Kateřina

• Věk v době rozhovoru: 42 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 39 let

Kateřina onemocněla rakovinou ve 39 letech. Při náhodném dotyku si sama v prsu nahmatala bulku. Standardní lékařská vyšetření potvrdila diagnózu – karcinom prsu. Následovalo rychlé zahájení léčby. V jejím případě šlo o ablaci prsu, chemoterapii, biologickou léčbu a ozařování. V současnosti je její zdravotní stav stabilizovaný. Jednou za půl roku dochází na pravidelné lékařské kontroly.

Více o Kateřině

Kateřina zrovna ukončovala půlroční zahraniční stáž na univerzitě, když si při jednom náhodném dotyku prsu uvědomila, že tam cítí něco, co dříve necítila. Po návratu do ČR se svěřila svému muži, který je lékař. Vzápětí absolvovala ultrazvukové vyšetření, mamograf i biopsii.

Diagnostické výsledky potvrdily diagnózu karcinom prsu. Od začátku lékařům důvěřovala a spolupracovala s nimi. Léčbu zahájili operací, celkovou mastektomií s vložením expanderu, pro následnou rekonstrukci. Pak následoval cyklus 3 chemoterapií po 3 týdnech. Léčba dále pokračovala nasazením biologické léčby. Poté se ukázalo, že bude nutná i radioterapie, kde podstoupila celkem 16 ozáření. V současnosti je její zdravotní stav stabilizovaný a dochází jednou za půl roku na pravidelné kontroly.

Nemoc výrazně zasáhla do jejího ženství. Přestože fyzicky nemá žádné obtíže ani bolesti, sžívá se s tělem změněným operací.

Při chemoterapiích byl náročný pocit nevolnosti a nicoty, který ale vždy po týdnu odezněl. Výrazně si pamatuje první chemoterapii, kde shodou okolností potkala známou, které se rakovina vrátila po pěti letech. Tenkrát si uvědomila, že se může vyléčit v relativně krátkém čase, ale strach z nemoci, která je zákeřná právě tím, že se vrací, zůstává.

Oporou v nemoci jí byla partnerka a rodina. K úlevě značně přispěla vstřícnost kolegů a kolegyň v práci. Nejdůležitější pro ni bylo, že mohla o nemoci normálně mluvit. Oceňovala i praktickou pomoc, např. odvoz, vyzvednutí, vaření.

Lidem s právě diagnostikovaným karcinomem prsu by vzkázala to, co jí řekl její muž: „Ze všech rakovin je tahle ten (nej)lepší typ, existuje na ni spousta účinných způsobů léčby.“

Audio a video

Když Kateřina zjistila, že jí vezmou prso, byl to pro ni šok. .
Když řekli, že vám při operaci budou muset sebrat celé prso, jaké to pro vás bylo? To řekli docela hned zkraje, takže nebylo ani nějak moc jiných možností. A otec mého dítěte mi zase hned řekl, že bude operace, a já jsem se ho hned ptala jaká, a on tak jen jedním slovem řekl, že mi vezmou celé prso. To byl trochu šok, ale zároveň jsem tušila, že to tak asi bude. A bylo to těžké a je, bych řekla, jakoby pořád. Je to taková furt hmatatelná, viditelná přítomnost té nemoci, která zároveň nějak souvisí s tím, kdo já jsem, a s ženstvím, která je nepříjemná, jako hrozně.

