Naďa

Naďa

Naďa

• Věk v době rozhovoru: 35 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 28 let

Naďa onemocněla rakovinou prsu, když jí bylo 28 let. Její léčebný plán zahrnoval chemoterapii, během které začala dostávat biologickou léčbu – Herceptin. Po chemoterapii podstoupila částečnou ablaci prsu. Následovala radioterapie, celkem dostala 32 dávek. Také absolvovala hormonální léčbu Zoladexem. V současnosti má dvouletého syna.

Více o Nadě

Naďa se s karcinomem prsu poprvé setkala u své maminky. V době, kdy byla mamince diagnostikována rakovina, jí bylo 16 let. Naďa hodně cestovala, nějaký čas dokonce bydlela v zahraničí. Poté se vrátila, aby mohla pečovat o nemocnou maminku, které rakovina metastázovala do kosti. Maminka zemřela, když bylo Nadě 26 let.

Naďa si objevila bulku v prsu při pobytu na dovolené s německou rodinou, u které působila jako au-pair. Hned druhý den navštívila lékaře, který jí nález potvrdil, a tak se okamžitě vrátila zpátky do ČR. Doma podstoupila další vyšetření a byl jí diagnostikován karcinom prsu.

Léčbu lékaři zahájili chemoterapií, Naďa dostala 4 dávky po 3 týdnech, při kterých často zvracela. Pak podstoupila další chemoterapii, celkem tato léčba trvala půl roku. Následovala operace, částečná ablace prsu. Po operaci ji čekalo 32 dávek radioterapie, ze kterých se cítila velmi unavená, zejména pak s odstupem času, asi měsíc po jejich skončení. Současně s chemoterapií jí začala biologická léčba Herceptinem. Souběžně s tím také dostávala hormonální léčbu – Zoladex, který jí navodil předčasnou menopauzu. Celkově ho měla užívat po dobu 5 let.

Tři roky po ukončení chemoterapie se s partnerem rozhodli, že by si přáli miminko. Po 3 letech tedy přerušila hormonální léčbu. Po dvou a půl měsících se jí vrátila menstruace a za několik měsíců s manželem počali dítě. Synovi Nadi jsou nyní dva roky.

Po zahájení léčby byl Nadě přiznán plný invalidní důchod, který pobírala celkem čtyři roky. V průběhu onemocnění jí byli velkou oporou sestra a tatínek, u kterého bydlela. Nemoc i léčbu brala optimisticky a s nadhledem.

Audio a video

Naďa vypráví o své zkušenosti se Zoladexem, díky kterému byla v přechodu v 28 letech.
Ještě jsem měla hormonální léčbu, takže mně nasadili léky a uvedli mě do umělého přechodu ve 28, to bylo výborné. Byl to Zoladex, to mně píchli takový váleček, napíchli to pod kůží do břicha, jednou za měsíc. A vlastně mě tím uspali, pan doktor to pojmenoval nějak tak, že vlastně uspali vaječníky. Tím pádem mi to rovnou píchli v ten pátek, co jsme byli na takovém tom pohovoru. Pan doktor měl asi nějakou rezervu na každého pacienta při tom prvním rozhovoru. Měl nějaký čas vyhrazený a byl tam prostor na otázky, když bylo třeba. A v pondělí jsem pak nastoupila na chemoterapie. Už v ten pátek mně dali první Zoladex a pak zas po měsíci. Měla jsem ho mít původně 2 roky, ale během těch 2 let vyšly nějaké studie, že by se měl dávat 5 let. Takže mi to rozšířili na těch 5 let. K tomu Zoladexu… Po 2 a půl letech jsem za panem doktorem přišla, že s partnerem chceme mít miminko, a jestli by teda nestačily 3 roky. Tak pan doktor ani nehnul brvou a řekl, že jo, že to je možné. Původně jsem měla mít ten Zoladex 2 roky, pak teda 5, a nakonec to byly 3 roky. Nejdřív teda chemoterapie, během chemoterapií Herceptin. Před chemoterapiemi jsem začala už s tím Zoladexem, ale ještě jsem jednu menstruaci měla, než to úplně ustalo, a pak jsem byla opravdu už v přechodu, se vším všudy v přechodu.

