Veronika

• Věk v době rozhovoru: 32 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 30 let

Veronika si našla bulku v pravém prsu při koupání. Věřila, že se nejedná o nic vážného, ovšem i přesto zašla na ultrazvuk. Výsledky z ultrazvuku nepřinesly jednoznačné výsledky, proto byla Veronika pozvána na biopsii. Po dvou týdnech jí bylo telefonicky sděleno, že se jedná o zhoubný nádor.

Lékaři zahájili léčbu chemoterapií. Nádor byl moc velký pro operaci, chemoterapie ho měla zmenšit. Následovala celková mastektomie a odběr několika uzlin v podpaží.

Během chemoterapie zažila Veronika mnoho vedlejších účinků – od únavy přes bolesti svalů až po puchýře či otoky. Jedinými přetrvávajícími zdravotními problémy však zůstávají nehoustnoucí vlasy. Pro podporu organismu Veronika užívala, po konzultaci s lékařem, bylinné přípravky. Snažila se také jíst zdravěji.

Veroniku podporovala od začátku zejména její maminka. Ačkoliv jejich rodinu rakovina zasáhla již dříve a tatínek dceřinu diagnózu velice špatně snášel, drželi celou dobu pospolu a vztahy se utužily. Spolehnout se během nemoci mohla také na partnera a přátelé. Ti jí nepřestávali dodávat energii a humor. Podpůrná skupina Bellisky jí po celou dobu léčby přinášela důležité informace a přátelskou atmosféru, která jí pomáhala udržet naději.

Se zdravotnickým personálem byla po celou dobu Veronika velice spokojená. Dostalo se jí vždy dostatečné množství informací a vřelé přijetí. Veškerý personál vnímala jako velice profesionální.

Nyní je Veronika v remisi a chodí na kontroly jednou za půl roku. Čeká na plastiku prsu. Vrátila se do práce a těší se na budoucnost a založení rodiny. Všem pacientkám přeje, aby neztrácely naději a vyhledaly podporu.

Více o Veronice

Lékaři zahájili léčbu chemoterapií. Nádor byl moc velký pro operaci, chemoterapie ho měla zmenšit. Následovala celková mastektomie a odběr několika uzlin v podpaží.

Audio a video

Veronika oceňovala humor své kamarádky.
A tak ono, když člověk napíše „Stojím při tobě“, „Zvládneš to“ a tak, já už jsem pak nechtěla mít nějaké nemístné poznámky, protože v tu chvíli se to asi nehodilo. Ale mám kamarádku, co mě drží, abych byla pořád – jak to říct –, abych nějakým způsobem neupadala do depresí. Tak ta na mě řve před barákem, když jdeme z procházky a stojím, koukám, tak na mě řve: „Vole, pojď domů, máš rakovinu.“ Tak co vám mám říct, to je kamarádka. Takže takové lidi já mám kolem sebe. Ale to bylo v době léčby, ještě mezi chemkami, takže to se tak jako ještě hodilo. Teď jsem samozřejmě zdravý člověk, ale v té době prostě, když na mě zařvala „Vole, pojď domů, máš rakovinu“, tak to jsme se mohly počůrat smíchy obě dvě. To byl docela tvrdý humor, ale my to tak máme.

Podle Veroniky dokážou pacientské skupiny strašně pomoct.
Co byste ráda vzkázala ženám, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu? Ať jsou silné a statečné a že jsou tady skupinky pacientek, které jim dokážou strašně pomoct. Už třeba vím, že holky ze začátku moc nechtějí, nechtějí se setkat s někým, kdo taky je nemocný, a vidět třeba i ty nežádoucí účinky, že tohle mě může jako čekat. Ale myslím si, že tam je dalších daleko víc plusů, které oni potřebují. Potřebují mít ty informace, potřebují vědět o tom, že tady jsou některé, které jim už jenom tou radou dokážou pomoct. A ať prostě si uvědomují, co je pro ně nejdůležitější, ať si srovnají svůj život a ať jsou statečné a vidí to všechno pozitivně, protože ono to všechno bude dobré.

Veronika se před léčbou domlouvala s lékařkou, jak zajistit, aby mohla mít děti.
Změnily se nějak dlouhodobé plány, přestala jste plánovat? Ne, já jsem nikdy žádné velké plány nedělala, ale určitě bych samozřejmě chtěla hrozně moc rodinu, chtěla bych děti. To je jedna věc. Byla to první moje otázka u paní docentky, když jsem přišla k ní poprvé. Tak to bylo: „Já bych ale chtěla děti, paní doktorko, takže mi teď, jestli mi vezmete ty vajíčka, zamrazíte mi je, tak já budu úplně nejšťastnější.“ Jenže v tu chvíli to nešlo, jelikož ta rakovina byla už v takovém stadiu, že se muselo za 5 minut už chodit na chemky. Takže to nešlo. Ale říkala mi: „Nebojte, já vám to ochráním jiným způsobem, děti mít budete, to se nemusíte bát.“ Takže v tuhletu chvíli ještě si teda řeším nějaké následky léčby, co se týče gynekologie. Ale to už není nic hrozného. Dětičky určitě strašně chci a chci rodinu, chci nějakého chlapa akčního. A chci fungovat úplně normálně.

