Jitka

• Věk v době rozhovoru: 45 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 44 let

Jitka se s rakovinou prsu setkala u své maminky, proto chodila pravidelně na preventivní mamografii. Při jedné z prohlídek lékařka nalezla malý útvar, byla proto provedena biopsie, která diagnózu potvrdila. Jitce byla chirurgicky odstraněna část prsu a 3 uzliny. Následovalo 35 dávek radioterapie a hormonální léčba Tamoxifenem. Podstoupila také odstranění dělohy a vaječníků. Momentálně čeká na výsledky genetického vyšetření, na jejichž základě se rozhodne, zda podstoupí preventivní odstranění obou prsou.

Více o Jitce

Jitka se s rakovinou prsu setkala u své maminky, která ji prodělala 2krát. Z tohoto důvodu chodila na preventivní mamograf už od svých 25 let, nejprve každé 2 roky, od 35. roku pak každoročně. Při jedné z těchto prohlídek si lékařka všimla velmi malého útvaru. Vzhledem k rodinné anamnéze byla Jitka odeslána na biopsii, která proběhla tentýž den. Výsledky biopsie potvrdily diagnózu rakovina prsu.

Měsíc po stanovení diagnózy podstoupila Jitka operaci, při které jí byla odebrána část prsu a 3 uzliny. Po zhojení ran následovala radioterapie, celkem 35 dávek. Přestože byla unavenější, ozařování snášela Jitka poměrně dobře. Bylo pro ni však náročné každý den dojíždět do 80 kilometrů vzdáleného města. Nejprve jezdila sama, později ji vozili známí a syn. Po operaci jí byla předepsána hormonální léčba, užívá Tamoxifen. Z preventivních důvodů se také rozhodla pro odstranění dělohy a vaječníků.

Po ukončení léčby se cítí Jitka stále více unavená, než bývala dříve. Prso a podpaží jsou bolestivé, někdy jí ruka natéká a pociťuje v ní mravenčení. Je zvyklá být aktivní a hodně sportovat, takže ji mrzí, že už toho nezvládá tolik, co dříve. V současnosti je stále na neschopence, do budoucna zvažuje zažádat o invalidní důchod. Chystá se také na pobyt v lázních.

Jitka má dvě děti a je samoživitelka. Nemoc pro ni tedy znamenala i finanční zátěž. Kolegové v práci pro ni uspořádali sbírku peněz, za kterou byla moc ráda. Také zažádala o sociální dávky. V době léčby jí byla velkou oporou rodina a kamarádi. Byla vděčná, když jí některý z nich pomohl například se žehlením. Vzhledem k rakovině maminky se rozhodla podstoupit genetické vyšetření, na jehož výsledky stále čeká. V případě pozitivních výsledků přemýšlí nad preventivním odstraněním prsou a o plastické operaci. Není si však jistá, protože ačkoliv operace snižuje riziko rakoviny do budoucna, je stále šance, že by mohla onemocnět.

Říká, že nemoc ji přiměla přehodnotit své priority a uvědomit si, co je v životě důležité. Už se tolik nezabývá maličkostmi, které nejsou podstatné, a raději si užívá každý den. Pacientům, kterým byla diagnostikována rakovina, by ráda vzkázala, že je normální, když je tato zpráva semele, srazí na kolena. Důležité je však se zvednout a bojovat.

Audio a video

Jitka cítila, že léčba je daná, byla to přímá cesta.
Já bych řekla, že ona ta cesta vlastně byla docela daná. Jsem prostě člověk, který má rád věci, které jdou tak nějak spádově. Takže jsem se vždycky chytla té varianty, která byla radikální a přímá. Ono moc možností, si myslím, v tomhle nebylo. A věděla jsem, že je vždycky třeba udělat radikální krok. Když by bylo třeba odejmout celý prs, tak by se nedalo nic dělat.

Jitka podstoupila odstranění vaječníků a dělohy.
Beru prášky, protože ten typ nádoru, který jsem měla – tak mi to aspoň řekli doktoři –, vlastně žil ze ženského hormonu. Takže lékaři museli ten ženský hormon z těla co nejvíc vymýtit, aby tam byl co nejmíň. Z toho důvodu jsou mi podávány léky, které ruší hormon vytvářený štítnou žlázou, podkožními tuky, nadledvinkami. A vlastně to největší, kde je ten ženský hormon, tj. děloha a vaječníky, tak to muselo jít pryč.