Naďa zvažovala, že by radioterapii nepodstoupila. Rozhodla se ji pak ale podstoupit, aby snížila možnost návratu onemocnění.
Protože mě čekala ještě radioterapie neboli ozařování, tak jsem začala zjišťovat, jestli ho vůbec musím podstupovat, když teda už tam nic nebylo a chemoterapie zabrala. U jednoho doktora se mi to tak jako zdálo, že bych ho teoreticky ani nepotřebovala. Tak jsem začala zjišťovat, ale netvářili se na to. Přemlouvali mě, a pak jsem zahlídla jeden dokument o americkém zdravotnictví. Katastrofa. A v tu chvilku mi došlo, sice si myslím, že tady v Čechách to tolik není, ale co kdyby náhodou, přece jenom se ta rakovina vrací. Kdyby se mi náhodou vrátila a měla bych podstupovat nějakou další léčbu, a já teď odmítnu tady tu radioterapii. Oni by mi určitě řekli: „Aha, a vy jste nepodstoupila veškerou léčbu minule. Tak teď si tu léčbu zaplaťte sama.“ Nebo něco podobného. Tak z toho strachu asi, nebo spíš takového respektu před tím, i když je to vlastně nesmysl. Je to moje tělo, tak proč si ho dál huntovat. Jenom kvůli tomuhle tomu jsem ozařování přece jenom nakonec podstoupila.

Naďa se s diagnózou smířila velmi rychle
I když to není ještě oficiálně potvrzené, člověk si už představu udělá. Tak jsem to brala tak nějak za potvrzené. Tam jsem teda plakala, ale pak už to samotné potvrzování mě vůbec netrápilo, byla jsem s tím smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, bylo to jenom v té čekárně na dovolené, kde jsem si říkala: „No, a teď jsem z toho hrozně nešťastná, už přišli o tu mámu a teď by měli přijít ještě o mě?“ Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. A to byla ta chvíle, kdy jsem to obrečela. Vlastně mi ani nepřišlo řešit, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo.

Naďa měla potíže rozeznat bulku kvůli žláznatým prsům.
Bulku jsem si našla sama, mě se gynekolog totiž ptal vždycky na kontrole. Měl tam poznámku, že moje maminka měla rakovinu prsu, tak se mě vždycky ptal: „A děláte si samovyšetření?“ Já říkám: „Ale pane doktore, já tam stejně nic nepoznám. Já mám prso samou bulku.“ Mně přišlo, že ty žlázy byly docela cítit a mezi nimi nemůžu poznat, že tam nějaká bulka je. Byly přibližně velikosti třešně, dejme tomu. Když bych to k něčemu přirovnala, tak přibližně velikosti třešně. Přišlo mi, že prsa mám plná bulek velikosti třešně. Tak jak mám mezi nimi poznat, že je něco jiného? A když jsem si teda připustila, že tam je něco jinak – nebo ne připustila, ale jako postřehla jsem to. A to stylem, že najednou tam místo něčeho velikosti třešně bylo něco velikosti asi tak vlašského ořechu. To byl už docela rozdíl. Ale bylo to úplně stejné konzistence. Chovalo se to úplně stejně jako všechny ostatní žlázy. Říká se, že je to třeba tvrdé, tvrdší, nebo že se to nějak nehýbe. Ale ono se to chovalo úplně stejně jako všechny ostatní žlázy, akorát teda to bylo výrazně větší. Něco velikosti vlašského ořechu ale opravdu člověk už těžko přehlédne.

Naďa nechtěla rodinu stresovat, dokud nebude diagnóza potvrzená.
Původně jsem to neplánovala. Původně jsem si říkala, až když se to potvrdí, že to řeknu blízkým, protože přece jenom ségra i taťka můj tak přišli o manželku a maminku taky. Tak jsem říkala: „No, to jim nemůžu říct, že to mám taky.“ To je vlastně hlavní důvod, proč jsem brečela na té dovolené v té čekárně. Že jako jak já jim to řeknu, jo. Prostě, první představa je přece jenom, i když to nebylo oficiálně potvrzené ještě. Tak jsem to vzala za potvrzené asi nějakým způsobem. A opravdu jsem plakala jenom tam a pak už to potvrzování mě vůbec netrápilo, už jsem s tím byla asi smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, jenom v té čekárně na dovolené. Říkala jsem si: „No, a teďka jsem z toho hrozně nešťastná, že oni už přišli o tu mámu. A měli by přijít ještě o mě.“ Přišlo mně to hrozně nespravedlivé. A v tu chvilku to bylo to, co jsem tam obrečela. Vlastně ani mně to nepřišlo, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo. Vždycky mě trápilo, že když já tady nebudu, tak hlavně pro ty ostatní. Takže jsem se rozhodla, že jim to neřeknu, dokud to nebude potvrzené.

Naďa se seznamovala i během probíhající léčby.
Mně to nepřišlo jakoby, nepřišlo mně to zas tak hrozné. Bylo zajímavé, že já i během toho, když jsem byla holohlavá, tak jsem třeba přes internet z toho i něco měla, pár vztahů se z toho vyklubalo, že jsem se přes internet, přes seznamky, seznámila. A to jdete vlastně na slepé rande, dalo by se říct. Prostě si domluvíte rande. A já jsem teda i s tou holou hlavu klidně šla, jsem to neřešila. Já říkám, buď to ten člověk zvládne, nebo ne. Protože tohle je něco, s čím budete žít do konce života. I když už teď na to nevypadám a teď už se mě to, dalo by se říct, netýká, tak je to něco, co vás potkalo, a je to vaše součást už do konce života, tohle, co člověk prožije. Mně nepřišlo, že já bych se měla za něco stydět. A přišlo mně to, že ten dotyčný buď se s tím smíří rovnou, nebo prostě to nepůjde. Protože člověk s tím žije přece jenom, i když už je vyléčený, všechno, tak je to něco, co se stalo. A tak si myslím, že to nejde vymazat. Takže mně to z tohohle hlediska přišlo jedno. Sice jsem s jedním myslím asi 6 týdnů chodila. A vypadalo to, pak se teda se mnou rozešel, ale nebylo to jakoby kvůli tomu. Takže dá se i najít, si myslím. Nebo takhle, já jsem k tomu přistupovala. Nevím, jak hodně to bylo tomu člověku příjemné, když jsme třeba byli na kafi. A já samozřejmě v přechodu. Ještě i ty chemoterapie něco udělaly. A člověk jako najednou dostal nával. Prostě vedro, člověk se potí. A to opravdu nesnesete nic na hlavě, i když jste holohlavá. Já jsem nosila jenom takové čepičky, nenosila jsem paruky. Ale třeba jsem, když jsem měla ten nával, tak jsem si ji musela sundat. A vadí ti to. Jsem třeba u stolu v kavárně, takže na nás mohli koukat lidi. A já tam holohlavá, jsem si sundala tu čepičku. Ale seděla jsem tam klidně i holohlavá na tom první rande. Takže se nedivím, že třeba nebylo žádné druhé, ale mohlo být. Nezdálo se, že by to bylo to, co by jim vyloženě vadilo. A i z tohohle hlediska nám to třeba stačí. Člověk očekává, že to lidi řeší okolo, a oni to třeba vůbec neřeší.

Naďa byla před onemocněním v zahraničí, zjistila, že o invalidní důchod může žádat nejdříve půl roku od onemocnění.
Já jsem dělala vlastně au-pairku, když jsem to zjistila, au-pairku v zahraničí. Což vlastně není oficiálně práce, takže jsem oficiálně byla nezaměstnaná. Nebyla jsem teda na nemocenské, nic. A teď co, že jo. Takže jsem si zjistila, že. Nebo zjišťovala jsem si podmínky toho invalidního důchodu. Protože to je přece jenom dlouhodobá léčba, dlouhodobá nemoc. A na dlouhodobou nemoc to je spojené s tímhle. Moje doktorka říkala: „No, hele.“ To vlastně tenkrát jsme si ještě netykaly. My, jak jsem tam byla často pak, pro různé žádanky a takovéhle, anebo kontroly, tak jsme si pak nějak začaly tykat. I když to byla paní přes 60, tak jsme si začaly tykat. A teďka říkala: „No, heleďte se, tady bude posudková zrovna ve středu (nebo já jsem tam možná byla v ten den), tak si chvilku počkejte, za chvilku tady je a můžete se jí zeptat.“ Posudková lékařka přímo ze sociálky. A ta mi říkala: „No, my jako nemůžeme to dát dřív jak po půl roce. Pokud není člověk nemocný půl roku aspoň.“ Tak ať si zažádám po tom půl roce. A já už teda měla myslím sepsanou žádost. A pak jsem si uvědomila, že je to jenom žádost a já můžu kdykoli zažádat znova. Takže tu žádost jsem nechala nakonec běžet. Sepsala jste žádost. Tak jsem tu žádost přece jenom podala, a říkala jsem, že když mi ji zamítnou, tak prostě za ten půl rok, jak mi doporučovala ta posudková, zažádám znova. Tam nebylo nějak omezené, že člověk musí třeba až po nějaké době žádat znova. Tam člověk může furt dokolečka žádat znova. Tak jsem to nechala běžet, tu žádost, a spadala jsem vlastně přímo pod tuhle posudkovou, s kterou jsem mluvila, a vlastně jsem to měla přiznané. Takže jsem sice v léčbě byla od srpna, ale měla jsem to od října přiznané. Takže od října 2010 jsem byla v invalidním důchodu.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz