Vendy

• Věk v době rozhovoru: 41 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 38 let

Vendy byla rakovina diagnostikována před třemi lety. Po ukončení kojení druhorozené dcery jí zčervenal a začal bolet prs. Dostala 4 dávky chemoterapie s 3týdenními rozestupy, které následovalo 12 dávek po týdnu. Po ukončení chemoterapie jí byl celý prs odstraněn, společně se 4 uzlinami. Následovalo 25 dávek radioterapie a hormonální léčba Tamoxifenem a Zoladexem. Vendy také podstoupila rekonstrukci prsu. V současnosti je v invalidním důchodu a dochází na pravidelné kontroly.

Více o Vendy

Vendy onemocněla rakovinou prsu před 3 lety. Po ukončení kojení druhé dcery si všimla prvních příznaků. V té době jí zčervenal prs, který také začal bolet. Lékaři se nejdříve domnívali, že má situace souvislost s kojením, a dostala léky na ukončení laktace. Po dvou měsících se příznaky nezmírnily, tak navštívila praktickou lékařku a byla odeslána do mammacentra. Po mamografii a ultrzvuku byla provedena biopsie, která potvrdila diagnózu karcinom prsu. Celkem trvalo potvrzení diagnózy 6 měsíců.

Tři dny po sdělení diagnózy byla Vendy podána první dávka chemoterapie. Nejdříve měla 4 cykly po 3 týdnech, následovalo 12 dávek po týdnu. Po ukončení chemoterapie podstoupila chirurgický zákrok, při kterém jí byl odstraněn celý prs a 4 uzliny. Po operaci měla komplikace, se kterými musela opakovaně do nemocnice. Následovala radioterapie, celkem 25 dávek, při kterých byla velmi unavená. V současnosti dostává hormonální léčbu, užívá Tamoxifen a Zoladex. Má také pozitivní nález v krvi, kvůli kterému je sledována.

Vendy podstoupila rekonstrukci a má prsní implantát, absolvovala také chirurgické zmenšení druhého prsu. Před zahájením léčby využila možnosti druhého názoru, po kterém se rozhodla pokračovat v léčbě na původním oddělení. První 4 dávky chemoterapie pro ni byly velmi náročné. Říká, že byla úplně vyřízená. Chemoterapie s týdenním rozestupem snášela lépe, i tak byla velmi unavená a měla problém udržet koncentraci. V té době začala studovat noty, aby udržovala aktivní alespoň mozek, když neměla sílu na kolo nebo na zahradu. V průběhu léčby nosila paruku a užívala epitézu. Po jejím ukončení následky přetrvaly, zejména zhoršení jemné motoriky, brnění nohou, ztratila citlivost v podpaží a sílu v ruce.

V současnosti je Vendy v invalidním důchodu. Na začátku onemocnění se rozhodla zůstat částečně v práci, nyní ale přemýšlí o změně kariéry. Během onemocnění pro ni bylo velmi náročné zkoordinovat péči o své dvě děti. S hlídáním jí pomáhala rodina. Dceru také zapsala do soukromé školky, aby Vendy mohla jezdit na ozařování.

Bylo pro ni hodně náročné sdělit diagnózu mamince, neboť otec Vendy zemřel na rakovinu plic. Kvůli dětem zůstávala silná, ze strany manžela se jí však nedostalo podpory, jakou očekávala. Nemohla s ním o svém onemocnění mluvit a jejich vztah se nakonec rozpadl.

Pacientkám, kterým byla diagnostikována rakovina prsu, by ráda vzkázala, aby v sobě našly vnitřní sílu a onemocnění se postavily. Říká, že s negativními emocemi se musí poprat každá sama, ale aby neházely flintu do žita, i když to vypadá špatně.

