Monika C.

• Věk v době rozhovoru: 43 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 38 let

Monice C. bylo 38 let, když jí lékaři diagnostikovali karcinom prsu. Na prsu jí manžel nahmatal bulku, která nemizela. Vyhledala svého gynekologa, u kterého si vyžádala vyšetření. Po ultrazvuku jí byla stanovena diagnóza karcinom prsu (4 bulky a 7 metastází). Léčba se skládala z ablace prsu a jeho rekonstrukce ze svalu, odejmutí lymfatických uzlin v podpaží, chemoterapie (8 dávek), ozařování (43 dávek) a dlouhodobé biologické léčby, která jí byla pojišťovnou hrazena jen rok, následovala hormonální léčba Tamoxifenem na 10 let. Nyní chodí Monika C. jednou za půl roku na kontrolu.

Více o Monice C.

První, na co byla Monika C. opakovaně upozorněna svým manželem, byla bulka v jejím prsu. Navštívila svého gynekologa, kde žádala o vyšetření. Po ultrazvuku byla provedena i biopsie. Výsledky obdržela po 10 dnech a ty potvrdily diagnózu rakovina prsu. Dalším vyšetřením bylo CT, které odhalilo celkem 4 nádory.

Tři týdny po zjištění diagnózy měla naplánovanou operaci, která byla spojena s rekonstrukcí prsu z její vlastní tkáně. Vyšetření na nukleární medicíně těsně před operací zjistilo i 7 metastází, z nichž jedna byla pod klíční kostí. Dodnes je to pro Moniku C. velmi bolestivé místo. Následná chemoterapie zahrnovala 2krát 4 cykly po 3 týdnech. Následkem chemoterapie měla Monika C. snížené množství bílých krvinek a chodila ještě na tzv. dopichy, které pro ni byly velmi bolestivé. Po chemoterapii následovalo ozařování. To se skládalo celkem ze 43 dávek a Monika C. během něj trpěla častými popáleninami kůže. Biologickou léčbu jí schválila pojišťovna na 1 rok, celkem měla 17 dávek – infuzí. Poslední 3 dávky dostala injekčně. V průběhu ukončování biologické léčby začala s hormonální léčbou (Tamoxifen), která je plánovaná na 10 let.

Během léčby změnila kvůli dlouhodobým neshodám svého gynekologa, který ji nutil do hysterektomie, tu Monika C. odmítla podstoupit, a následně přešla i k jiné pojišťovně, jelikož se jí nelíbilo, jak s ní jednali. Nechtěli jí schválit sanitku k dojíždění na ozařování a ani lázně, které nakonec Monika C. absolvovala a považuje je za velmi přínosné.

Po léčbě docházela na pravidelné prohlídky, ultrazvuk, CT a mamograf. Původně chodila na kontrolu jednou za 3 měsíce a 2krát ročně na ultrazvuk, mamograf a CT. V současné době se jí začínají intervaly mezi kontrolami prodlužovat na půlrok.

Oporou jí byli manžel a přátelé. Díky nim se lépe vypořádává s únavou, která je dlouhodobým následkem nemoci. Monika C. popisuje jako nevýhodu to, že během léčby se její zevnějšek skoro nezměnil, a okolí ji tak bralo za zdravou a výkonu schopnou.

Monika C. byla rok na nemocenské, pak během chemoterapie dostala plný invalidní důchod, který jí následně po léčbě snížili. Se sníženým invalidním důchodem se začala postupně vracet do svého pracovního režimu. Momentálně je bez invalidního důchodu a pracuje. Monika C. popisuje, že má štěstí na zaměstnavatele, který jí vyšel vstříc, když po návratu do práce ještě docházela na biologickou léčbu.

Ženám, které onemocněly, Monika C. přeje, aby našly oporu ve svém okolí. Nemocným radí, aby se nebáli si říct o pomoc, jelikož okolí nemůže vědět, co takto nemocný člověk od ostatních potřebuje. Nejdůležitější však podle Moniky C. je, aby to nevzdávali a bojovali s touto nemocí.

Audio a video

Monice C. sdělili lékaři postup léčby po konziliu.
Bylo to tak, že bylo konzilium, které bylo velice dlouhé. Nejdříve jsem tam šla, všichni si mě prohlídli, podívali se do lékařských zpráv, které jsem měla. Potom se zavřeli, konzultovali to spolu a až pak mě pozvali na konečnou definici toho, na čem se dohodli. Byl tam můj onkolog, moje mamoložka a další dva nezávislí onkologové. A tím, že tam těch osob bylo tolik, tak jsem to jejich rozhodnutí přijala, akorát mi vysvětlili, co mě čeká. Pan doktor onkolog mě upozornil na to, že pokud bych chtěla nějakou alternativní léčbu, že mi to rozhodně nemůže nijak zakázat, že můžu mít i tu alternativní léčbu současně s tou chemoterapií, ale že se mám zamyslet sama nad tím, že oni potom nemusí vědět, jestli to zlepšení nastává na základě chemoterapie, nebo přijde zhoršení jako reakce na základě té alternativní léčby. Většinou když člověk není zvyklý pít nějaké bylinky nebo něco a pak to do sebe lije horem dolem, tak to je asi tak, jako když nejíte léky a pak si dáte hrstku. Takže já přistoupila na to, že důvěřuji lékařům.

