Soňa

• Věk v době rozhovoru: 50 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 38 let

Soně bylo 38 let, když jí lékaři diagnostikovali karcinom prsu. Na levém prsu jí manžel nahmatal bulku. Rozhodla se navštívit obvodního lékaře, který ji odeslal na vyšetření do mammacentra. Po diagnóze jí byla naplánovaná léčba. Nejprve ablace prsu a odebrání mízních uzlin, chemoterapie (8 dávek), ozařování (5 týdnů) a biologická léčba (10 let). Podstoupila genetické vyšetření a plastiku prsu a bradavky. Nyní Soňa chodí jednou ročně na kontrolu ke své onkoložce, pobírá invalidní důchod a pracuje na částečný úvazek v oblasti sociálních prací.

Více o Soně

Když bylo Soně 38 let, nahmatal jí manžel v levém prsu bulku. S problémem se obrátila na praktického lékaře, který ji odeslal na vyšetření do mammacentra. Zde jí po vyšetření sdělili diagnózu rakovina prsu z přemíry estrogenu. Dostala 3 dny na rozmyšlenou ohledně budoucí léčby. Soňa to oznámila manželovi a svým dvěma synům, kterým tehdy bylo 16 a 13 let. Snažila se průběžně vyhledávat informace o nemoci, což bylo ztíženo tím, že internet nebyl ještě tak dostupný. Ptala se známých a volala do Mamma HELP. Oba její rodiče, sestřenice a babička na různé druhy rakoviny zemřeli, byla skeptická a léčbě se podrobila hlavně kvůli svým dvěma synům, pro které chtěla zůstat naživu.

Léčba se skládala z ablace prsu (měla 40 stehů) a po 14 dnech od operace začala chemoterapie (8 cyklů po 3 týdnech). Následovalo ozařování a dlouhodobá biologická léčba. Soňa byla po skončení chemoterapie a ozařování podrobena hormonální léčbě. Dostala antiestrogenový lék na 5 let a pak dalších 5 let brala inhibitory aromatázy. Ve 42 letech šla, kvůli zvýšenému počtu myomů, na komplexní gynekologickou operaci, jelikož chtěla minimalizovat riziko vzniku rakoviny. Podle genetických testů, kterým se podrobila v 38 letech, tu bylo až 85% riziko navrácení nemoci. Zároveň podstoupila rekonstrukci prsu.

Odebrání prsu špatně psychicky snášela a následná rekonvalescence byla velmi dlouhá. Nemohla moc hýbat rukou a rozcvičování šlo pomalu.

Na začátku léčby pracovala v rodinném podniku, nicméně postupně se rozhodla odejít na nemocenskou, která trvala 9 měsíců. Jelikož však bylo její zdraví zasaženo až do té míry, že to omezovalo její pracovní výkon, byl jí přiznán invalidní důchod, který pobírá dodnes. Každé dva roky chodí na přezkumy, které jí nejsou příjemné.

Její léčba byla poznamenána rozvodem, což pro ni bylo velmi psychicky náročné. Sonina onkoložka jí doporučila návštěvu psychologa, se kterým probrala možnost rozvodu. Měla i potom dlouho problém bývalému manželovi odpustit to, jak jí finančně a psychicky rozvodem ublížil, navíc každý syn žil u jiného rodiče. Po roce již ale oba synové žili u Soni, i s jejím novým přítelem (současným manželem).

Soňa popisuje, že toto období pro ni bylo velmi náročné, nicméně díky tomu potkala nového manžela, začala pracovat v oblasti, která ji naplňuje, a naučila se užívat si života. Oceňuje především pomoc svých synů, přátel a nového manžela.

V současné době pracuje v oblasti sociálních služeb na částečný úvazek. Pobírá invalidní důchod. Je podruhé vdaná a žije aktivním životem (plavání, cestování). Chodí na pravidelné kontroly jednou ročně (mamograf, ultrazvuk nebo PET vyšetření), výsledky šetření jsou kladné, což jí dává naději do budoucna. Z kontrol má obavy a mluví o nich se svými blízkými.

Ženám, které onemocněly, Soňa vzkazuje, aby chodily na preventivní prohlídky a hledaly si potřebné informace. A aby věřily, že to dopadne dobře. Za podstatné považuje hlavně to, aby se nebály zeptat, pokud mají nějaké otázky.

Audio a video

Soňu upozornil manžel, že v prsu něco cítí.
Když jsem poprvé zjistila, že něco není v pořádku, byl toho účastníkem můj první manžel, protože on to byl, kdo si všimnul, že v mém levém prsu něco je. Já jsem to vůbec nevěděla ani netušila. O to hůř, že profesí jsem zdravotní sestra a že mě to přitom vůbec nenapadlo. Přestože oba dva rodiče mi zemřeli na onkologickou nemoc, i moje sestřenice a babička. Bylo mi tehdy 38 a cítila jsem se plná energie, sil a zdravá a nenapadlo mě, že něco takového by mě mohlo vůbec potkat.