Audio a video

Vendy šla k praktickému lékaři, který ji odeslal do mammacentra, kde na vyšetření čekala. .
Po nějakých dvou měsících to vypadalo, že se to stále neztrácí, tak jsem teda vyhledala praktického lékaře. Protože kdybych se chtěla objednat na gynekologii, tak by to byl další měsíc, než bych dostala termín. Zase ztráta času. Nicméně i u toho praktického lékaře jsem byla poslána na objednání a čekala jsem dalších 14 dní. Pak jsem se tam konečně dostala a paní doktorka mě prohlídla. Aniž by mi to řekla, bylo jí to už tenkrát hned jasné. Nicméně dostala jsem žádanku a čekala dalších 6 týdnů na termín do mammacentra. A pak teprve jsem se dostala na sono a mamo, za dalších 14 dní pak ještě na biopsii. Biopsie proběhla a 14 dní jsem čekala na výsledky. Takže od nějakého zjištění, od prvního problému k diagnóze – i když se říká, že se to má řešit urgent, všude bych měla mít otevřené dveře, všude by se mělo řešit všechno rychle – to trvalo půl roku.

Vendy první 3 dny po aplikaci potřebovala odpočívat, první týden byl náročný. V druhém týdnu byla unavená a třetí týden se už cítila lépe. .
Sice paní doktorka říkala, že to teda možná nebude tak hrozné, protože jsou léky, které omezují nevolnost a totální neschopnost, ale pochopila jsem hned po první aplikaci, že není v mých silách ty děti ohlídat. Vůbec. První dítě začalo sotva chodit, a to jsem pochopila, že než já ji doběhnu, že ji spíš přejede dřív vlak. Takže to ne. Začala jsem obtelefonovávat příbuzné, kdo si vezme děti na první aspoň ty 3 dny, abych se mohla z takzvané opice, jak říkala paní doktorka, řádně vyspat. Což bylo pro mě vysvobození, jako jediný. Ale potom znova. Tři dny jsem si jako odfrkla, a dál jsem prostě musela fungovat. Takže to byly první 4 cykly s chemoterapií takhle, měla jsem ji po třech týdnech, tu chemoterapii. Tři dny jsem byla úplně vyřízená. Potom se to teda jakžtakž začalo zlepšovat, ale ten první týden byl vždycky hrozný. Druhý týden přišla únava, ale už to šlo, už mi nebylo špatně od žaludku. A třetí týden jsem se dala dohromady, a čtvrtý zase znova.

Vendy se díky menopauze cítí psychicky více vyrovnaná. .
Taky ta váha není nic moc, samozřejmě. Mohlo by to být lepší. To určitě. Ale jinak jako psychicky mně přijde naopak člověk opravdu víc vyrovnaný. Protože předtím ten cyklus těch 28 dní byl znát. Teď si už ani nevzpomenu, že mám nějaký cyklus, mně ten den přijde jeden jako druhý. A nic mě moc nerozhází. Už ne

Vendy doplňkovou léčbu využila, ale spoléhala se na léčbu od lékařů. .
Samozřejmě mě taky napadly různé tyhle alternativní léčby, to ano, ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost, že bych řekla: „Nebudu se léčit klasickou cestou.“ V tom jsem měla k těm doktorům důvěru, to ano. Říkala jsem si: „Ano, budu to brát jako podpůrně, třeba.“ Ježíš, moje máma mi nalouskala takových meruňkových jader a všechno mi nosila: ty rakytníky, ty goji a všechno, co si jako všude kde přečetli. Vyryla by pro mě i ty pamprlice. A všechny tyhlety věci, které jako na tom internetu jsou a kolujou. Ale já jsem řekla, že neznám reálně člověka, který by se tímhle tím způsobem vyléčil. Tak ano, můžeme to podpořit tímhle, ale rozhodně bych se na to nespoléhala, nikdy teda. Nikdy.