Monika C. se nejdříve radioterapie obávala. Uklidnila se, když zjistila, jak to probíhá.
Nejdřív jsem se ozařování velice bála, protože je takový boom toho, že prostě nevíte, co to udělá. Když jsem šla na vyměřování, která místa budou ozařovat, a udělali na mně křížky centrofixem a vysvětlili mi, že je vlastně dělají proto, aby ozářili menší místo, tak jsem se trošku uklidnila. A potom jsem se uklidnila ještě víc, když jsem zjistila, že ta ozářka trvá, nevím to přesně, ale zhruba minutu až 2, což bylo velice rychlé. Pomohlo mi, že jsem mohla sledovat ten přístroj, nedívala jsem se teda přímo při ozařování, ale byl to obrovský přístroj, který byl nade mnou, a v něm byly takové lišty, které se skládaly jako knihovna. Bylo to zajímavé a utekl mi tím ten čas lépe, takže potom celá ta ozářka mi nepřišla hrozná.

Monika C. hovoří o psychické náročnosti léčby a její dlouhodobost.
Taková jediná informace, kterou jsem asi nechtěla vědět, bylo to, že budu mít zajišťovací léčbu 10 let a že vlastně tahle léčba vyvolává nebo přivolává dřívější přechod, což je velice náročné psychicky i fyzicky, protože najednou máte stavy, které prostě nepředpokládáte, a když už vy je pochopíte, nechápe je vaše okolí, protože na to nemáte věk. Nemáte věk na tyhlety symptomy, na tyhlety projevy. Takže to byla taková informace, kterou jsem nechtěla slyšet. Nicméně srovnat se s ní musím stejně. Ale jinak ostatní informace jsem dostávala opravdu k tématu a takové, na které jsem se ptala. Co to znamená ta zajišťovací léčba? Vzhledem k věku, kdy mi pan doktor onkolog vysvětlil, že čím je člověk mladší, tím, bohužel, je jakoby vyšší šance návratu rakoviny, protože prostě člověku se buňky obnovují stále rychle, a tak je nutná zajišťovací léčba, protože některé nádory u mě byly každý jiného původu, ale 2 byly původem spojené s tvorbou estrogenu a tomu bylo potřeba zamezit. Tudíž vyvolání předčasného přechodu, aby tělo estrogen přestalo produkovat a vlastně se chránilo, to byl ten důvod, proč přišla ta zajišťovací léčba. A proto byla tak dlouhá, aby to došlo až do věku, kdy přirozeně ten přechod bývá. Mně bylo 38, než skončila léčba, tak skoro 41, a do těch 51 nebo 50 let budu tu medikaci pobírat. Jsou období, kdy potřebuju medikaci vynechat, a to vždycky rozhodne onkolog. Jsou to situace, kdy to prostě nezvládám, nemůžu chodit, nemůžu hýbat rukama, protože prostě ty léky mají vedlejší účinky.

Monika C. vzala možnost, že by mohla umřít, velice vážně. Manželovi připravila všechny dokumenty a vypsala důležité informace.
Co říct ke smrti? No, myslím si, že se o ní má mluvit. Když jsem byla nemocná, tak jsem během během prvních 3 týdnů, než jsem nastoupila chemoterapii, ale byla jsem po operaci, tak jsem vypsala všechny lékaře, ke kterým chodí moje děti, dala jsem do pořádku všechny dokumenty, vyřídila jsem soud, péči o děti, školu, prostě všechno, jako kdybych tady třeba druhý den nemusela být. Aby ten můj partner, který už tak bude mít těžkou situaci, měl ulehčené aspoň to, že ví, co a jak. A nebylo to jenom tak, že jsem to sepsala, já jsem to všechno řekla, jak to je, kam chodíme, proč tam chodíme. On to samozřejmě ví, ale nevěnuje tomu takovou pozornost, protože to všechno obstarám já. Když je potřeba, jedu daleko, tak jede s námi, abych nemusela dlouho řídit, ale bylo to tak i dříve, nicméně o tyto věci se starám já, pokud není bezpodmínečně nutné, tak si nemusí brát volno z práce a řešit to. Takže toto byla taková věc, kterou jsem potřebovala udělat. A potom takové přemýšlení o smrti samozřejmě máte. Nejvíc mě dojal můj syn, který v té době měl 5 let a chodil do školky a jednou mi přinesl obrázek a tam byl kříž a on mi řekl, že mi nakreslil můj vlastní hrobeček, abych se nemusela mačkat. V tu chvíli vás to zarazí, ale pak si vlastně uvědomíte, že vás miluje, protože nechce, abyste se musela někde tlačit, pro to krásné místo, co tam budete mít, a tak.

