Káma

• Věk v době rozhovoru: 42 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 40 let

Káma žije s manželem a dvěma syny. Poprvé jí karcinom prsu diagnostikovali ve 40 letech. Prodělala tenkrát chřipku a bolest těla přikládala důsledkům nemoci. Po preventivní gynekologické prohlídce byla odeslána na ultrazvuk a biopsii. Léčba byla zahájena operací a pokračovala 25 dávkami ozařování. Dva roky poté jí začalo operované prso otékat a bolet, byl v něm objeven asi 6 cm velký nádor a také metastáze v uzlině. Podstoupila 16 dávek chemoterapie (4 po 2 týdnech, 12 po 1 týdnu), operaci a ozařování (24 dávek). Léčbu již ukončila a chodí na pravidelné kontroly. Do budoucna uvažuje o rekonstrukci prsu.

Více o Kámě

Všechno začalo tehdy, když Káma prodělala ošklivou chřipku. Po vyléčení ji pobolívalo pod prsem. Po preventivní prohlídce na gynekologii ji lékařka poslala na ultrazvuk, kde lékař na monitoru objevil šedý flíček. Domníval se, že se jedná o cystu, a poslal Kámu pro jistotu na biopsii. Výsledky ukázaly zhoubný nádor.

Ihned poté naplánovali operaci a ozařování. Na operaci šla zhruba po 3 týdnech. Nejprve jí odebrali uzlinu a vyjmuli nádor s částí mléčné žlázy. Celkem absolvovala 25 dávek ozařování. Po 4 měsících se na vlastní žádost vrátila do práce. Káma vzpomíná, že po nástupu do práce byla hodně unavená, ale žádné bolesti neměla a rukou mohla pohybovat normálně. Dnes si myslí, že svůj návrat do práce uspěchala.

Na začátku března 2017 byla na kontrole na onkologii a všechno bylo v pořádku. V průběhu dubna jí začalo operované prso otékat. Proto šla k lékařce, která ji poslala na ultrazvuk, kde byl v operovaném prsu objeven asi 6 cm velký nádor a metastáze v uzlině v podpaží. Překvapilo ji to, protože žádnou bulku si nenahmatala. Už během prvního týdne začala chemoterapie. Vzpomíná si, že už po 1. dávce chemoterapie se jí ulevilo. Snažila se myslet na to, že se nádor zmenšuje a přestává bolet. Celkem absolvovala 16 dávek chemoterapie (4 silnější po 2 týdnech, 12 slabších po 1 týdnu). Během chemoterapií chodila na injekce, protože jí poklesly bílé krvinky. Na nechutenství způsobené chemoterapií jí pomáhala trocha studeného nealkoholického piva. Poté následovala operace, při které došlo k odnětí celého prsu. Po operaci absolvovala 24 dávek radioterapie. Během ozařování se cítila unavená a na některých místech měla spáleniny, ale nevnímá to jako něco strašného.

Léčbu zvládala statečně. I přes některé nežádoucí účinky však bojovala a nevzdávala se. Učila blízké, jak s ní jednat tak, aby ji nelitovali, ale potěšili. Měla větší radost z toho, když jí někdo pochválil šátek nebo řekl, že jí to sluší, než kdyby ji někdo litoval.

Velkou oporou jí byl manžel, který jí se vším pomáhal. Onemocnění více upevnilo jejich vztah, ačkoliv byl už dříve naplňující. Také zaznamenala změny v počtu přátel. Někteří se jí naplno věnovali a pomáhali jí, jiní s ní přestali komunikovat.

Káma se domnívá, že karcinom prsu může být způsoben genetickými a hormonálními změnami, ale také životním stylem a stresem.

Lidem s karcinomem prsu vzkazuje, aby se toho nebáli, nevzdávali se a bojovali.

