Lucie

Lucie

Lucie

• Věk v době rozhovoru: 35 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 32 let

Lucie onemocněla rakovinou v 32 letech, kdy si nahmatala malou bulku v prsu. Z důvodu velkého vytížení návštěvu lékaře odložila, pak šla na ultrazvuk, který nepotvrdil nález. Po 2 měsících byla odeslána na dovyšetření – biopsii, která potvrdila, že se jedná o karcinom prsu. Lucie podstoupila operativní odstranění prsu, chemoterapii, radioterapii a experimentální biologickou léčbu. V současné době chodí na pravidelné kontroly a je v devátém měsíci těhotenství.

Více o Lucii

Lucie si útvar v prsu nahmatala poprvé ve sprše – cítila malou bulku. Z důvodu velkého pracovního vytížení a starosti o malou dceru, která byla v té době po úraze, navštívila lékaře až o několik měsíců později. První ultrazvukové vyšetření bylo negativní. Přibližně po 2 měsících však byla Lucie odeslána na biopsii, která potvrdila diagnózu rakovina prsu.

Léčba u Lucie měla začít operací, nejdříve jen odstraněním zapouzdřené bulky. Den před operací se však dozvěděla, že se v prsu nacházejí mikrokalcifikace, a mamární komise rozhodla, že je nutné podstoupit odstranění celého prsu. Operace byla odložena a proběhla o 2 týdny později. V té době si Lucie vyžádala druhý lékařský názor na jiném pracovišti. Tam potvrdili postup nemocnice, kde měla naplánovanou léčbu. Lucie podstoupila operaci, po biopsii odstraněného prsa byla naplánovaná další – odstranění uzlin, kde byly mikrometastáze. Po operaci měla 4 cykly chemoterapie po 3 týdnech, na které navazovalo 12 cílených dávek po týdnu. Současně byla zařazena do výzkumné studie, kde podstupovala roční biologickou léčbu. Po ukončení chemoterapie nastoupilo 5 týdnů radioterapie.

Léčba byla pro Lucii náročná, zejména chemoterapie, při kterých se cítila špatně. Měla řadu nežádoucích účinků a komplikací (alergická reakce, nevolnost apod.). V té době dokonce přemýšlela o ukončení léčby. S přípravou na zvládnutí chemoterapie jí pomáhala kinezioložka. Zároveň jí její praktická lékařka nabídla antidepresiva, která několik měsíců užívala. Po ukončení léčby vyhledala psycholožku, chtěla pomoci vrátit se do života a vyrovnat se s nemocí.

Její okolí ji velmi podporovalo, zejména pak přítel. Velké množství času v té době věnovala dvouleté dceři. Po ukončení biologické léčby se s přítelem rozhodli pro druhé dítě a nyní je v devátém měsíci těhotenství. V současnosti je v invalidním důchodu a pracuje na částečný úvazek.

Díky nemoci si mnohem více uvědomuje život a nepovažuje ho za automatický. Lidem, kterým byla právě diagnostikována rakovina prsu, by ráda vzkázala, aby našli svoji vnitřní sílu a nevzdávali to, protože vždycky stojí za to, bojovat až do posledního dechu.

