Kamča

• Věk v době rozhovoru: 41 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 35 let

Kamče bylo 35 let, když jí lékaři diagnostikovali šedý intrakanalikulární fibroadenom. Na levém prsu si během kojení nahmatala bulku, která rostla a byla bolestivá. Kvůli potížím navštívila mammacentrum, kde podstoupila ultrazvuk a další vyšetření. Pro přetrvávající problémy Kamče chirurgicky odstranili nalezenou bulku. Léčba se obešla bez chemoterapie. Následně kvůli gynekologickým obtížím podstoupila i odstranění dělohy. V současné době dochází na pravidelné kontroly.

Více o Kamče

Kamča si na levém prsu během kojení druhého dítěte nahmatala malou bulku, postupem času na této straně těla nemohla kvůli bolesti ani spát. Bulka stále nemizela, rozhodla se, že půjde k lékaři. Objednala se do mammacentra, kde byla bulka po ultrazvuku označena za vstřebatelnou tukovou bulku. Přesto se potíže zhoršovaly, bulka byla bolestivá a Kamče se chvěla ruka, proto znovu navštívila poradnu, kde bulku označili za svalovou. Po dalším zvětšení bylo Kamče doporučeno její odstranění. Bolest se stupňovala a narušovala jí spánek. Byla unavená, měla tik v ruce a nemohla kvůli bolesti nosit ani podprsenku. Aby si zajistila bližší termín operace, obrátila se na lékaře ve větším městě.

V nemocnici, kterou Kamča oslovila, jí opětovně provedli potřebná vyšetření a informovali ji o možnostech řešení. Kamča se s lékaři domluvila na odstranění bulky. Z biopsie odstraněné bulky zjistili, že šlo o šedý intrakanalikulární fibroadenom. Po operaci Kamčin zdravotní stav doprovázely gynekologické problémy (dlouhá a častá menstruace, bolesti v podbřišku). Pro přetrvávající obtíže podstoupila odstranění dělohy.

Ačkoli Kamča neměla diagnostikovaný maligní karcinom prsu, prošla si vyšetřováním nalezené bulky, což pro ni znamenalo velmi náročné a stresové období s dopady na její život. Pro Kamču se jednalo o zlomovou životní událost, po které měla problém ztotožnit se se změnami na svém těle (vystavování se na veřejnosti). Během celého období dostávala Kamča oporu od svého okolí, zejména od manžela a dětí.

V současnosti je Kamča považována za vyléčenou a další léčbu nepodstupuje, nicméně dochází na pravidelné kontroly do mamma poradny (1krát za 2 roky). K preventivním prohlídkám vede i ženy ve svém okolí. Aktivně podporuje charitativní akce a neziskové organizace zaměřené na léčbu rakoviny prsu. Kamča v současnosti dálkově studuje na vysoké škole a věnuje se svým dvěma dětem, které jí byly hlavní motivací při léčbě.

Pacientkám s obdobnou diagnózou by Kamča doporučila neklesat na mysli a najít motivátory k zachování pozitivního přístupu a odhodlání léčbu absolvovat do konce.

Audio a video

Kamča si všechny informace vyhledávala na internetu. .
Skoro žádné informace jsem nedostávala. Nikdo mi nechtěl nic říct. To si musíte vyhledat sami a to si tak zjistíte asi, jaká je ta rakovina. Co to je a tak. Ale že by si s vámi někdo takhle sednul a v klidu něco řekl, tak to vůbec. Kde jste vyhledávala informace? Na internetu. Na internetu jsem našla, co to vlastně je, tady ten nádor, co to je šedý intrakanalikulární fibroadenom, co to znamená, když máte histologii. Co znamená, když vám vezmou biopsii. Když vám vezmou tohleto. Všechno jsem se snažila vygooglovat.

