Líba

• Věk v době rozhovoru: 48 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 40 let

Líbě bylo 40 let, když jí diagnostikovali karcinom prsu. Všimla si dolíčků na prsu při zvednutí ruky. Navštívila prsní poradnu. Za týden podstoupila ablaci prsu a odebrání uzlin s následnou chemoterapií, doplněnou o injekce na povzbuzení krevního obrazu. Chemoterapie byla od poloviny doprovázena komplikacemi, jelikož se změnilo její složení, což bylo řešeno kortikoidy. Na chemoterapii navazovalo ozařování. Na vlastní žádost podstoupila komplexní gynekologickou operaci. Pět let užívala hormonální léčbu. Na kontrolním PET/CT vyšetření jí našli metastáze v kostech a na páteři. Podstoupila operaci uzlin v hrudníku, která byla provázena silnými komplikacemi. Nedávno jí byly objeveny metastáze na játrech.

Více o Líbě

Líba si všimla dolíčků na prsu při zvednutí ruky. Jelikož je zdravotní sestra, okamžitě se obrátila na své kolegy a navštívila chirurga v prsní poradně. Výsledky testů obdržela do týdne. Ve věku 40 let jí diagnostikovali karcinom prsu.

Týden po zjištění diagnózy podstoupila ablaci prsu a odebrání uzlin s následnou chemoterapií (8 dávek po 3 týdnech), doplněnou o injekce na povzbuzení krevního obrazu. Chemoterapie byla od poloviny provázena komplikacemi, jelikož se změnilo její složení, což bylo řešeno kortikoidy, do té doby se u Líby neobjevily závažnější následky chemoterapie. Na chemoterapii navazovalo ozařování (30 dávek), rovněž bez vedlejších účinků. Na vlastní žádost podstoupila komplexní gynekologickou operaci, jelikož se obávala rozšíření rakoviny. Pět let užívala Tamoxifen. Během kontrolního PET/CT vyšetření jí našli metastáze v kostech a na páteři. Kvůli zjištěným komplikacím podstoupila operaci uzlin v hrudníku, která byla provázena dalšími, silnými komplikacemi, což mělo za následek dávky transfuzí. Zároveň se Líba rozhodla navštívit psychiatra, jelikož to pro ni bylo náročné a cítila se vysílená. Na konci roku 2017 jí byly objeveny metastáze na játrech.

Líba i po oznámení diagnózy chodila do práce, jak nejdéle to bylo možné, zároveň došlo k velké změně. Jeden a půl roku musela zůstat na nemocenské, protože fyzicky nebyla schopna práci vykonávat. Po ukončení nemocenské žádala o invalidní důchod, říká, že proces jeho obstarávání je pro ni vždy ponižující a nepříjemný. Se zařizováním invalidního důchodu jí byla nápomocná její lékařka a mzdová účetní. Po akutní léčbě se do práce vrátila, ale na jinou pozici, která pro ni byla fyzicky méně náročná.

Do budoucna již moc neplánuje, žije od kontroly ke kontrole, jelikož neví, co se na další kontrole může změnit. Zároveň jí kontroly omezují v tom, že nemůže na delší dobu odjet. Dlouhodobým následkem je zhoršené dýchání po komplikacích při operaci uzlin v hrudi. Má na kůži fleky, které jsou reakcí na chemoterapii. Z pomůcek užívala pouze epitézu.

Nikdy si nekladla otázku, proč právě ona. Dává přednost aktivnímu vyrovnávání se s nemocí a velmi jí pomáhá práce s lidmi, které se během nemoci musela na nějakou dobu vzdát.

Sdělení obou diagnóz pro ni nebylo snadné, nicméně ani nijak tragické, což si vysvětluje především tím, že se v léčebném prostředí jako zdravotní sestra pohybuje již řadu let. Manžel se o její diagnóze dozvěděl vzápětí, ale před ostatními to tajila a dozvěděli se to až později, Líba nechtěla blízké příliš zatěžovat. Její rodina to však snáší vcelku dobře a jsou jí velkou oporou.

