Ivana P.

• Věk v době rozhovoru: 48 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 48 let

Ivaně P. bylo 48 let, když si sama nahmatala v prsu bulku. Navštívila svého gynekologa, byl jí diagnostikován invazivní, neagresivní zhoubný nádor bez metastází. V současné době podstupuje chemoterapii (4 intenzivní dávky po 3 týdnech a 12 dávek po týdnu). Po ukončení chemoterapie bude následovat ablace prsu a odejmutí lymfatických uzlin a ozařování. Nyní je Ivana P. na nemocenské. Chystá se na kontrolní vyšetření, která musí podstoupit před operací.

Více o Ivaně P.

Ivaně P. bylo 48 let, když si sama nahmatala v prsu bulku. Samovyšetření si nikdy dřív neprováděla, protože docházela na preventivní mamografická vyšetření. Dva dny potom šla na gynekologii, kde podstoupila další vyšetření. Byl jí diagnostikován invazivní, neagresivní zhoubný nádor bez metastází.

V nemocnici, kde ji ošetřovali, by musela Ivana P. čekat dlouho na další postup, a tak se rozhodla oslovit jiné zařízení. Mamární komise stanovila pro Ivanu P. přijatelný postup, který obsahoval chemoterapii (4 intenzivní dávky po 3 týdnech a 12 dávek po týdnu). Teď Ivana P. dobírá poslední dávky chemoterapie, na niž bude navazovat operace (odstranění prsu a lymfatických uzlin) a ozařování.

Oporou jsou Ivaně P. její rodiče a přátelé. Popisuje, že čekání na potvrzení diagnózy pro ni bylo nejnáročnějším obdobím z celé dosavadní léčby. Snaží se být silná, léčbu dobře snáší a neobjevují se u ní vedlejší účinky ani únava, zatím nepotřebuje významnější pomoc okolí.

V současné době je již půl roku na nemocenské a do budoucna by se chtěla pozvolna vracet do práce. Nicméně si uvědomuje, že návrat a celková rekonvalescence budou chtít alespoň rok.

Ženám, které onemocněly, Ivana P. vzkazuje, aby si co nejdřív našly nějakou oporu. Zároveň je podle ní důležité si uvědomit, že rakovina prsu není tou nejhorší možnou diagnózou a lze s ní bojovat i díky pokroku medicíny. Hlavně musí věřit v uzdravení.

Audio a video

Ivana P. vše konzultuje s lékařem a snaží se s doplňkovou léčbou nejít do extrému.
Ano. Jednak to konzultuju s knihami. Nemám zdaleka jenom jednu. A dokonce fakt různé knihy na zdravou výživu vzájemně jedna popírá druhou třeba. Zrovna, já nevím, karoten, betakaroten a mrkev, jo. Zatímco některá knížka to doporučuje, tak druhé říkají „betakaroten podporuje tvorbu buněk“ a přímo to zakazují. Takže trošičku jsem opatrnější, a proto nejdu do extrému. Takže ano, snažím se všechno mít podchycené, ale pořád prostě pochybuju. Pořád hledám nové informace a konzultuju to. Konzultuju to s bylinářem. Máme tady takového jednoho pána, s ním to konzultuju, i s lékařkou obvodní, s některými spolupacienty, potom ještě i s onkoložkou. Ano, a měním to. Není to prostě, že furt jedu jedno, že jsem něco nastolila, co někdo poví – ubrat tam, přidat, vysadit, krevní obraz je v pořádku. Takže myslím si, dokonce pokaždé paní doktorka řekne „luxusní“, takové slovo používá.

Ivana P. popisuje dlouhodobé psychické vyčerpání ze zklamání ve vztazích.
Příčina onemocnění je úplně jasná, a to hlavně dlouhodobé psychické vyčerpání. Nemyslím si, že bych fyzicky na tom byla špatně, ale pokud jde o psychické vyčerpání, je mě skoro úplně jasné, že problém jsou muži. Partneři, kteří mě zklamali, protože mám 2 děti, každé mám s jiným partnerem a v podstatě oba dva partneři mě opustili. A to je ještě slabé slovo. Nejen opustili, ale vůbec nejsou v žádném kontaktu s dětmi. Tak jsem se k tomu utrápila, k té nemoci. Vím to.