Audio a video

Káma byla ochotná podstoupit cokoliv, aby se jí ulevilo. .
Víceméně mi paní doktorka řekla: prostě to bude takhle. Asi kdybych začala protestovat, nebo něco, tak asi by. Samozřejmě, vždycky má člověk možnost to odmítnout, zase ale proč? Já paní doktorce věřím, nemám důvod to odmítat. Navíc v té chvíli jsem opravdu byla ochotná podstoupit cokoliv, hlavně aby se mi ulevilo.

Káma neměla po operaci žádné komplikace a rána se hojila velmi dobře. .
Ráno to bylo šup šup, prášek – takový ten oblbovák – a na sál. Když jsem se probrala, tak musím říct, že tentokrát mi teda zle nebylo, ale zas mě to strašně bolelo, ten první okamžik po tom probuzení. Ani ne tak ta rána na tom prsu, ale spíš to podpaží s těmi uzlinami. To jsem fakt měla pocit, že to je úplně neskutečná bolest. Ale sestřičky byly skvělé, hned mi píchly nějakou injekci od bolesti a postupně to jak kdyby odeznělo. A potom už, po té operaci dostáváte třeba nějaké prášky na bolení, ale už jsem to ani nějak nevyžadovala. Musím říct, že potom jsem se cítila líp, než jsem si dokázala představit, že to tak bude. S tím, že člověk je omezený, tam máte nějaké ty drény v tom, akorát to taháte s sebou. Dokonce na druhý den mi hned oddělali to lepení na tom. Takže to bylo docela takové, asi to není tak složitá operace, jak si třeba člověk myslí, není to zásah do těla přímo. Třeba když jde někdo se žaludkem, nebo tak. Akorát mi to hodně teklo, takhle teď ještě si vzpomínám, vlastně jsem tam měla ty drény celou dobu a hodně z toho šla nějaká ta, jak nefungujou – protože mi sebrali, myslím, 6, 7 uzlin –, takže ty lymfy potom nefungujou tak, jak mají. Ale celkově to hojení, myslím si, že bylo dobrý. Ten večer už jsem po operaci normálně chodila, nic hrozného. Jak probíhalo hojení té rány po první operaci? Asi dobře. Ne, asi určitě, nebyl tam žádný problém. Domů jsem šla teda ještě se stehy, v nemocnici jsem tam měla vývod, drén z té hlavní rány, za týden jsem šla na vytažení stehů. A musím říct, že když to vezmu zpětně, tak jsem tam potom ty jizvy. Jak jsem říkala, pan doktor si nechal záležet, krásně to vyšil, vlastně ta jizva nebyla v podstatě vůbec vidět. Po tu paži trošku, ale tím, že tam je to asi tak nějak víc namáhané. Ale jizva krásná, skoro jsem se s ní mohla chlubit. Žádné bolesti, vůbec nic, rukou jsem mohla normálně hýbat. Řekla bych, že to bylo v pohodě.

Káma konzultovala vedlejší účinky s lékařkou, která jí napsala jiné léky na nevolnost. .
Samozřejmě paní doktorka mi napsala prášky proti nevolnosti, nějaké ty léky oni dávají i do té chemoterapie, ale přiznám se, že mi bylo fakt zle. Zvracela jsem, nebylo mi dobře. Když jsem to potom řekla při kontrole. Vždycky před tou chemoterapií jsem šla k paní doktorce na kontrolu a vždycky, když jsem jí to řekla, tak mi napsala nové léky. To byl vždycky 1 prášek, byly teda šíleně drahé, co jsem zjistila, ale musím říct, že už mi takhle zle nebylo. Nebylo člověku dobře, neměla jsem chuť na jídlo, přiznám se, v puse jsem měla takový jakoby neustálý pocit, že tam mám strašně sucho. Nebylo mi dobře, že bych si mohla nějak vyskakovat a tak, ale ne že bych zase trávila den na záchodě, to ne. Stalo se, že jsem občas mezi tím zvracela, spíš už z únavy. Co mi nejspíš hodně dělalo zle, když jsem měla pokles bílých krvinek, a s tím jsem chodila na injekce, na bílé krvinky.

Pro Kámu bylo náročné to říci rodině, ale komunikovala s nimi otevřeně. .
No, tak jakože nejhorší to bylo asi říct rodičům, mám takový pocit, v ten okamžik. Takže tam jsem došla takovým stylem, že jsem na ně byla skoro, mám pocit až taková ošklivá jako. Ne, no ošklivá, jakože jsem jim to řekla a hned vzápětí jsem jim řekla, ať se neopovažují brečet, jo. Tak jak jsem řekla manželovi, že prostě brečet tady budu já a oni mě budou utěšovat, jo. Takže jsem jim trošku vzala možná vítr z plachet. Samozřejmě asi, když jsem odešla, tak to asi trošku s nimi zamávalo. I když mám pocit, že možná s nimi ještě víc zamávalo, když jsem tam přišla poprvé bez vlasů. Když maminka je taková, ta to unese, ale tatínek, i když se zdá takový jako tvrďák, tak vždycky jsem jeho holčička, že jo. A teďka mě uviděl bez těch vlasů, tak chudák jako že šel pryč. Nemohl to vydýchat, ale jako dobré. Zakázala jsem jim takové to ptaní: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To jsem zakázala tak všeobecně. Myslím, že to moc lidí nemá rádo, když přijdete a teďka všichni: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To, myslím si, že je spíš lepší se s tím člověkem prostě bavit normálně, pokud se chcete teda na něco zeptat, tak se zeptejte, ale nijak to zbytečně neprožívat. Říkám, ty rodiče byli asi, asi nejhorší, mám takový pocit, jo. Samozřejmě jsem to volala manželovi, tak jako nevím, jak se pak tvářil, po telefonu se to možná někdy říká líp než osobně, ale ti rodiče to asi vždycky hůř nesou, že jo.

Káma do lázní odjela na doporučení praktického lékaře a onkologa, pobyt jí pomohl se nastartovat. .
Potom jsem jela do lázní a řekla bych, že to mi hrozně pomohlo, tak jsem i se nastartovala, že jsem začala hubnout, což šlo krásně do chemoterapie, pak už ne. Jak dlouho jste byla v lázních? 3 týdny. A kdo vám to doporučil? Doporučila mi to, první jsme se bavily, vlastně zároveň to byla onkoložka i praktická doktorka. Ty mně hned vlastně, když jsem začala léčbu, říkaly, abych potom to nezanedbala a jela do lázní, což bylo fajn.

Kámě nemoc potvrdila, že si vybrala bezvadného chlapa..
Mám pocit, že i třeba s manželem – nikdy jsme neměli problémy, ale teď nás to ještě víc tak jako že seplo a víc mi to ukázalo, že mám úplně bezvadného chlapa. Že bych ho nevyměnila, protože mě neskutečně podržel. To, co třeba slyším, čtu různé příběhy, tak ženská je nemocná, třeba já nevím, přijde o prsa, a chlap od ní odejde. Mně manžel vyloženě řekl, že to fakt není to, co je pro něho důležité. Že důležitá jsem já a, a všecko ostatní není. Takže fakt člověk změnil trošku náhled na ten život jako takový.

Kámě začalo operované prso otékat a bolet. .
Loni v březnu jsem byla na kontrole, na onkologii, kde mi brali krev, pohmat, a všechno bylo v pořádku. Ale koncem března a v dubnu mi začalo operované prso otékat a hrozně bolelo. Bylo strašně horké, přišlo mi, že tak o 2 centimetry najednou narostlo, a tak jsem k paní doktorce šla znovu. Konzultovaly jsme možnost, že je to třeba zánět nebo něco takového, co se stává po operaci, i když to byly už 2 roky. Samozřejmě na plánované ultrazvuky apod. jsem chodila v rámci pravidelných kontrol. Tentokrát to ale vycházelo až na květen. Paní doktorka proto zaurgovala a já mohla jít na vyšetření o něco dřív. No, a tam to bylo víceméně už pak jasné.