Kateřina zvolila silikonový implantát. Společně s partnerkou se staraly o zatahování expandéru. .
První, nejjednodušší varianta byla vzít prso pryč. Tím je to údajně vyřízené. V tom mě všichni tak podporovali, že bych to měla udělat. A to se mně úplně nelíbilo. Další možnost byla při operaci, kdy se vezme prso, se tam vloží expandér, který připravuje místo pro implantát, což už je ale menší operace, kdy se ten expandér nahradí implantátem. To je to, co jsem zvolila. A pak ještě byla možnost nechat si to prso rekonstruovat z vlastní tkáně, která se bere z břicha. To se mně teoreticky hrozně líbilo, že bych se zbavila břicha a měla bych prso, které ještě víc by se chovalo jako normální prso. Protože ten implantát je naopak takový jako trošku tvrdý kámen. Kdežto kdybych to měla z toho břicha, tak by to bylo měkčí. To jsem ale nakonec nechtěla kvůli tomu, že to bylo o jednu operaci víc. Takový byl ten postup. Já už si to teď přesně nepamatuju, jak to totiž bylo, proč se mně tady do tohohle úplně nechtělo. A ještě on mně vysvětloval, kdyby náhodou se to vrátilo někdy a týkalo by se to toho druhého prsa, tak by to už nešlo z té tkáně udělat, takže by to zvažoval jako až buď později a nějak komplexně, nebo něco jiného. Nějak mě v tom taky nepovzbuzoval, tady v téhle možnosti, je to velká operace, zásah ještě do toho břicha. Já jsem byla tehdy asi hubenější, tak to bylo tak na hranici, jestli se z toho něco vůbec vezme, proto jsem zvolila tady tu variantu. Dlouho jsem si to musela zatahovat, aby nevyjel, ten expandér celý, jako nahoru, takže jsem to musela hrozně utahovat a mít furt zabalené. Ale to jsem viděla hned v nemocnici, když mně to nějak převazovali, tak tam jsem to asi viděla hned. A tak nějak jsem tušila, že to bude hrozné, a bylo to hrozné. Pak jsem přijela domů a teď jsem to potřebovala si převázat a chtěla jsem, aby partnerka mi to převázala, protože to nešlo moc udělat v jednom člověku, a ona, chudák, jsem viděla, jak je úplně z toho špatná a úplně bledá. Teď řekla, že nemůže, že si musí lehnout, protože omdlí asi, a tak si lehla na zem. Já jsem byla frustrovaná z toho, že jsem chtěla, aby mně to rychle udělala, ne tady se hroutila, když se jí to ani jako netýká. Ale tak to úplně chápu, že to muselo být hrozné pro ni taky. No, a pak jsme se nějak naučily v tom chodit, že to jako ona už zvládla převázat.

Kateřina hovořila o divném pocitu, nicotě a letargii, kterou během chemoterapií zažívala. .
No, po těch prvních mně bylo špatně hodně, a nebylo to nikdy tak, že bych zvracela, i když po té první jsem si myslela, že budu. A měla jsem nachystané různé kýble vedle postele, ale ne, to se nikdy nestalo a spíš to bylo takové divné tehdy, to si pamatuju. Ten pocit už si nepamatuju, ale to slovo, které jsem používala, když jsem to někomu popisovala, bylo něco jako nicota, že jsem prostě nemohla. Jinak mně to nevadí, třeba někdy být nemocná, že si tak člověk poleží v posteli, čte si, pije čaj, že to je skoro příjemné, starají se o něj lidi, ale toto nebyl ten případ, vůbec nic mi číst nešlo, dívat se na film mě nebavilo. Bylo to jenom – tak nějak ten týden přežít, než budu vědět, že je mi líp. Hnusné to bylo, ale ne nějak tak, že by to byly strašné křeče, strašné blití, strašná hrůza, spíš taková divná letargie, ve které mě nebavilo nic dělat. To bylo nepříjemné dost.

Kateřinin syn sdílel své pocity a zážitky z průběhu maminčina onemocnění. .
Myslím si, že dobře. Nevím, co z toho tak vybrat. Jako byly různé takové situace, které si pamatuju. Jednou ve škole měli nakreslit maminku a on se zeptal učitelky, jestli mě má nakreslit – tehdy jsem neměla vlasy – s vlasy, nebo bez, a ta učitelka řekla: „Hezké vlásky uděláme mamince, dlouhé.“ To nevím, jak dopadlo, on asi nakreslil poslušně, co řekla. A pak jsem taky zachytila jednou v zahraničí, když jsme byli, tak tam četl jeden tatínek dětem knížku, která je o tom, že babička v té rodině onemocní rakovinou a na konci té knížky umře. A syn taky chodil tam, jak to spolu poslouchali, a pak nějak jsem slyšela, že řekl tomu druhému chlapečkovi, že já mám taky rakovinu, ale že jsem se na to léčila, že je to dobré. A ten druhý chlapeček se ho po svém ptal, že on by byl hrozně smutný, kdyby jeho mamka měla rakovinu. A syn říkal, že on taky z toho byl smutný, a tak o tom tak jako mluvili normálně. Ten tatínek mně pak říkal, že vlastně si nebyl jistý, jestli syn ví přesně tu diagnózu. Ale tak to byl takový moment, oni si tak chlapečci o tom popovídali, že takhle to je, To mně se zdálo docela dobré, normální. Snažím se, když o tom mluvím třeba s někým a syn u toho je, tak samo sebou se to tomu přizpůsobuje, ale nevyhýbám se tomu, aby to nebylo jako něco, o čem se nemluví, co se nahlas neřekne. To ne.