Audio a video

Lucie nechtěla v chemoterapiích pokračovat. Vyhledala i psychologickou pomoc, ale po rozhovoru s lékařkou se rozhodla to zkusit dále.
Po těch 4 chemoterapiích, jsem byla docela zničená, musím říct, a protože i přesto, že mně dávali léky na nevolnost a podobně, tak už ta psychika na mě působila dost silně. A já už jsem jenom čekala v čekárně a cítila jsem třeba dezinfekci nebo už jenom to prostředí a mně už se dělalo špatně. Takže já už byla rozhodnutá, že na další chemoterapie nepůjdu, že mně to stačí, ta léčba, že se cítím fakt jako zdravá, a stejně si myslím, že to někdo na mě ušil. Měla jsem pocit, že to onemocnění jsem neměla vůbec v sobě a že už na další chemoterapie nepůjdu. A tenkrát – já nevím už kdo – mně někdo řekl o psycholožce přímo v nemocnici, tak jsem ji byla navštívit. Jedno sezení jsme myslím spolu měly, protože na další už jsme se pak nějak nedomluvily. A ona mně řekla: „Je to vaše rozhodnutí, je to váš život. A nemůžete dělat věci, jak ostatní chtějí. Je to jenom o tom, že vy si rozhodnete, jestli budete pokračovat. Ne vaše onkoložka, ne vaše maminka a ne váš přítel. Prostě to je jenom o vás.“ A já jsem se najednou fakt rozhodla, věděla jsem, že pokračovat nebudu. Načež jsem teda přišla na tu onkologii, ke své onkoložce, a měla jsem tendenci jí sdělit, že pokračovat asi nebudu. Neměla jsem ten den zrovna jít na chemoterapii, ale asi až za týden nebo za čtrnáct dní, ona tam byla nějaká prodleva mezi těmi cykly. A to si pamatuju fakt dodneška, jak jsem tam seděla a ona mi říká: „Jste si fakt jistá?“ A já na to: „Já vím, že to je promarněná šance, ale já už to prostě fakt nezvládám, mně už to tady vadí.“ Bolela mě strašně ruka z toho, protože mě mohli píchat jenom do té pravé ruky, u levé už jsem v podstatě neměla možnost dostávat tam chemoterapii, začala mě totiž hrozně bolet. Tak doktorka říká: „Jo, fajn, to se dá vyřešit portem.“ Pak jsem řekla: „Mně vadí dezinfekce.“ A ona: „No, dobrý, tak budeme dávat jinou dezinfekci.“ A já: „Mně vadí ten stacionář.“ „Dobře, tak půjdete jinam, na jiný stacionář.“ A říkám: „A můžu tuhle sestřičku?“ A ona říká: „Jo, můžete mít tuhle sestřičku.“ Takže jako všechno tak nějak vyhověla mně a ona říká: „Fakt to aspoň zkuste. Uvidíte, jaký to bude. A já myslím, že to bude v pohodě, protože hlavně to budete mít po týdnu a už to nebude taková dávka pro to tělo, jo? Takže vám nebude špatně.“ Já říkám: „No, uvidíme, tak já si to ještě nechám projít hlavou.“ A do toho jim tam tenkrát zazvonil telefon, volala jí asi nějaká paní doktorka ohledně jedné pacientky a vím, že ta moje onkoložka jí říká: „No, bohužel, ona už to má v kostech, takže v podstatě už tam bude jenom nějaká udržovací léčba.“ A pak ten telefon položila a říká: „Jenom vám chci říct, že ta pacientka by si s vámi to místo klidně vyměnila, vy máte ještě možnost si ten život zachránit, protože v těch kostech to nemáte. Takže si to rozmyslete, jestli to chcete dneska, nebo třeba příští týden zkusit. A jenom kvůli tomu, že se vám udělá špatně nebo neudělá, to nepřerušovat, protože ona by si to s vámi klidně vyměnila.“ A tak jsem řekla: „Ty jo, já jsem fakt hloupá, proč to teda jako nezkusit.‘“ No, a na tu další chemoterapii jsem teda šla.

Lucie uvažuje nad tím, že si nemoc přivolala sama, neposlouchala své tělo.
Stres – u mě to určitě byla psychosomatika. Co to znamená – psychosomatika? Že si to člověk asi vnukne tak nějak sám. Nebo to tělo už mu samo řekne: „Začni odpočívat, udělej něco sama pro sebe.“ A já to neposlouchám. Když to tělo potřebuje nějakým způsobem zastavit a řekne: „Neposlouchala si? Tady to máš.“ A v tu dobu jsem i řešila nějaké vztahy s mým bráchou, a dokonce jsem si sama sobě řekla: „Ty jo, co by ho asi přimělo k tomu, aby mu to otevřelo oči?“ A tak mě napadlo, jestli jsem si to nevnukla takhle sama. Když si budu pořád říkat „budu nemocná, budu nemocná, budu nemocná“, tak onemocním, to je jasné.

