Ingrid

• Věk v době rozhovoru: 59 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 52 let

V roce 2010 byl Ingrid diagnostikován karcinom prsu, v té době jí bylo 52 let. Od doby, kdy si sama nahmatala bouli, do návštěvy lékaře uběhl rok, během kterého si potřebovala zařídit osobní záležitosti. Její léčba se skládala z operativního zákroku, chemoterapie a biologické léčby. V současné době je v remisi a chodí na pravidelné kontroly.

Více o Ingrid

Ingrid si poprvé všimla, že má bulku, když se sprchovala. Přijde jí přirozené, že žena o své tělo pečuje a zná jej, a proto hned věděla, že je něco špatně. Ve stejné době procházela náročnou životní fází, kterou chtěla mít dokončenou, proto vyhledání lékaře odsunula o rok. Po uzavření osobních záležitostí ihned vyhledala nejlepšího možného lékaře v okolí, chtěla mít jistotu, že to bude odborník. Její první vyšetření byl ultrazvuk, následoval mamograf a punkce. Vyšetření probíhala v rychlém tempu a během několika dní jí byla potvrzena diagnóza. Toto období popisuje jako velmi náročné a zlomové, začala přemýšlet o své konečnosti a smyslu života. Velkou oporou nejen v tomto období jí byl její partner.

Po určení diagnózy a naplánování léčby všechno pokračovalo velmi rychle. Jako první absolvovala operaci. V té době cítila, že nemá dostatek informací, nevěděla, jaký typ operace ji čeká. Léčba pokračovala chemoterapií, kterou zvládala dobře, hlavně díky podpoře partnera, který ji doprovázel na ošetření a pomáhal s domácností. Poslední v pořadí byla biologická léčba. Odmítla podstoupit radioterapii, kterou nepovažovala za vhodnou. Ingrid trávila čas rekonvalescence u maminky, která jí věnovala potřebnou péči.

Diagnóza karcinom prsu nebyla jedinou změnou v Ingridině životě, ve stejné době dostala výpověď v práci. První rok léčby byla na nemocenské, pak následoval invalidní důchod, který jí byl v průběhu onemocnění změněn a ona se dostala do finančních potíží. Finančně a materiálně ji podporovali přátelé, rodina a partner.

Během léčby bylo pro Ingrid důležité najít si svépomocnou skupinu, která pro ni byla oporou, cítila, že se tam může se vším svěřit a najít pochopení od lidí, kteří si procházejí stejným problémem. V péči jí chyběla určitá komplexnost přístupu, vnímá potřebu výživového poradce, který by mohl pomoci s naplánováním vhodné stravy během léčby. Také vnímá nedostatek psychologické pomoci, která by byla specializovaná jen na psychoonkologickou péči.

Pacientkám by chtěla vzkázat, že je čeká dlouhá cesta, po které ale nejdou sami, a nemusí se bát vyhledat pomoc nějaké pacientské organizace, která je v jejich blízkosti.

Audio a video

Ingrid začala po zjištění diagnózy uvažovat o své nejisté budoucnosti a smrti.
Je to nepřenositelné, tenhle pocit. Pořád si říkáte: „Může to být tukové.“ Ale po té diagnóze, když už se to teda rozhodlo, že to doopravdy tak je, tak vyjdete ven a díváte se na lidi, kteří jdou v pohodě, spokojení s nákupní taškou, tlačí kočárek, nakupují, normálně se baví, a najednou zjistíte, že ten váš čas je konečný. Nebo může být konečný. A tady je obrovský zlom v psychice toho člověka, kdy si říká: „Poslední jaro, poslední léto, poslední podzim, a co když možná Vánoce už ne.“ Všem, co tenhle problém měli, určitě něco takového proběhne hlavou a říkají si: „Co když?“ Dobře, víme, že tenhle problém, může to mít velice rychlý spád. Díváte se pak na všechno jinak, všechno prostě má pro vás úplně jiný rozměr. Díváte se na listy, na kytky, jak je všechno úžasné, jak ten život je fantastický, a že je prostě krásné žít svobodně, dýchat a pohybovat se, že si člověk do té doby, ne že toho nevážil, ale bral to jako samozřejmost. Naprostou samozřejmost. Že slunce svítí, že prší, že budou svátky, a na to se nachystám a tohle si koupím, a najednou zvažujete: „Má to cenu kupovat?“ Budou ty svátky, bude to tak a tohle musím dořešit a měla bych tohle vyřešit, aby náhodou. Úplně se díváte na svět jinak a je ve vás taková tíha. Je to něco nepřenositelného, každý se s tím musí vyrovnat sám, a i když si každý myslíme, že jsme hrozně silní, tak vždycky když přijdeme domů a jsme tam sami, tak to na vás padne a přemýšlíte úplně jinak. To jsou momenty velice takové smutné, i pro toho člověka, protože se v podstatě dívá tím pohledem a pomalu jako by se loučí, neříkám, že je to dobře, nebo špatně, ale ten pocit, ono to má nějaké takové své vlny, které na vás přicházejí, protože jste nejistá, nevíte, co bude, nevíte, jak bude, nevíte, kde to všude v tom těle je, jestli je to tam, jestli je to zapouzdřené, jestli je to otevřené, nevíte.