Pro kolegy Ivany P. bylo její onemocnění šokem.
Spousta z nich je takových hodně přecitlivělých, protože měli lehčí život než já, protože já jsem už taková zocelená za ten celý život. Řekla bych, že to víc asi zamávalo s těmi kolegy. Že ti byli z toho hodně špatní, protože třeba fakt ti kolegové, mám jich jednak hodně a myslím si, že jich mám i hodně z nich dobrých. Tak byli z toho opravdu hodně špatní. Moc. Možná fakt víc než ta blízká rodina, protože, jak říkám, prostě mají takový lehčí život. Všechno jim vychází a toto byl pro ně obrovský šok, protože já jsem byla vždycky ten, kdo jim radil, jak žít zdravě. Když měli nějaký problém, byla jsem to já, kdo jim radil bylinky. Nikdo nepředpokládal, že bych i já mohla onemocnět, když jsem do té doby žila relativně zdravě.

Ivana P. změnila všechno včetně stravy, začala jíst více zeleniny a ovoce a méně masa.
Samozřejmě s touto nemocí člověk musí změnit úplně všechno. To tělo mně chce teda něco říct. Tak prostě bylo něco špatně a já vím, co bylo špatně. Teď jako zpětně si to uvědomuju, proč ta nemoc přišla. A samozřejmě teď musím dělat všechno proto, aby odešla. To znamená, že člověk musí změnit životní styl, ten můj hektický životní styl – jedna práce, druhá práce, třetí práce, jsem sama s dětmi. To znamená, všecko muselo být perfektní – děti perfektní, oblečené, navoněné, samé jedničky. Musely všechny mít kroužky, hudební a výtvarné a pohybové. To byla práce pro 4 lidi. A já jsem to dělala sama. Ta nemoc prostě musela přijít. Tělo to nemohlo zvládat. A najednou jsem zjistila, že to jde všechno i jinak. Začalo to změnou životního stylu. Následovala změna myšlení, čili trošičku jsem jako musela, nebo musela, chtěla změnit i to myšlení. To znamená, začala jsem hodně číst různé takové knížky, i lidské osudy a různé filozofické, a já nevím, o duševnu, možná to přešlo až do duchovna. Takže jak tam leží Bible delší dobu, tak jsem si začala třeba i v Bibli listovat. Ne že by došla radikální změna, jako jak někdo nevěřil, a teď věří. Ne. Ale začala jsem i tady tyto věci. To už máme několik rovin, to už je nějaká duševní, duchovní, filozofická. A samozřejmě přišla změna stravy. To teda musím podotknout. Ne že bychom jedli nezdravě, zdravou stravou jsem se zabývala odjakživa, ale teď ještě jsem zjistila, že to jde trošičku jinak. Takže absolutně totální změna stravy. Zelenina, ovoce, co nejméně masa. Ale zase vzhledem k chemoterapiím určitě nejsem pro to maso vůbec vypustit. Čili maso ano. Hlavně třeba takové vývary, ne nějaké tučné maso, to ne. Takže změna stravy.

Ivana P. si pořídila paruku, která je podobná jejím vlasům, a okolí si ani nevšimlo, že nosí paruku.
Prostě já jsem takový tvrďák, s každým vypadlým vlasem říkám: další mrtvá nervová, nádorová buňka. Takže když byla hrst vlasů, říkám: hurá, taková hrst nádorových buněk je pryč. Vlasy absolutně vůbec jsem neřešila. A je to i díky tomu, že vlastně paruka, kterou jsem si pořídila, je k nerozeznání od mých vlasů, takže v podstatě nikdo to nezaznamenal. Vůbec nikdo. Pár lidí říkalo: „Jé, bylas u holiče?“ Nikdo nezaznamenal, že mám paruku, a doteďka to plno lidí neví, že mám paruku. Takže vlasy vůbec ne. A tady to prostě, to uvidíme, co to udělá, to prso. To prostě zatím vůbec nevím. Pracuju na tom celou dobu, že se s tím smiřuju, ztotožňuji. A asi to bude náročné. Bude. Ale jak říkám, já už v podstatě na tom půl roku pracuju, že to prso nebude. Snažím se s tím smiřovat a věřím, že to nebude jednoduché.