Kolegové Jitky uspořádali finanční sbírku.
No, kolegové, kamarádi, právě možná je to tím, že mám ráda lidi a mám kolem sebe spoustu přátel, tak jsem na to prostě nebyla sama. A byla to právě lidskost těch lidí kolem, kteří mně strašně pomohli. A ať to bylo prostě to, že sousedka řekne: „Ne, nevytírej, já za tebe ty schody s chodbou budu teď vytírat.“ A prostě jsem rok nemusela třeba se o tyhle věci starat. To jsou takové ty maličkosti, které když ten člověk dělá, dělá je prostě upřímně. Tak ty strašně pomohly. Zrovna tak, když mi přišla kamarádka vyžehlit anebo prostě mi kolegové z práce udělali sbírku a vybrali nějakou kačku na to, abych měla na cesty do krajského města. Tak to jsou takové ty věci, které strašně pomohly. A i to byli ti lidi, kvůli kterým si říkám, že prostě má cenu bojovat. Už jenom kvůli těm lidem, kterým na mně záleží, tak ty nemůžu zklamat. A jak jste to oznamovala tomuhle okolí? Tomuhle okolí? Tomuhle okolí tak na rovinu. Na rovinu. V práci tomu blízkému okolí, těm lidičkám, kteří kolem mě dělají, v tom kruhu, tak na rovinu prostě jsem řekla: „Mám to a to onemocnění. Mám po tom a tom zákroku. Půjdu na operaci. A posléze na další léčbu.“

Jitka vnímá, že se její intimní život změnil.
Ovlivnilo onemocnění Váš intimní život? Určitě zpočátku samozřejmě víc, ale jako prostě i teď mám takový ten pocit, že to tělo je jiné. Že ten sex-appeal tam není takový. Nějaký hendikep tam je. Jde spíš o to, jak vypadáte, než že by tam třeba nebyla chuť? Myslíte teda, když se budeme bavit na rovinu, jestli ta operace, nebo jako chuť na sex? Nebo. Chuť na sex. Je to asi o tom, že ta chuť tam samozřejmě není, už tou operací, ta chuť nebyla. Protože si myslím, že my ženy to máme spíš dané, kdy to vychází z hlavy, takže když byly starosti, stres, tak prostě to šlo na druhou kolej. Neměla jsem na to chuť. A po té operaci mi to nechybí. Samozřejmě, když k tomu sexu dojde, tak jsem ráda, že to funguje tak, jak má. Že všechno je v pořádku. Ale klidně bych mohla žít bez sexu.

Jitka musela ve svém životě ubrat, také se jí změnily životní priority a zvažuje, co je pro ni důležité.
Určitě se změnil, změnil se v tom, že jednak člověk musel ubrat z toho svého tempa, které prostě měl nějak nastavené. Protože já jsem člověk, který má rád pohyb, mám ráda sport a prostě neposedím, trošku workoholik a takový občas pedant na některé věci. Takže v něčem člověk musel ubrat. A asi je to i trošku dané tím, že najednou člověk, jak dostane strach o ten svůj život, tak trošku změní i pohled na některé věci. Že si uvědomíte, že třeba někdy člověk řešil věci, které nejsou pro život důležité. Změní se priority. Jak se změnily ty priority? Jak se změnily ty priority? Tak to je taková otázka, teď momentálně. Přemýšlím, v čem bych řekla, že se změnily priority. Prostě že třeba neřeším, jestli dcera přinese trojku z češtiny. Hlavně že je zdravá. Že neřeším, jestli mám umytá okna. Radši půjdu ven, je krásně, je krásný den, tak si ho prostě užiju. Asi tak. Prostě snažit se odbourat některé stresy, které nemusím řešit. Třeba pro spoustu lidí jsem někdy byla i vrba, člověk poslouchal problémy ostatních a chtěla pomoct. A už někdy říkám: „Už ne.“ Někdy už musím trošku tu hranici někde taky mít. Tak asi tak. Kdy jste to asi začala měnit? Kdy jsem to začala měnit? Začala jsem to měnit v době po operaci, bych řekla. Kdy teda jsem si řekla, že jsem bojovník, že musím bojovat a že ten vlak už je teda rozjetý a že mi nic jiného nezbývá. Ale samozřejmě, že byly dny, a jsou i teď, kdy vás to tak trošku semele nebo doběhne. Že ta slza do toho oka třebas je. Ale asi tak po té operaci, no.