Ingrid je ve svém životě díky nemoci vděčnější a pokornější.
Někdo prostě hledá utěšitelství v tom léčitelství, někdo dá přednost úplně jiným věcem, nějakým meditacím. Každý hledáme tu pomocnou ruku, ale je to fakt, že každý z těch lidí hledá, kde se může uklidnit, kde najde takový ten vnitřní klid. Protože je to o tom vnitřním klidu, je to o tom, trošičku se zastavit, zamyslet, co teď dál, co teď má tu hodnotu, kterou budu momentálně řešit, aby ten život byl naplněný. A možná zní to zvláštně, že ten život od té doby prožíváme tak silně intenzivněji, že si užíváme, hrozně si ho užíváme – a je to takový svým způsobem danajský dar – ale užíváme si ho, to, že jsme museli projít tou chorobou, a užíváme si toho, že tady jsme a že tady můžeme být. A říkám, jsme vděční za každý den, za každé to ráno, a ano, samozřejmě těšíme se, co bude nebo tak, ale nějaké naše plány nějak do dálky nejsou. Spíš je v tom taková nějaká, jak bych to řekla… Jak se říká, že člověk míní a Bůh mění. Když to přijde, budu ráda. Asi tak, jako ty plány jsou samozřejmě v té hlavě, ale člověk se snaží být takový, jak bych to řekla, trošičku… Je v tom pokora, je v tom obrovská pokora, když už se něco takového stane, tak jste pokorná, něco v tom smyslu jako když někdo dostane infarkt, dostane se úplně dolů a přestane kouřit.

Pro Ingrid je důležité setkání s ostatním členkami.
Hrozně důležité je to setkávání žen, které si povykládají, co která dělá, jak dělá a co se ji podařilo. Najednou vidíte, že ty ženy jsou aktivní, že dělají to, co je baví, musí dělat to, co je baví, a pak člověk může v tom být taky aktivní, ono ho to nějak nezatěžuje. Prostě ona ví, že si musí třeba odpoledne jít lehnout, ale i tak dělá to, co ji baví, je to úžasné, dokonce některé i podnikají, některé dělají pro ty ženy různé přednášky, zjišťují, co je kde nového.

Ingrid našla v mamince během nemoci podporu.
Maminka, maminka když se to dozvěděla – to už jsem byla teda v léčbě –, tak byla z toho hrozně špatná. Samozřejmě mi nadala, proč jsem jí neřekla, když jsem byla na operaci, ale já jsem ji nechtěla zatěžovat. Nadala mi v dobrým, protože byla hrozně ohleduplná, měla jsem hrozně hodnou, milující maminku. Prostě najednou jsem byla to dítě, které je i v tomhle věku nutné opečovávat, a já jsem vždycky říkala, když maminka byla nemocná: „Mami, ty tady musíš být, protože kdo mě bude takhle dochovávat, takhle by to nešlo.“ Takže maminky, zlaté maminky, takové ty správné maminky prostě jsou maminkami vždycky, a najednou má před sebou nemocné, bolavé dítě, tak co to s takovou maminkou může udělat.