Soně přišel způsob sdělení diagnózy velmi necitlivý.
Poslali mě i na biopsii a na mamograf, který tady tenkrát už byl, ale ještě ne akreditovaný. A pak mi výsledek prostě jen tak sdělila paní doktorka na chirurgii v mamma poradně, kam jsem se po těchto stupních dostala. Řekla mi to úplně lakonicky: „Máte rakovinu, máte tam nádor, maligní, a pokud chcete žít, tak si musíte nechat uříznout prso.“ Takhle prostě to bylo řečeno. A já ač nejsem někdo, kdo se hned rozbrečí, tak se mi tam spustila úplná lavina pláče. Co tohle jako znamená, proč mi to takhle hrozně říká? To nemá jiný způsob, jak mi to oznámit? A ona mi tímhle svým způsobem – který je jí vlastní, jak mi potvrdilo mnoho jiných – ještě řekla: „Co mi tady brečíte, tak budete žít bez prsu, myslíte, že budete jediná?“ A dodala: „Máte 3 dny na rozmyšlenou, pak přijďte.“ A vystrčila mě ven do chodby na chirurgii, kde seděli další pacienti. Nevím, jestli to bylo zrovna u té stejné poradny, byli tam totiž i muži. Jestli jako doprovod, nebo šli na jinou chirurgii, to už nevím.

Soňa po plastice ležela na JIP a nesměla se hýbat, aby jí sval přirostl, vše se pak dobře zahojilo.
A začala zase anabáze přípravy na plastiku, protože jsem musela jít na chirurgii, aby chirurg jen zkonstatoval, jestli můj tělesný materiál je vhodný na to, tu plastiku podstoupit. Pak jsem odjela, dělali to v nemocnici, tak jsem odjela už s těmi nálezy tam, ležela jsem tam 14 dní. Z toho 10 dní na JIPce, kdy jsem musela ležet jenom na zádech. V jedné ruce infuzi, a druhou, která byla na straně toho svalu, furt mít jenom položenou na břiše a vůbec s ní nehýbat – maximálně si podat kapesník –, aby ten sval vlastně přirostl. A měla jsem 2 operační pole v břiše, protože mi odsud brali ten lalok. Tady 3 drény, tady 2 drény. Poprvé když mě pustili, můžete na záchod, tak jsem si nesla 5 těch tyglíků, na zádech jsem měla jednu šňůrku, za krkem toho anděla, jinak nic. Ostatní šňůrky nebyly a na té JIPce leželi asi 4 další chlapi. Jeden tam byl s uříznutými prsty, jeden tam ležel po bouračce, a já jsem se musela smát, protože mě bylo úplně jedno, že mi je vidět zadek, že jdu v předklonu, že prostě vypadám odhalená hrozně, ale hurá, už chodím a můžu jít na záchod. A měla jsem štěstí, že se mi to dobře zahojilo.

Soňa přibývala na váze a měla bolesti. Bolest přirovnávala k chůzi po něčem ostrém.
Ještě v průběhu těch chemoterapií vždycky byly 3týdenní pauzy při čekání na další. A já jsem pořád jako nezvracela. Nebylo mi špatně. Naopak začalo mi období přibírání kil. Tak jsem přibrala 5 kilo během těch chemoterapií. Fakt jsem vůbec nezvracela, ani jednou. Jenom co bylo pro mě negativní, byla únava, vždycky tak po těch 3 dnech, 4 dnech najednou mě začaly třeba bolet kolena, klouby, ruce nebo chodila. Jako když chodíte po něčem ostrém. Nemohla jsem pořádně došlápnout a to trvalo pár dní. Pak to zase odeznělo.

04_08sonanemelavedlejsi

Soňa hormonální léčbu podstupovala 10 let.
U mě byla ta antihormonální. Protože v průběhu chemoterapií jsem chodila na injekce do břicha, na utlumení funkce vaječníků, a když skončily chemoterapie a ozářky, tak jsem dostala ten antiestrogenový lék na 5 let. Který ale zase poškozuje játra trošku, takže se při něm chodí na kontroly, snad i na EKG, a vedlejším efektem je přibírání na váze. Tak to jsem začala plnit tohleto. A pak dalších 5 let, když to skončilo, tak jsem dostávala nějaké ty inhibitory aromatázy, zase něco jiného teda. Ale zase to byla blokace estrogenů. Takže vlastně 10 let jsem užívala nějaký takovýto preparát, ale nijak mě to neobtěžovalo. Pro mě to byla 1 tabletka denně. Stanovila jsem si, jestli ráno, nebo večer je to pro mě přijatelnější, a když pak to celé skončilo, tak zase přišlo období obav, že najednou nebudu mít jakoby ten ochranný deštník nad sebou, a co bude dál.