Ženám, které onemocněly, Líba posílá úsměv a radí jim, aby se v nemoci neutápěly a nelitovaly se. Ona sama se snaží žít normální život, kdy jezdí na výlety a dovolené a užívá si čas s rodinou. Dále upozorňuje na to, jak důležité je o nemoci mluvit a vyjádřit tak své myšlenky a podporu ostatním.

Audio a video

Líba si všimla nerovnosti na prsu.
Začalo to, když mně bylo 40. V lednu jsem oslavila 40. narozeniny a v březnu jsem v koupelně zvedla ruce, když jsem se otírala, a na levém prsu jsem si všimla takové nerovnosti. Vypadalo to jako celulitida, ale jenom při těch zvednutých rukou. Něco jako nerovnost, takové nesouměrné to prso bylo.

Líba přirovnává radioterapii k rentgenu. Sama neměla žádné vedlejší účinky.
Ozařování je na stejném principu jako rentgen. Člověk přijde, lehne si na takový stůl, předtím, než se jde na ozářky, tak pan doktor, který je vlastně onkolog, tak nám napíše. Byly jsme u toho ozařování, že to je vlastně rentgen. Jo. Je to, jako když jste na rentgenu, vlastně si tam lehnete, máte na sobě naznačené body, kde má ten zářič působit. Sestřičky vás naštelujou tak, jak to má být, dají tam záření v té síle, v jaké je třeba, a nevím, je to otázka 10, 15 minut a zase jdete domů. Mělo ozařování nějaké vedlejší účinky? Na mě ne, ale někdy se stane, že lidi mají popálenou kůži od zářiče, ale já jsem žádné vedlejší účinky, ani vyrážku, ani žádnou popáleninu neměla. A jak to na váscelé působilo, nebo to žádný vliv na vás nemělo? Nemělo, je to opravdu, jako když jste na rentgenu. Bylo tam jenom to, že tam člověk fakt musel dojít.

Líba chtěla, aby se k ní druzí chovali jako ke zdravému člověku.
Chovali se ke mně úplně normálně, jako kdybych byla zdravá. Myslím v mém případě, protože každý se chová jinak. Někdo má potřebu být litován, nebo aby se k němu lidi chovali jinak, ale já jsem nechtěla, aby se ke mně chovali jako k nemocnému člověku. A chovala jsem se jako zdravý člověk, přestože vždycky, když jsme se třeba o tom bavili, tak jsem upozorňovala na to, že samozřejmě vím, že jsem těžce nemocná, to o tom žádná, ale nechtěla jsem, aby se ti lidi ke mně chovali jako k nemocnému člověku. Pokud to jde, pokud ten člověk se může chovat jako zdravý, tak si myslím, že by se neměl v tom utápět, protože potom, když se člověk v tom začne jakoby utápět a začne se v tom, jak se říká, šťourat, tak si myslím, že si škodí, že ubližuje sám sobě.

Líba si myslí, že ženy by se neměly stydět, když nemají prso. Neznamená to, že jsou méně ženy.
Ovlivnilo onemocnění vaše vnímání vás jako ženy? Ne, protože to je taky součást toho mého přesvědčení nebo názoru – nebo jak to mám říct –, že tím, že mám jedno prso – nemám dvě –, tím, že nemám ženské orgány, si nemyslím, že nejsem žena. Opravdu si myslím, že by se za to žádná z nás nemusela a neměla stydět, protože jestli mi chybí, jak já říkám, kus masa, tak to neznamená, že… Nebo to, že chvíli nemám vlasy, nebo prostě takové věci. To je, jako když jsou diabetici a uříznou jim nohu, ten člověk se taky za to nemůže stydět, protože to prostě příroda tak zařídila. Myslím si, že by to takhle nemělo být vnímáno, ale každý má na to jiný názor, každý to má nastavené jinak. Samozřejmě, že úplně nejdůležitější pro mě je rodina. A když to v té rodině funguje, funguje všechno.