Veronika věří, že jí ke zvládnutí nemoci pomohl pozitivní postoj.
A pak další a další lidi tomu vždycky chvíli nevěří, každý kroutí hlavou, jak je to možné, ale já, protože mám ten postoj k tomu takový, jaký mám, tak si u mě lidi vlastně i chvíli myslí, že vlastně je to celé úplně v pohodě, že to vlastně nic není. Vždyť ona vypadá úplně dobře a směje se celou dobu a je taková jako fit, takže to asi nemůže být tak náročné. Takže já jsem ty lidi ještě de facto vyhodila z takového toho tunelu, že ta rakovina, teď tam už končí jenom ta smrt a nic jiného. Všichni na mě dodneška koukají tím stylem: „A vždyť ty jsi to vlastně úplně skvěle zvládla.“ Myslím, že jsem si hodně sama svým postojem ulehčila i práci. A někomu vysvětlovat, jak Ježíš Maria, Kriste pane já mám rakovinu a je to hrozné, tak to bylo takové. Tak jako jasně, je to hrozné, ale prostě jako co, no, tak se s tím tady chviličku peru a pak už to bude zase dobré.

Rodiče Veroniky svou dceru doprovázeli do nemocnice a podporovali ji v průběhu léčby.
Já si myslím, že nejvíc to vnímá můj tatínek, jelikož si to prožil se svojí maminkou, on s ní i na ty kontroly a na ty chemoterapie jezdil, takže to prostředí nemocnice prostě nedává úplně nejvíc z celé rodiny. Čeká na nás v parku, zahřívá auto, aby nám tam pak nebyla zima, ale prostě do nemocnice jde na chvilku, pak to už nedává. Takže ten to vnímá nejvíc. Mamča, ta je mi oporou u všeho, ta u mě stojí celou dobu, i co se týkalo chemošky, anebo jenom kontroly. Jezdí tam se mnou. Ale ani radši nechci vědět, co u nás doma probíhalo v době mé léčby a mých chemošek. To pro ně muselo být strašně náročné.

Veronika nemohla uvěřit, že má rakovinu, myslela si, že se lékaři spletli.
Vzpomenete si, co vám pak běželo hlavou? Chvíli jsem přemýšlela, co je to karcinom prsu nebo vůbec zhoubný nádor, opravdu jsem nad tím musela chvíli přemýšlet. A pak jsem chvíli jen seděla a říkala si: „Ty vole, ty máš rakovinu.“ A nemohla jsem si to pořád nějak srovnat, do té hlavy to nemohlo nějak dojít. A říkala jsem si, že to je špatně, že mají výsledky někoho jiného, že to nejsou moje výsledky, že se spletli. To jsem si myslela docela dlouho a snažila jsem se o tom chvíli přesvědčit i rodiče, ale neprošlo mi to. Jak dlouho jste si to myslela? Tak asi do té první návštěvy u paní docentky. Do té doby jsem trošku v hlavě tu myšlenku měla a pořád jsem si s ní zahrávala: Co kdyby to nebylo moje? Ale po tom všem, po těch výsledcích, které měla paní docentka v ruce, po biopsii a ultrazvuku, a hlavně na mammacentru, kde jsou úžasné doktorky, opravdu profíci, to už nešlo. Když jsem si tam lehla, měla jsem třesavku, a paní doktorka mě uklidňovala a ukazovala mi: „Tady to máte, podívejte, v podpaží, vyšetříme druhé prso, hrudní koš, to všecko vyšetříme, nemusíte se bát.“ Takže mě takto uklidnila a bylo to moc fajn, příjemné. A tam mi to všecko došlo. Zvlášť když už jsem seděla v čekárně u paní docentky a viděla ty ostatní holky, mladý holky, tak tam už to opravdu na člověka padne, to už jste nohama na zemi.

Veronika vypráví o své zkušenosti s průběhem aplikace chemoterapie.
Probíhalo to tak, že jsme každé ráno přijeli do nemocnice a došla jsem si na krev. Tam mi zjišťovali krvinky, jak na tom jsou, jestli jich je málo, nebo jich je dost na to, abych mohla dostat chemoterapii. Pak jsem si došla do kartotéky pro svoji kartu a šla jsem si sednout do čekárny k paní docentce. Protože je paní doktorka takový profík, jaký je, tak nás v čekárně sedí opravdu hodně. 3 hodiny čekání, to vlastně nic není, když vím, že si čekám na profíka, na člověka na svém místě, takže mi to čekání nevadí. Když si to tam člověk už vyčká, tak paní docentka s ním pak absolvuje takový ten běžný rozhovor: „Jak se máte, co je nového, co vás trápí?“ Nebo: „Chcete se na něco zeptat? A podobně.“ A potom jdete a pokračujeme přes chodbičku do stacionáře. Tam předám sestřičkám ty papíry, oni mi namíchají tu dobrotu a za půl hodinky, za tři čtvrtě se tam zpátky dostavím – mezitím si stihnu dojít na jídlo, protože pak už to většinou nejde. A pak tak 40 minut mi kapala ta chemoška. Poseděla jsem si na lůžku, občas jsme se zasmály s ženskými, občas nebylo s kým si popovídat, tak jsem si vzala mamču s sebou. Někdy jsem to prospala, někdy jsem si na telefonu něco hledala, poslouchala písničky. Jednou jsem tam měla kamarádku, koukaly jsme na film, ležely jsme spolu na lůžku, sestřičky se nám smály a my koukaly na ten film a takhle různě jsem si to tam zkracovala. A pak jsme jeli domů, a ta cesta už začínala být taková nějaká horší, už jsem cítila na sobě hroznou únavu, že to asi zaspím. A paní doktorka vždycky říkala: „Klidně to zaspěte, klidně 2, 3 dny, klidně to zaspěte, to bude úplně ideální.“ A pak, když to šlo, tak byla nějaká vycházka, a když to nešlo, tak prostě jenom postel.