Kamča cítila z rodiny velkou podporu a motivaci. .
Ale naštěstí teda záleží na tom, jaké máte to zázemí. Mě podrželi asi nejvíc kamarádi a rodina. Člověk si to tolik nepřipouštěl a hlavně furt myslel na ty děti. Kdybych neměla děti, tak asi to na mě spadne daleko víc. Ale že jsem tady chtěla být pro ty děti, tak mě pořád něco drželo nad tou hladinou, že musím být jako statečná. No, a oni si to neuvědomovali, protože ještě byli malincí. Tomu staršímu byly 4 roky a tomu malému byl rok v té době. A hlavně pořád ve mně byla jako „nambr van“ ta touha ty děti. U mě prostě na prvním místě bylo vidět ty děti znovu a být s těmi dětmi. To bylo jako jediné takové to motto: užít si ty svoje děti ještě. To bylo to jediné, co mě z toho dostávalo, že jsem měla pořád ten bod, že se tady o ně musím postarat, že je tady nemůžu nechat. To jako jediné asi z toho všeho. Stále jsem jenom viděla ty děti, co s nimi bude. Pořád jenom, že jsem se na ně upnula v té době. A to, že to všechno dobře dopadne. Že jsem pořád takový spíš, nejsem asi melancholik, nebo nějaký takový člověk, já jsem takový, spíš se snažím stále být jako, že to bude dobré. Vůbec si to nepřipouštět k tělu. A pořád věřit, že všechno dobře dopadne a že se to zlepší.

Kamča si začala vážit více života, každý by si měl umět užít života. .
Potom jsem na sebe dávala hodně pozor, snažila jsem se jíst zdravě. To jsem trošku dělala tak nějak celý život, ale po tady tom jsem si víc toho vážila. Takže jsem na sobě začala i hodně pracovat. Jsem i vděčná, že jsem se teda dostala na tu vysokou školu. Dodělala jsem si titul při 2 dětech a pokračuju dál. Teď jsem v 5. ročníku. Chci si dodělat ještě magistra. A podařilo se mi minulý rok v ženském triatlonu získat 3. místo. Jsem vděčná a myslím, že mi to srovnalo hodnoty v těle. Srovnalo mi to, co je pro mě to nejdůležitější. A to jsem si jenom jakoby potvrdila a ujistila jsem se, že prostě jsme tady ten čas na tom světě, máme ho určitě omezený, a měli bychom si vážit věcí, co máme kolem sebe, hlavně v kruhu rodiny. Mít nějaké záliby na odreagování, aby člověk na nějaké takové věci nemyslel a aby si to nepřipouštěl. Aby prostě žil pro ten okamžik. Aby si to dokázal užít, protože opravdu ten čas tak strašně letí. Teď už mně je jednačtyřicet a už toho za sebou mám docela dost.

Pro Kamču bylo těžké chodit do veřejného bazénu a sauny, nechtěla, aby si někdo všiml, že je po operaci. .
Pro mě bylo i strašně těžké – jestli si umíte představit, že jdete se vykoupat do veřejného bazénu a musíte se tam svlíknout. Já prostě jsem měla ten problém ze začátku, že jsem nechtěla se někde vystavovat a být někde středem pozornosti, aby se na mě někdo koukal. Protože mě by v životě nenapadlo jít do společné sauny a teď třeba v těch 41, po 6 letech po operaci, už dokážu jít do ženské sauny. A dokážu i do té sprchy už jít, bez toho, abych si to připouštěla psychicky. A to strašně bylo pro mě těžké. Určitě bych nešla, těch prvních 5 let bych prostě nešla. Bych se snažila aspoň, aby to nikdo neviděl nebo tak. A nechtěla jsem to nikde ani moc prezentovat. Nebyla jsem na to moc pyšná. Myslela jsem si, že na mě všichni budou pak koukat jako na nějakého člověka, který se jakoby vymyká, na kterém něco je špatně. Chtěla jsem být takový ten jako mimo to hlavní dění.

Kamča by si přála, aby lékaři jednali s pacienty vlídně. .
Co byste ráda vzkázala profesionálům, kteří pracují s ženami s karcinomem prsu? No, hlavně aby s těmi lidmi jednali vlídně, ne jako s houskami na krámě, snažili se je opravdu do toho problému zasvětit. Aby jim řekli: „Jo, tady to je. Nemusíte se ničeho bát, prostě nejste první ani poslední.“ Ale říct to takovou formou, aby to ten pacient přijal. Aby mu vysvětlili, že ten život takhle nekončí. Všechno to dobře dopadne. Být trošku jakoby optimista. Nebýt takový: no tak to máte a srovnejte se sám se sebou. To ne, to nejde prostě. To člověk se s tím sám s takovou diagnózou moc nesrovná.