Vendy se cítila vyčerpaná péčí o děti a neměla čas odpočívat. .
V mém případě určitě šlo o to, že jsem byla hodně zaměstnaná péčí o děti. A hodně vystresovaná, věčně nevyspaná. Tak si myslím, že i to hrálo dost velkou roli. Kdyby ta pomoc mého partnera při narození dětí, a to účast jeho. Prostě se o ty děti vůbec nějakým způsobem starat. A že by si mě všímal, toho, že jsem tak unavená, a třeba to za mě na chvilku vzal. A nechal mě odpočinout někdy. On si myslel, že jako my ženské to máme takhle nastavené, že to je pro nás normální. Že to máme dané seshora, že nemusíme vůbec spát asi ani. Že to prostě zvládneme, že je to tak nastavené. Ale ono to nejde, jet takhle pořád. Já si myslím, že tohle to nastartovalo, protože genetické předpoklady se neprokázaly. Tak si myslím, že jsem byla tak vyčerpaná, že prostě se to projevilo takhle.

Vendy pomáhá vzájemné sdílení a zkušenosti ostatních pacientek. .
Bylo to určitě hodně přínosné v tom, že se tam skutečně dá otevřeně mluvit o všech takovýchto věcech, kterými jsme si musely projít. A že tam vidím, že ta léčba funguje. Že nějaká budoucnost je. Že si to takto člověk může ověřit. Že je skutečně spousta žen, které jsou po léčbě v pohodě. A celé to sdílení vůbec. Když člověk něco řeší s lékařem, tak ten na to nemá moc času. Ale tady se můžu zeptat konkrétních lidí, který si tím prošli: jak to na ně působilo, jak to zvládali. A stejně to dělám i teď já, protože mně to hodně pomohlo. Takže holky s novou diagnostikou, které potkám, tak je hned tam přivedu, přesně z tohohle důvodu. Protože ta zkušenost je skutečně nesdělitelná, nepřenosná. Jinému člověku to nic nedá, a naopak těm, kteří onemocní a jsou ve stejném šoku, jako jsem byla já, tak jim to hrozně pomůže. Mně to pomohlo.

Vendy necítila podporu a zájem partnera. .
Nečekala jsem to teda. Nejdřív měl takové vize: „Když to nebudeš zvládat, tak najdeme paní na úklid, nebo tak něco.“ A to se nikdy nestalo. To byl jenom výkřik opravdu předtím, než jsem vlezla do té aktivní léčby, a pak už jsem vlastně ani já to nemohla řešit. To bylo něco, co měl řešit on, tu pomoc nějakou – prostřednictvím kohokoliv –, ale myslím si, že by toho zvládal spoustu. Takže od něj žádná pomoc nebo podpora nepřicházela? Ani psychická, ani fyzická. Já ani nečekala, že mě bude držet za ruku a plakat. To v žádném případě, to bych ani nesnesla asi. Ale prostě že o tom budeme vůbec normálně mluvit. Otevřeně. Co to je, proč to je, co z toho může být. Účast nějakou prostě. Že ho bude zajímat, jak mi je, nebo že uvidí, že jsem unavená, tak mě pošle lehnout, že to za mě vezme. Ne prostě. On řešil stále jenom svoje zájmy a potřeby. A v tu chvíli přesně jsem cítila, že ho vůbec nezajímám. Tak to by nikdy vydržet nemohlo, takový vztah. To ne. A potom když jsem byla na té první operaci, tak děti hlídala moje máma. To mně přišlo taky dost surové vůči těm dětem, i od toho otce. Že máma teda jako bojuje o život, a on není schopný s nimi být, vynahradit jim to, že ta máma tam není. To byl první okamžik, kdy oni byli beze mě takhle dlouho. Tak já jsem očekávala, že aspoň kvůli těm dětem on s nimi bude. Ne, on si udělal pár dní volna. Druhá operace byla v dubnu a to řekl teda, že obě děti by nezvládl, takže hlídal jenom jedno. Druhé bylo opět s mojí mámou.