Dcera Lucie se začala o onemocnění zajímat až o několik let později.
Já jsem si myslela, že dvouleté dítě to nemůže nijak vnímat, když se o tom před ním bavit nebudeme. A v podstatě řeknete si: „Ježišmarja, dvouleté dítě, co mu budu vykládat.“ Ale s odstupem času, hlavně teďka, jednak samozřejmě ona má strach, co přijde s druhým dítětem, to je normální, ale se mě samozřejmě i ptá, z čeho budu to miminko krmit. Začala mít obrovský strach z lékařů. Když jsem se jí nedávno zeptala: „A proč ten strach jakoby máš? Nebo proč vůbec?“ (Protože ona naštěstí teda není nemocná, my vůbec nechodíme k doktorovi, kromě zubaře. A u zubaře, to je fakt hodně náročné ji tam dostat a vysvětlit jí, že jí opravdu nic neprovedou, že jí nevypíchnou oči, jak si pořád myslí, jako že jí provrtá oči zubařka vrtačkou a podobně. Má úplně šílené věci.) Tak ona mi fakt jako řekla: „Mami, to je prostě kvůli tomu, že oni ti ublížili.“ A já říkám: „Mně ale neublížili, oni mi pomohli. Oni mně zachránili život.“ Ale ona, i když jí je teďka 4 a půl, tak pořád nechápe slovo smrt. Já jí to nevysvětlím. Zrovna včera jsme se o tom bavili spolu, protože mi říká: „Mami, ty máš pořád tak krátké vlasy.“ A já říkám: „A ty si pamatuješ, že jsem měla dlouhé?“ A ona mi řekne: „Jo, ty jsi měla hodně dlouhé vlasy.“ A já říkám: „Pamatuješ se na období, kdy jsem neměla žádné?“ „Ne.“ A já říkám: „Aha, takže ty si pamatuješ na období, kdy jsem měla dlouhé, a teďka.“ A prostě to bere všechno jako špatně. Že to bylo špatné. Proto ani třeba nechce chodit ke kadeřnici, bojí se, že ji ostříhá. Spoustu věcí je, že si říkám: „Ty jo, ona má v sobě takové bloky.“ A snažíme se pořád jí vysvětlovat, že ti lékaři nám pomáhají, že to je prostě pro dobro všeho. Jako je to hodně těžké. Muselo to pro ni být hodně těžké.

Lucie doporučuje najít vnitřní sílu a neztrácet naději.
Vzkázala bych, ať neztrácejí naději a aby našli svoji vnitřní sílu a hodně energie, nevzdávali to, protože vždycky stojí za to, bojovat do posledního dechu, si myslím. A vím, že občas je hodně těžké najít tu sílu a najít ty pozitivní myšlenky k uzdravení. Ale když člověk opravdu chtít bude, tak podle mě ta psychosomatika je strašně důležitá, strašně silná pro to, aby to vyšlo, aby se člověk uzdravil. A zvládnout se to samozřejmě dá. Určitě.

Prevence je podle Lucie velmi důležitá.
Co tě napadne, když se řekne karcinom prsu? Prevence. Že je to to nejdůležitější, co člověk pro sebe může dělat. Hlavně ty mladé ženy. Že to je hodně důležité, šířit povědomí lidí o tom, že nejdůležitější je prevence a že si tím můžou zachránit život. Já jsem asi fakt měla štěstí, protože jsem sama byla taková hodně nezodpovědná. I když jsem na kontroly chodila, tak můžeš narazit na doktorku, která se splete. To se stane i v těch nejlepších nemocnicích, ale víceméně prostě jsem měla stejně štěstí, že to takhle všechno dopadlo, že se na to někdo podíval a že jsem nakonec teda v té nemocnici skončila, že se to celé třeba odebralo a podobně. Ale nejdůležitější podle mého názoru je opravdu prevence. A když jsem viděla – když jsme měli různě edukační programy, akce –, tak když jsem viděla, že tam chodí mladé holky, mladé ženy, a občas jsme tam řekli ten náš příběh nebo zkráceně, že v podstatě jsem třeba onemocněla ve dvaatřiceti letech. A úplně bylo vidět, že je to hodně překvapuje, a ony opravdu měly zájem o to, se naučit, jak si správně provést samovyšetření. Tak já jsem byla strašně ráda za to. Že nebo i tam přišli lidi, ženy občas, které řekly, že něco v tom prsu mají, a že se strašně bojí jít s tím. Tak jsem se jim snažila říct, že tomu rozumím, ale že to rozhodně nezmizí. Že to povede k horšímu, takže čím dřív se půjde. A doufám, že šly na to vyšetření potom. Myslím si, že tohle je teďka to nejdůležitější šířit. Prostě to povědomí o té prevenci.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz