Žofka

• Věk v době rozhovoru: 34 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 32 let

Žofka si útvar v prsu nahmatala v době těhotenství, své potíže řešila s lékařem v těhotenské poradně, který ji odeslal na ultrazvukové vyšetření. Následně provedená biopsie potvrdila rakovinu prsu. Nejdříve podstoupila 8 dávek (4 plus 4) chemoterapie, po kterých byla provedena operace – ablace. Z důvodu komplikací při hojení rány začala radioterapie až 4 měsíce po operaci, celkem dostala 25 dávek. V současné době Žofka dokončuje biologickou léčbu Herceptinem. Stejně tak dostává hormonální léčbu, která ji uvedla do umělého přechodu, a po dobu 2 let dochází každých 28 dnů na injekci. Má naplánováno užívat Tamoxifen, pravděpodobně 5 let.

Více o Žofce

Žofka popisuje, že si v prsu nahmatala bouli, v té době byla těhotná a nenapadlo ji, že by se mohlo jednat o karcinom. Měla však obavy, zda bude moct kojit, proto se svěřila lékaři v těhotenské poradně, který ji odeslal na vyšetření ultrazvukem. Den před plánovaným vyšetřením porodila, i přesto ale na ultrazvuk dorazila. Následně byla provedena biopsie. Na výsledky čekala Žofka 3 týdny.

Poté co obdržela výsledky biopsie, které potvrdily diagnózu karcinom prsu, musela Žofka ihned přestat kojit. Její novorozené dceři tehdy byly 3 týdny. O 2 týdny později nastoupila na chemoterapii. Dostala celkem 8 dávek (4 plus 4) s 3týdenními rozestupy. Čtyři týdny po poslední dávce chemoterapie podstoupila chirurgický zákrok, při kterém byla provedena celková ablace prsu s odstraněním uzlin. Operační rána se jí nehojila dobře a plánované ozařování se tak posunulo, začalo až 4 měsíce po operaci. Celkem měla 25 dávek radioterapie, docházela každý den po dobu 5 týdnů. Po operaci začala paní Žofka docházet na biologickou léčbu Herceptinem, která trvala jeden rok, nyní ji čeká poslední dávka. Současně začala hormonální léčbu, která ji uvedla do umělého přechodu. Po dobu 2 let dostává hormonální injekce (s rozestupem 28 dnů), 5 let by pak měla užívat tablety Tamoxifen.

V době, kdy se u Žofky objevila rakovina, byla spokojená, říká, že si žila na obláčku. Diagnóza jí byla sdělena v šestinedělí, které popisuje jako velmi náročné, starala se jak o novorozené dítě, tak o starší dceru, která ještě neměla ani tři roky. Po chemoterapii byla hodně unavená, často jí bylo nevolno a měla zažívací potíže. Říká však, že chemoterapie nebyla tak hrozná, jak čekala, a dalo se to zvládnout. Ze všeho nejvíce jí trápila špatně se hojící jizva, která se začala rozevírat, přestože pečlivě dbala na to, aby postiženou ruku nezatěžovala.

Velkou oporou byla Žofce rodina, manžel a kamarádka. V současnosti je na rodičovské dovolené, po jejímž skončení by se ráda vrátila do zaměstnání.

Pacientům, kterým byla zrovna diagnostikována rakovina, by ráda vzkázala, ať se nebojí, že léčba není nic, co by nešlo zvládnout. Doporučila by jim, ať se nebojí vyhledat pomoc psychologa a také ať se před svým okolím nestydí projevovat emoce.

Audio a video

Žofka v první chvíli strach neměla, nejhorší pro ni bylo to, že nevěděla, co ji čeká.
Bylo to jako z nějakého filmu. Když to řekl, tak mně vůbec nedošlo, že to je špatné. Ještě jsem se tomu zasmála. Ale pak, když jsem se na něj pořádně podívala, tak mi došlo, že to je fakt špatné. A řekl mi to prostě tak, jak to je. V tu chvilku mi to samozřejmě strašně šrotovalo v hlavě. Ale neřekl mi to ani špatně, řekl mi to prostě tak, jak to je. A myslím, že to tak bylo dobře. A co vám všechno šrotovalo v hlavě? Že se to celé tak nějak pokazilo. A hlavně mi šrotovalo, že to není možné. To přece není pravda. To se někde spletli. Měla jste strach? Strach? Strach mám doteďka. Strach mám pořád. V první chvilce jsem strach asi neměla. Ty první dny ne. Ty první dny jsem to přijala, docela bych řekla, vlažně. Myslím, že jsem vůbec nepanikařila. Pořád jsem si říkala: „Proč? Když máme miminko? Proč já bych měla teď jít na nějakou náročnou léčbu.“ Hlavně mi pořád šrotovalo, jak to bude probíhat, jaká ta léčba bude. Vůbec jsem si to nedokázala představit, protože jsem se s tím předtím u nikoho známého vůbec nesetkala, anebo v rodině, takže jsem neměla představu, jak to je. A spíš jsem měla tak nějak zmobilizované síly a říkala jsem si: „To dáme. To dáme. To prostě zvládneme. To bude dobré.“ Teprve potom, postupem času, když člověk nad tím vším přemýšlí, tak se dostává do horšího a horšího marastu. Ale ten začátek, ten byl jako docela dobrý. A i tím, že léčba nastoupila tak rychle, tak jsem věděla, o co jde, co mě čeká. Těch prvních 14 dní jsme právě pořád s manželem řešili, jak to budeme dělat, jak to bude, jako si bude brát dovolenou nebo co vůbec bude. To bylo nejhorší, že jsme nevěděli, co nás čeká. A já jsem se na to nikoho ani nezeptala, protože jsem v té ordinaci vždycky byla taková úplně konsternovaná, že jsem se na to ani nezeptala. Mě to ani nenapadlo se na to ptát, ani jsem se na to možná ptát nechtěla. Nevím, prostě nevěděla jsem to. Takže tohle byl ten začátek.

Žofka dostala injekce na podpoření krvetvorby.
Ještě jsem teda zapomněla dodat, že se mi snižovaly krvinky. Ty červené to tak nějak ustávaly, ale bílé jsem měla hodně na hraně, za ty 3 týdny se vždycky nějak spravily, ale bylo to na hraně. Nevím, jak přesně to je, jestli oni umřou hned ten první týden, ale určitě jeden týden jsem byla opravdu asi bez krvinek, těch bílých. A to jsem potom dostala ještě injekce, které jsem si sama píchala do břicha, aby se to zlepšilo.

Žofka se obávala vedlejších účinků, ale byla ráda, že léčbu může podstoupit..
Tak na jednu stranu jsem to brala pozitivně a říkala jsem si: „Super, tak já se prostě můžu léčit.“ Protože vím, že jsou i pacientky, které mají takový nádor, při kterém nemají hormony, a vlastně už ta léčba jakoby není pro ně. Takže já jsem se tady v tom vlastně cítila dobře. Samozřejmě, když to mělo přijít, tak jsem si říkala: „No super, tak já prostě teďka budu bába v přechodu.“ Bála jsem se, že přiberu, že budu mít návaly. A ani jsem nevěděla, co od toho očekávat, ale bylo mi jasné, že když se změní hormony, tak to není jen tak. Takže pak jsem se trošku bála. Je to tak. Ale využívám toho, co je, nebráním se té léčbě. A tu hormonální léčbu budete mít jak dlouho? Tu hormonální, ty injekce bych měla mít 2 roky. A prášky na 5 let.

Žofka nepozorovala žádné vedlejší účinky, ale je sledována na kardiologii.
A ještě před tim ozařováním byla ta biologická. Nastoupila jsem vlastně po operaci. Po histologii mi paní doktorka řekla, že tam jsou pozitivní receptory, takže je možné nastoupit na biologickou léčbu. S tou jsem začala už v listopadu. A v čem to spočívá? Biologická léčba – Herceptinem v mém případě; já vůbec nevím, jestli existuje ještě i jiná pro tyto pacienty – u mě spočívá v tom, že jezdím jednou za 3 týdny do nemocnice, zase do stacionáře, a dostávám injekci do nohy. Rychlou injekci, asi na 3 minuty. Původně jsem to vlastně ani nevěděla. Myslela jsem si, že zas jedu na infuze. Takže když jsem tam jela poprvé, tak jsem si přivezla časopis, jídlo. Ale dostala jsem injekci a šla domů. Takhle je to na celý rok, každé 3 týdny. A máte z toho nějaký vedlejší účinky? Ne, vůbec. Nebo nevím, vůbec nevím. Jedině teda, že chodím ještě pro kontrolu na kardiologii. Na echokardio, chodím tam jednou za 3 měsíce. Je to náročné pro srdce, to mi řekla paní doktorka. Ta léčba je náročná pro srdce, tak proto se chodí na kontrolu, jestli to srdce je v pořádku.

Se Žofkou byl u sdělení výsledků manžel. Nerozuměla přístupu rodičů, kteří se ji snažili uklidnit.
Věděl to už manžel, protože ten se mnou byl v čekárně. A pak jsem to volala mámě. Moji rodiče věděli, že se něco děje, že vlastně jsem byla na nějaké biopsii a že si jdu pro výsledky. Ale štval mě už takový ten jejich přístup „To nic nebude, to bude dobré“. A tím pádem jsem si říkala: „Vlastně, a co když ne? Co když to dobré nebude, že jo.“ Tak to vím, že jsem mámě tehdy volala a říkala jsem: „No, já fakt mam rakovinu. Vy si tady myslíte, že ne, ale já ji fakt mám.“ Takhle to bylo, což je jako fakt divné, ale bylo to tak.

Žofka hovoří o negativních emocích.
To bych taky chtěla vzkázat nemocným, že ať se za to vůbec nestydí, ať ty emoce prostě projevujou, že k tady té nemoci nepatří jenom pozitivní vidění uzdravení, ale i ty negativní emoce. A že je dobré asi dát to na povrch, než je prostě dusit v sobě a dělat: „Jo, to bude všechno fajn.“ Tak to mě tak napadlo. Že přece jenom u těch zdravých tohle slýchat není úplně ono.