra dojít si na genetické testy.strong>
Pak šlo o to, jak to říct bráchovi, to jsme tam taky šli prostě jeden den odpoledne. Jsme si nejdřív se švagrovou řekli: „Budete doma?“ „Jo, budeme.“ Tak jsme přišli a já říkám: „Musím vám něco říct.“ A bráchova první reakce byla: „Ty jsi těhotná, že?“ Já říkám: „No, nejsem.“ Tak jsem to řekla, a můj brácha je takový taky introvert trochu, takže to nedával prvně najevo, ale viděla jsem, jak ho to strašně sebralo. Takže bylo to takové i pro ně náročné se s tím smířit, když jsem to řekla, protože jsem ještě nevěděla genetiku. Řekla jsem, že půjdu na genetické vyšetření, že vlastně i pro ně to může být riziko. A můj brácha řekl: „Ne, to nemůže být. Já přece nemůžu mít rakovinu prsu.“ Já mu ale řekla: „Zaprvé, můžeš mít, ale není tam jenom rakovina prsu, jsou to i další následné nemoci.“ Jako třeba slinivka a tady tohle. Takže to teda jsem mu musela trošku jinak vysvětlit, že se to týká i jeho, trošku více než jenom tak, že jsem já nemocná. Tak jsem byla ráda, že genetika pak dopadla dobře. Že vlastně tam žádné pro ně velké riziko není.

Manžel Jany H. se s jejím onemocněním smiřoval několik měsíců.
Teď už je to dobré. Tím, že my jsme spolu 20 let – před 20 lety jsme spolu začali chodit, 12 let z toho manželé –, a tak jsme spolu strašně dlouhou dobu. Pro něho to bylo, řekla bych, daleko horší než pro mě. Já jsem se s tím smířila strašně rychle, ale jemu to opravdu trvalo – řekněme, 2 měsíce? Fakt dlouhou dobu. Teď už je to dobrý. Zaplať pánbůh. Byl takový zamlklejší, všichni v okolí to i na něm poznali. Leckdo řekl: „Jé, manžel to těžce nese.“ Prostě tady tohle. Říkám: „Jo, nese to hůř než já.“ A povídám mu: „Jak ti můžu pomoct?“ „Nijak.“ On je takový introvert trošku, kdežto já jsem extrovert, takže v tom to mám možná já lepší. On si to nechával v sobě, nikomu to moc neřekl. Já se ho ptala: „A řekls to třeba tomu?“ „Ne, já jsem mu nic neřekl.“ A takové. Možná kdyby se o to podělil, tak by mu to víc pomohlo. Že by si mohl promluvit. Já mu v tom asi zas tak úplně nepomohla, protože jsem si pořád z toho ze začátku dělala srandu. A to taky asi těžce nesl, že jsem se pořád smála. A já říkám: „No teda, já jako budu plešatá, tlustá a plešatá, no teda, jako to je vyhlídka. S takovou ženskou tady budeš žít.“ A on vždycky: „Nech toho, nech toho.“ Prostě hůř se s tím smířil.