Monika C. si až po ukončení léčby začala uvědomovat čím prošla. A začala mít strach z recidivy.
Takže takhle to mám a takhle to bylo i s tou nemocí, že vlastně až bylo to nejhorší za mnou, tak teprve mi docvakávalo, že jsem si prošla peklem. V té době jsem to brala: „Prostě je to tak, je to nějaký krok na nějaké cestě, musíš ho udělat, nepřekračuj to, protože se ti to vrátí.“ A tak jsem to prostě brala. A co se teda dělo pak, když vám to docvaklo? Když mi to docvaklo? Tak jsem dostala úplně šílenou panickou hrůzu z toho, že se to vrátí. Strašně jsem chtěla dělat najednou všechno, najednou jsem hodně chodila do divadla, do kina a s kamarádkami na kafe. A úplně jsem vtom zapomněla, že vlastně nemusím nikam spěchat, že kdyby náhodou něco bylo, že mám kolem sebe lidi, kteří to hlídají. Že chodím na prohlídky, a že kdyby něco bylo, že mám toho manžela, který to poznal jednou, a tak znova by poznal, že není něco jen tak, že by byl první, který by mi řekl, kdyby měl dojem, že se mu něco nezdá. Že mě prostě střeží, že tady je. Takže teď už mám klidnější život a věnuju se zábavě a přátelům v takovém normálním slova smyslu

Moniku C. manžel podporoval, a když přišla o vlasy, sám pak přišel v šátku.
No, manžel, to je můj anděl, to je můj anděl, protože ten to vlastně se mnou prožil úplně všechno nejvíc, nejvíc. Děti si měly svoje životy, svoji školu, svoje kroužky, ale manžel to jakoby prožíval se mnou nejvíc. A viděl mě tady, když jsem, to tak řeknu tvrdě, ale trpěla, protože byly chvíle, kdy opravdu ty bolesti byly úplně šílené. Šílené v tom smyslu, že nevíte, co máte dělat, nemáte si, jak pomoct, léky nepomáhají, nic nepomáhá. Takže byl tady, byl tady a byl tady a nelitoval mě, což bylo úplně nejlepší. Bral to, bral mě prostě, tak jak to je. Když jsem se nechala ostříhat, protože už mi teda vypadly vlasy, tak se synem, s tím nejmladším, udělali takové gesto, že oba přišli v šátku, takže jsme chodili všichni 3 v šátku, což bylo takové pěkné, že to neupozorňovalo na mě. V té době, vlastně to bylo po první chemoterapii, jsem ještě měla obočí i řasy, takže to nebyla taková hrůza, nebylo to tak vidět. Ale s každou další chemoterapií bylo víc vidět, že prostě nemocná jsem já, že už to není jenom móda, ten šátek. Ale prostě byl tady a podporoval mě, pomáhal, s čím se dalo. Pro mě byl asi v té době nejdůležitější osoba, záchytný bod, prostě podpora. A hrozně si ho vážím za to, že neměl srdceryvné scény přede mnou. Až jsem ho někdy obdivovala. Nevím, jestli někdy brečel, ale ne přede mnou, nedělal to přede mnou, nechával si to nějak asi pro sebe, mluvil se mnou, hodně se mnou mluvil, byl tady, takže to je nejdůležitější osoba.

Podle Moniky C. má každý právo rozhodnout se podle sebe.
Myslím si, že je na každém člověku, jak se k tomu postaví, a když nebude chtít bojovat, tak je to jeho rozhodnutí a nikdo nemá právo mu říkat: „Máš tady rodinu, máš tady toho a toho.“ Nikdo nemá to právo, protože nikdo není v té situaci a nemůže vám říkat, co máte dělat. Někdo prostě tu sílu nemá nebo v tom nevidí smysl, takže určitě jde říct jediné: „Dejte těm lidem. Nebo lépe, dejte každému člověku svobodu rozhodnutí.“

Monika C. smeká před profesionály, kteří o ni pečovali během léčby.
Co byste vzkázala profesionálům, kteří pečují o lidi s karcinomem prsu? Kdybych mohla, tak smeknu. Protože člověk si nic nevybojuje sám a já jim děkuju za svůj život. A děkuju jim za to, že jim nejsme lhostejní, že nás tlačí k tomu, abychom bojovali, že chápou naše strasti, že i když si tím třeba neprošli, tak vás vyslechnou, že se vám snaží pomoct, že jsou jedni z těch, kteří si nemyslí, že když se uzdravíte, tak je všemu konec, že jste zdraví a už nic nepotřebujete. Takže hluboce smekám a velice jim děkuji.

Monice C. pobyt v lázních pomohl cítit se dobře.
Lázně jsem absolvovala, musím říct, že to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát, protože opravdu ten klid a 3 týdny péče o mou osobu a takové bezstarostnosti. Samozřejmě, že jste v kontaktu s rodinou, ale nemusíte to řešit, protože nejste na tom místě. Řešíte to po telefonu, dáte nějakou radu, ale dál prostě to musí vyřešit ten partner. Což chudák teda řešil, ale já jsem byla o prázdninách, takže odpadla starost se školou, s nějakým ranním vstáváním a podobně. Babičky si rozebraly děti, takže myslím si, že v tomhle to bylo lepší a já jsem ty lázně si mohla užít v plné míře. A udělalo mi to velice dobře nejen na tělo, ale i na duši.