Ludmila

• Věk v době rozhovoru: 43 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 40 let

Ludmile byla rakovina prsu diagnostikována před 3 lety. Bulku si nahmatala ve sprše. Vyšetření ukázala, že má nádor v obou prsech a také metastázi na kosti. Podstoupila 6 dávek chemoterapie s 3týdenními rozestupy. Následovalo 25 dávek radioterapie, nějakou dobu užívala Tamoxifen, který byl později změněn na Alozex. V současnosti je v invalidním důchodu. Z důvodu genové mutace je vysoká pravděpodobnost, že se onemocnění může vrátit. Zůstává ale pozitivní a věří, že bude v pořádku. V současnosti s ní bydlí její maminka, která vypomáhá s péčí o dva syny a domácnost.

Více o Ludmile

Ludmila si před třemi lety při sprchování nahmatala na prsu bulku, která byla viditelná i na pohled. V té době se jí zrovna chýlila ke konci mateřská dovolená s mladším synem. Po poradě s praktickým lékařem se objednala ke gynekologovi, který jí vypsal žádanku do mammární poradny. Po provedení vyšetření a biopsie se výsledky ukázaly jako negativní, ovšem s velkým rizikem. Ludmila tedy byla odeslána k vyšetření v onkologickém centru, kde se bohužel ukázalo, že má nádor v obou prsech, jeden hormonálního a jeden nehormonálního původu. Také byla nalezena metastáze na žebru.

Vzhledem ke špatně dostupnému umístění se metastáze ukázala jako neoperabilní. Původně měla být Ludmila zařazena do klinické studie, ale z důvodu dlouhého čekání na výsledky genetického vyšetření nakonec její lékařka rozhodla ji do studie nezařadit. Byla jí nasazena chemoterapie, dostala 6 dávek s 3týdenními rozestupy. Chemoterapii snášela velmi špatně. Měla pocit, jako by jí léky proti nevolnosti nezabíraly. První tři cykly chemoterapie popisuje jako nejhorší. Nemohla po nich 3 dny jíst a byla jí velká zima. Trvalo 7–10 dnů, než se jí udělalo znovu dobře. Po chemoterapii následovalo ozařování, které snášela daleko lépe. Celkem dostala 25 dávek radioterapie.

Po ukončení chemoterapie začala kvůli metastázi užívat vápník na podporu kostí. Nějakou dobu dostávala Tamoxifen, který byl později lékařkou změněn na Alozex. V průběhu a po ukončení léčby se u ní objevily některé vedlejší účinky. Dodneška ji pobolívá rameno, podpaží a část prsa. Začala mít také problémy se ztrátou citlivosti v prstech a při fyzické námaze se snadno zadýchává. V játrech jí byly objeveny cysty. Popisuje také obtíže s vyprazdňováním. Na doporučení lékařů podstoupila z preventivních důvodů odstranění dělohy a vaječníků. Mutace genů zvyšuje pravděpodobnost, že se onemocnění vrátí. Zůstává však pozitivní a věří, že bude v pořádku.

V době léčby jí hodně pomáhala maminka, která je v důchodu. Manžel jí byl oporou, také hodně pomáhal s péčí o domácnost a děti. Jejich vztah však přestal fungovat a nyní žijí v odloučení.

V současnosti je Ludmila v invalidním důchodu a přivydělává si na brigádě. Je ráda, že její práce je flexibilní. Může pracovat dle svých možností, a trávit tak většinu času s dětmi.

Ludmila říká, že rakovina jí dala chuť bojovat a také ji naučila si život více užívat. Nikam se nehoní, ráda jezdí na výlety s dětmi nebo kamarádkami. Pacientům, kterým byla diagnostikována rakovina, by ráda vzkázala, aby to hlavně nevzdávali, snažili se myslet pozitivně a bojovali.

Audio a video

Když Ludmila zjistila, že má rakovinu, nejprve se úplně sesypala. .
Nevím, jak to říct jinak. Prostě to byla úplná rána, člověk se snaží, pořád si dodává odvahy, a teď tohle. S mužem jsme si říkali: „To bude dobré, to musí být dobré.“ Ale já se úplně sesypala. Protože moje první reakce – tak jako asi u každého – byla: „Pane bože, vždyť já mám 2 malé děti. A já přece tady pro ně chci být.“ Strašně jsem brečela. Vím, že jsem hrozně brečela. Nebyl to takový ten hysterický pláč. Ale pamatuju si, že jsem strašně brečela a strašně jsem se klepala. Volala jsem manželovi do práce, že to teda mám za sebou, a je to špatné. Dodneška to vidím, jak tam stojím s tím telefonem, který se mi třepal u ucha. A manžel říká: „Prosím tě, uklidni se, já za chvilku přijedu, vydrž.“ Zrovna jsem vycházela z toho ústavu a tam jsem stála. „Já počkám na té zastávce, ať nemusíš zajíždět,“ povídám mu. Protože tam není kde zaparkovat, jezdí tam strašně moc aut. Proto mu říkám: „Víš, jak je to tady s parkováním. Počkám na autobusové zastávce. Budu tam na vzduchu, potřebuju na vzduch, jo.“ To byla moje prvotní reakce. „Já potřebuju na vzduch.“
Když mi to řekli, stála jsem tam opřená o zeď. Najednou úplně prázdná hlava a v ní jediná myšlenka: „Pane bože, co bude s děckama? No, ale přece to nejde.“ A hlava mi začala najednou tak strašně šrotovat, myšlenky lítaly na všechny strany. Ty nejblbější, samozřejmě. Logicky. A nejblbější možný scénář: Co bude? Ta strašná hrůza z toho, co vlastně bude dál. Jak to bude. Já se z toho přece musím dostat. A co budu dělat? Byl to šok. Může být člověk hrdina, jaký chce, ale tam prostě dostane ránu a vypořádej se s tím, jak potřebuješ. Nějaká psycholožka tam se mnou chvíli mluvila. Držela mě za ruce. Mluvila se mnou a snažila se mi dodávat důvěru, že to bude dobré. A já jí tehdy odpověděla: „Vím, že to bude dobré, jen nevím, co mám dělat.“ A ona mi říkala: „Všecko bude dobré, to je ten prvotní šok, je to strašná rána.“ A člověk může být silný, jak chce, ale tohle ho vždycky dostane.

Na Ludmilu léky proti zvracení nefungovaly, pak jí bylo špatně, už když jen přijela do nemocnice. .
Přijeli jsme domů a já jsem vlastně to měla přesně naordinované: dostala jsem balík léků, které se braly souběžně s tou chemoterapií, protože potlačovaly účinky tady těch nevolností, aby člověku nebylo tak strašně špatně. Akorát na mě to nějak nefungovalo. Bylo mi zle úplně strašným způsobem. Tři dny jsem se nenajedla, protože to prostě nešlo. Po čtyřiadvacetihodinovém zvracení jsem už neměla co zvracet. To už opravdu člověk nemá co zvracet. To už vyzvrací všecky šťávy. To už prostě je jenom taková pěna jakási. A snažíte se pít. A pijete tím způsobem, že se napijete doušku vody, a přijde vám, že jste vypila litr, protože to je úplně hrozné. Paní doktorka se mi snažila pak pomoct, dostávala jsem nějaké silnější injekce přímo před tou chemoterapií. Jenomže jak řekla i sestřička na té onkologii: „Ono už po určité době, když vy sem přijedete, tak už máte v hlavě to: „Ježkovy voči, mně zas bude špatně.“ A já jsem si to ani nějak nepřipouštěla, že mi bude špatně. Věděla jsem, že mi bude špatně, to bohužel. Ale třeba se mi stávalo už i to, že jsme přijeli… Ten den, kdy jsem měla dostat chemoterapii, tak jsem šla klasicky prvně na odběr krve. Potom jsem se nahlásila u sestřičky, že jdu k paní doktorce. Počkala jsem, bylo vyšetření u paní doktorky, a čekala jsem, až přišly vlastně výsledky z té krve. A pak teprve jsem odcházela na stacionář, na tu chemoterapii. No, a my jsme třeba přijeli a já ještě před tím odběrem krve – už když jsme tam byli, teď nevím, snad potřetí nebo počtvrté, to je jedno –, už prostě to bylo tak, že my jsme přijeli a já první, jakmile jsme přišli nahoru do toho patra, kde se odebírá krev, tak první moje cesta byla okamžitě na záchod, protože už jsem zvracela.

Ludmila za spouštěč rakoviny považuje stres, který si ani nemusíme uvědomovat. .
Bohužel největším spouštěčem rakoviny je stres. To se všeobecně ví, ale málokdo to dodržuje. A je stres a stres, že jo. Některé stresíky si člověk ani nějak nepřipouští a chodí třeba vystresovaný do práce: co tam bude a nebude a jak to bude a šéf zas bude takový a onaký. A teď je tu ještě ta rodina a další věci.

Manžel Ludmile pomáhal ve chvílích, kdy ji léčba vyčerpávala. .
Dostanete nějakou injekci, vlastně takového oblbováka. To je další, vlastně jakoby to druhotné bohužel k tomu. Tam prostě se to udělá – a zas je další ještě problém s tím. Ale mám to za sebou. Vyšetření kolonoskopické mám za sebou. Nic moc příjemného. Já jsem teda většinu nevnímala, protože jsem fakt byla takzvaně lehce mimo. Se mnou tam byl muž, protože i tam je doporučeno, že musíte s někým odjet. Nemůžete odjet sama. Někdo vás tam musí doprovodit, protože člověk neodejde úplně sám. Dostává totiž toho oblbováka a je opravdu potřeba pomoc toho druhého. Dovedl mě k autu. Usadil mě do auta. Doma mi pomohl do schodů, protože už jsem byla v takovém tom stavu, že bych usnula.

Ludmila by uvítala větší podporu a pomoc od sociálních pracovníků. .
Sociálním pracovníkům? No, já nevím. Aby prostě v některých věcech třeba byli shovívavější k lidem. Protože bohužel, já nevím, jak dalece třeba mohou zasahovat právě do různých lékařských komisí, kdy se posuzuje způsobilost člověka k tomu, jestli může, nebo nemůže mu být přiznán ten a ten typ invalidního důchodu. Jsou lehčí formy, kdy opravdu stačí, když ten člověk se léčí při práci, protože to zvládá. Může mít ještě třeba částečný invalidní důchod. Ale jsou i lidi, kterým to fakt vezme hodně. A potom vím, že bohužel jsou i případy, kdy člověk ve chvíli, kdy je v remisi, tak přijde o invalidní důchod. I přesto, že by potřeboval být třeba ještě další 3, 4 roky stále v invalidním důchodu. Aby prostě i přesto, že chce si někde něco. Nevydrží třeba, když jsou to mladší lidi, že jo, nevydrží sedět doma a prostě nic nedělat. Protože jenom sedět doma je ubíjející, zvlášť při té léčbě. To je strašně ubíjející. Aby mohl mít opravdu tuhle možnost. S přihlédnutím ke zdravotnímu stavu, jak řekla paní doktorka, když jsem se jí ptala, jestli je možno najít si nějakou práci. Řekla mi: „Samozřejmě, můžete si jít někde pracovat. Na pár hodin denně. A s přihlédnutím k vašemu zdravotnímu stavu.“ Ono je fajn, když si člověk přivydělá nějakou korunu. Ale ví, že třeba tam nemůže být pořád. Vím, že sociální pracovníci toho mají taky nad hlavu. Vím, že jsou dobří a že svoji práci dělají dobře.

Ludmila hovoří, jak se jí vytřídili známí. Největší pomoc dostávala v péči o děti. .
Přátelé dělali hodně. Prostě: „Cokoliv budeš potřebovat, přijď, pomůžeme.“ Je fakt, že i známá, třeba někde šli na prochajdu, tak se zastavili a: „Nechcete, pusťte s námi děcka. Pojď, my vezmeme s sebou děcka, my jdeme na procházku. My vezmeme děcka, nechcete?“ Tak jo, třeba vzali děti, šli na procházku. Polítávaly tady. To, že děti tady lítají jako pohromadě, to je normální. Ale jako takovou tu pomoc. I takové to, že s kamarádkou jsem se tady – vlastně u nás s tou sousedkou –, že jsme si sedly, pokecaly jsme si. Ona prostě: „Když budeš, prosím tě, cokoliv potřebovat.“ Taková ta pomoc. I opravdu jenom to, že jsem třeba za ní zašla na to kafe a poklábosily jsme si jako holky prostě a úplně jsem vypustila z hlavy to, že mě čeká zas nějaká další dávka chemoterapie. To dělá taky strašně moc. Že opravdu máte kamarádky. Najednou se ti lidi tak trošičku vytřídí. Oni se opravdu vytřídí, ti lidi. Jsou lidi, kteří „jako dobře, jseš nemocná, jako kdybys něco potřebovala.“. Ale to už člověk pozná, takové to, když vám někdo řekne: „Kdybys cokoliv potřebovala, přijď, zavolej.“ A už je na tom poznat takové to, že to je jenom tak, jenom proto, že se to tak říká. Anebo je to myšleno opravdu. Že ti lidi dokážou podat pomocnou ruku a pomůžou. Je to fakt poznat. Protože třeba se dělalo nějaké opékání tady u sousedů. Tak děcka tam šla. A: „Hele, my máme teďka jako bazén napuštěný. Pusť s námi děcka. Pusť děcka k nám.“ Takže my jsme tady pouštěli děti prostě. Děti tam dělaly rachot strašný. I tohleto pomůže. Že třeba to odpoledne je takové klidné, že ta děcka tady chvíli nejsou. Nebo když to bylo třeba přes prázdniny potom. I v té ještě další rekonvalescenci. Takové jako: „Přijď.“ Tak my jsme seděli pod slunečníkem, povídali jsme si.