Jitka při odstranění dělohy a vaječníků měla pocit, že se vzdává ženství.
Jaké to bylo, tohle rozhodnutí pro operaci vaječníků a dělohy? A to poměrně v mladém věku. No, bylo to těžké. Protože někdo třebas si řekne: „Ale tak jako, vždyť to jsou reprodukční orgány, ty už zase potřebuješ.“ Protože už mimino žádné bych samozřejmě nechtěla. Ale bylo to těžké. Měla jsem pocit, že ze sebe dávám nějaké takové to ženství. To, co ta žena má mít. Ale někdy jsem byla jako dva v jednom. Prostě jsem si říkala to, co mě mrzí, a pak jsem si prostě říkala: „Ale kuš, prostě je to hloupost, nepotřebuješ to. A stejně třeba za 5 let už bys měla přechod.“ Takže jsem se tak sama se sebou prala, ale nebylo to lehké. Určitě občas ten rarášek, který vyskakoval, tak tam byl.

Jitka hovoří o průběhu kontrolního vyšetření.
Co vám teda řekl ten onkolog? Nebo jaké máte teďka informace od onkologa? Od onkologa mám informace, že vlastně momentálně jezdím každé 3 měsíce k němu na kontrolu. Teď jsem tam byla před Vánoci a pojedu tam z jara, kdy teda mně budou dělat zase kompletní vyšetření, odběr krve, sono prsou. Myslím, že i sono břicha. Takže teď tam zase budu mít takové to lékařské kolečko zdravotní. A zase za 3 měsíce další kontrola. Jak to probíhá, ty kontroly? Kontroly probíhají tak, že se pan doktor zeptá, jak se cítím, jestli mám nějakou otázku, jestli je všechno v pořádku. Pak si odložím, on mě prohmatá od krku až teda po ta prsa. Zkontroluje, zda nemám oteklé nohy, protože to. Teď jsem si vzpomněla, že to je další věc, kdy teda tyhle léky zadržují vodu v těle. Bylo mi řečeno, ať se připravím na to, že určitě se moje váha změní, že přiberu. A je to pravda, opravdu ta voda se zadržuje v těle, takže se dělají takové ty ďolíčky. Ale zatím to mám trošku snad aspoň pod kontrolou, tak uvidíme. Jestli třebas, když to bude trvat delší dobu, bude to víc, nevím. Takže pan doktor zkontroluje, jestli nemám křečové žíly na nohou. A když je vše v pořádku, tak zase příště. A jak vy to vnímáte, že máte jít na kontrolu? Já, vzhledem k tomu, že jdu k člověku, jak říkám, který se ke mně choval a chová velice dobře, tak mi to nevadí. Kdybych měla pocit, že jdu k doktorovi, kde jsem jenom jedno jméno z mnoha, tak by to bylo asi jiné. Ale že ten člověk ke mně přistupuje tak jakoby osobitě, tak mi to nevadí. Je to přístup toho lékaře, který když tam přijdete, podá vám ruku a pamatuje si, jak se jmenujete, a je to prostě. Působí to na mě dobře.

Jitka podstoupila všechna vyšetření během preventivní kontroly.
Vzhledem k tomu, že moje maminka už měla za sebou 2 operace prsu – první měla, když mi bylo nějakých pětadvacet let –, tak jsem od těch pětadvaceti, zpočátku každé 2 roky, chodila na kontrolu, na sono prsou, a posléze, když už jsem byla starší, v těch pětatřiceti letech, tak jsem chodila každý rok. Takže jsem šla na preventivní prohlídku, kde mi paní doktorka řekla, že se jí něco nezdá, že tam něco malinko vidí. Udělali mi pak ještě mamograf, i s ohledem na mou rodinnou anamnézu, protože moje maminka po čase onemocněla rakovinou ještě jednou a byla jí odejmuta obě prsa. A z toho důvodu, řekli, bude lepší, když mi udělají okamžitě biopsii. Tak ještě ten den, kdy jsem šla pouze na preventivní prohlídku, jsem podstoupila hned také biopsii.