Ingrid ocenila, že jí partner stál po celou nemoc po boku.
Bylo to spíš o tom ohledu, o tom, že mě pochopil a celou dobu mně doopravdy stál po boku. A to jsou momenty, které ženská, když se podívá do zrcadla – ty vlasy nemá a teď prostě vypadá, je nateklá, napuchlá –, a vidí úplně cizí, šílenou tvář. A říkáte si: „Ježíši Kriste, jak vůbec se mnou může být.“ Doopravdy, někdy jsou to takové stavy, kdy jste protivná sama sobě, to už je jako na otázku spíš psychologickou, že ten problém je. A řešíte to v sobě, ale vidíte tu laskavou ruku a přitulí se, pomazlí se. Nebyl problém vůbec v ničem, že bych mu byla nějak odporná, necítila jsem to. Je hrozně důležité, že ten partner vám tu pomocnou ruku podá a řekne: „Jsem tady, jsem pro tebe.“ On si taky řešil svoje, já jsem si řešila svoje, ale byli jsme spolu. Já si myslím, že díky němu jsem to taky takhle vydržela a zvládla, i když problémy samozřejmě byli. Ale víte, on mě na tu chemoterapii vozil, on mě zase odvážel, protože má rodiče zrovna v tom místě a vždycky si našel ten čas. Klobouk dolů před tím chlapem a před všemi, kteří té ženské takhle pomůžou a neopustí ji v té těžké chvíli, protože to se může stát. Ono je to těžko, mně se to nestalo, ale jsou muži, kteří ženy vlastně opouští. Nevím, jestli je to povrchní potom ten vztah nebo jestli ten chlap má strach nebo to nechce slyšet nebo už to někde zažil a nechce to znovu, nevím. A moje děti se ho ptaly, jestli umřu. Protože dítě to bere tak, že se něco stalo, slyší slovo rakovina a má to maminka. Takže se ptaly, přesně, jestli umřu. A partner jim říká: „No, tak asi někdy jo, ale teď ne asi.“ Tímhle stylem. Ale ne, samozřejmě si s nimi i povykládal.

Ingrid před vyšetřením trápí bolesti hlavy a únava, chodí tam se strachem, jak to dopadne.
Ty kontroly potom, po té biologické, v průběhu té chemoterapie a té biologické léčby, jsou takové častější. A když už to vypadá, že jste na správné cestě, tak vás onkolog trošku pustí ze zřetele. Je to úplně úžasné období, protože každá kontrola je taková dost nepříjemná, a my jsme se na tom shodly i s děvčaty, ať tam chodíte 5, 10 let, tak vždycky je to o tom, že prostě se vám zvedne tlak. Doopravdy, ten problém tam je, ten psychický. A že se na to připravujete a jsou tam různé průjmy, bolesti hlavy, jak to zase dopadne. Jo, je to obrovská únava. A většinou člověk ten druhý den prospí. Je to takové, že nikdy nevíte, co přijde a jak přijde, i když jsou tam na vás všichni hodní, všechno jde rychle. Až teda na to čekání u paní doktorky, u té paní primářky, protože tam se to nedá ovlivnit. Tam přicházejí i nové případy, které když vidíte – že přivede muž svoji mladou ženu a ta se neposadí ani na židličku a klesne vedle ordinace –, to prostě jsou pro vás takové šoky, které tam zažíváte. A vidíte to tam, že se to děje, že ta žena je tak unavená, že mu prostě se tam sveze. Tak to jsou lidi, kteří jdou třeba dopředu. Nebo lidi, co jdou na chemoterapii a musí mít ty, tak oni jdou dopředu. A potom jsou ti lidi, taková ta klasická kontrola, a musíte tam počkat, a počkáte tam z vděčnosti, že vás vůbec někdo takhle zkontroluje a že jste takhle v pořádku. To vidím jako bonusové, nehledě k tomu, že tam ještě chodí takové pracovnice a třeba nabízejí kafe, časopisy, což je něco úžasného, že někdo s úsměvem vás osloví. Je to vždycky o tom pohlazení, protože jste na místě, kde jste toho prožili dost, kde se nechcete vůbec vracet, a musíte tam jít, a v podstatě jste svým způsobem tady vzadu vděční za to, že tam jste, že tam prostě můžete přijít a že se o vás starají. Takže ty kontroly jsou pravidelné a jsou takhle nařízené. Nemusíte se jich zúčastňovat, to záleží všechno na vás, každý to bereme jinak, jsou lidi, kteří se tam už potom neukážou a myslí si, že je to všechno v pořádku, nebo chtějí, aby to bylo všechno v pořádku, protože já si osobně myslím, že je to i o tom podvědomí, jak se cítíte a jak fungujete..