Janča

• Věk v době rozhovoru: 55 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 38 let

Janče bylo při první diagnóze rakoviny prsu 38 let. Sama si nahmatala bulku v prsu. Rozhodla se navštívit gynekologa, který ji odeslal na chirurgii a onkologii. Stejnou diagnózu měla i její matka, proto byl proces diagnostikování a nástup léčby rychlý. Léčba se skládala z ablace prsu, odejmutí lymfatických uzlin a ozařování (32 dávek). I přes pravidelné kontroly se nemoc po 13 letech vrátila. Při jedné z prohlídek jí byla zjištěna recidiva a metastáze s nespecifickým umístěním. Podstoupila chemoterapii (6 dávek po 3 týdnech). Nyní Janča chodí 2krát ročně na kontrolu.

Více o Janče

První, čeho si Janča všimla, byla malá bulka v prsu. Rozhodla se navštívit gynekologa, vzápětí byla odeslaná na chirurgii a onkologii, kde procházela řadou vyšetření. Jančina matka měla rakovinu prsu, a proto byli lékaři obezřetní a jednali rychle.

Léčba byla zahájena okamžitě a Janča šla na operaci, kde jí odoperovali prso a také lymfatické uzliny z podpaží. Po chirurgickém zákroku podstoupila ozařování (32 dávek). Z následků léčby popisuje otoky rukou (lymfedém). Dvakrát týdně dochází na lymfodrenáže, které otoky zmírňují. Později jí byl lymfodrenážní přístroj přidělen i domů. Po ukončení léčby chodila každého půl roku na kontroly.

Půl roku po onkologické operaci podstoupila kompletní preventivní gynekologickou operaci. A o dalšího půl roku později jí byly provedeny genetické testy v rámci studie, do které byla pozvána. Ty nepotvrdily genovou zátěž, a z toho důvodu byla ze studie vyloučena.

Diagnóza byla pro Janču šok a přemýšlela, jak celou situaci zvládne. Velkou oporou jí byla rodina. Během léčby začala navštěvovat psychiatra, což jí pomohlo situaci zpracovat.

Po dokončení první léčby byla nadále sledována na onkologii a pobírala invalidní důchod. Časem jí byl odebrán plný invalidní důchod a začala chodit na částečný úvazek do práce.

Po 13 letech, při jedné z preventivních kontrol, jí byla zjištěna recidiva s metastázemi. Po několika vyšetřeních lékaři usoudili, že rozložení metastází je nespecifické. Chirurgické odstranění nádoru nebylo možné, a proto byla Janče nastavena léčba chemoterapií (6 dávek po 3 týdnech). Při zjištění recidivy jí byly opět provedeny genetické testy, které odhalily přítomnost BRCA genu. To jí umožnilo podstoupit rekonstrukci prsu, která byla hrazena zdravotní pojišťovnou. Nyní je v remisi, chodí na pravidelné kontroly každý půlrok (krev a CT). Pravidelně neužívá žádné léky.

Vlivem svého onemocnění se v roce 2000 dostala do kontaktu s pacientskou skupinou. S onkologickými pacienty pak jezdila na zájezdy, sblížila se s nimi a poznala jejich příběhy, což pro ni bylo velmi inspirativní a povzbuzující.

Ženám, které onemocněly, Janča radí, aby nezahazovaly svůj život. Ať se snaží žít i s rakovinou a nepřipouští si to. Ať si k sobě nepřipouští negativní myšlenky lidí okolo.

Audio a video

Janča poprosila lékaře o preventivní zákrok. Další děti už nechtěla a obávala se dalších možných zdravotních problémů a operací.
Vy jste byla ještě na té gynekologické operaci. A tam vám dali na výběr, nebo vám řekli, co bude nejlepší? Jak to tam probíhalo? Ano. Jelikož jsem měla kdysi dávno endymetriózu, tak jsem viděla, že tam někde něco je, ale prostě bylo to všechno v klidu, a když jsem přišla s tím, že teda tam mám jako vykřičníky, že tam něco je, tak mi můj pan primář povídal: „Ale my to budeme muset odoperovat.“ A já jsem za ním šla a říkám: „Pane primáři, ale mám na vás prosbu.“ A on povídal: „Jakou?“ Já říkám: „Ale já to chci vzít všechno.“ On tak na mě koukal a povídá: „Počkejte…“ A já říkám: „Já nechci, abych za půl roku šla znova na operaci, děti mám, už žádné děti nechci, takže mi vezmete všechno.“ A on povídá: „Tak to jste 1 ze 100, která mi tohle řekne.“ A byl teda jako rád, že já jsem sama na to přišla, on by mi to asi stejně nabídl. Bylo to pro mě vhodné, vzít to všechno, a já jsem říkala, že nepůjdu za půl roku, nebo za další tři čtvrtě roku, za rok, znova na nějakou operaci. Prostě říkám, ať vezmou všechno. Tak byl spokojený, že jsem si o to vlastně řekla já sama.

Pro Janču byla ztráta vlasů katastrofální.
Tam mi řekli, že mi slezou stoprocentně vlasy, protože chemoterapie mi dali nějakou velkou dávku a ta bude docela dost ostrá. A co teda mě strašně vzalo, tak ani ne to, že jsem byla na operaci, že jsem procházela chemoterapií, ale když mi vypadaly vlasy. To bylo pro mě katastrofální. To byl pro mě strašný šok. To jsem nemohla skousnout. I když jsem měla doma paruku, tak celou dobu jsem se zrcadlu absolutně vyhýbala. Ne, bez paruky ani náhodou. To bylo pro mě úplně katastrofální. Já jsem si nepřipouštěla, že marodím s nějakou nemocí, která by mohla někdy skončit smrtí nebo něčím, až když mně vypadaly vlasy.

Janča dělá to, co může a na co jí síly stačí.
Jak se změnil ten pracovní život následkem onemocnění? Pracovní život jsem musela přehodnotit, protože už nemůžu udělat všechno to, co jsem mohla. Prostě já jsem dřív byla takový člověk, že jsem si udělala úplně všechno komplet, až po sekání zahrady a já nevím, co všechno. Prostě holt teď už nemůžu. Teď už musím přebírat jenom to, co můžu. To, co mi dovolí.

Janča byla spokojená se samolepící epitézou.
Změnilo to vás jako ženu? Já si myslím, že jo. Trochu v něčem, i když. Když si dáváte silikon, tak to vydedukujete, že jo, to není problém. Ale je to furt problém. Musíte to mít s sebou. Musíte to dávat. Musíte to někde mýt. Když se jdete koupat, aby vám to nikde nevypadlo, aby to nekoukalo a takhle prostě. Ale jako jo, zvykla jsem si, to nemůžu říct, že ne. Tak a mám s tím i dobré zkušenosti, měla jsem pak samolepicí. I v tom velkém městě jsem byla spokojená s nimi, kam jsem na to dojížděla, kde jsem si pro to jezdila. Tak jako to nemůžu říct.

Jančin muž pracoval, aby zajistil rodinu, společně hledali možnosti, jak se uskromnit.
Jak šla ta nemoc zvládat finančně? No, kdyby mužský nechodil 7 dnů v týdnu do práce, tak to bylo trochu horší. Tím, že on chodí od rána do večera do práce a chodí i soboty a neděle, tak se to nechalo jakž takž přežít. Ale jinak to bylo špatnější. Bylo by to horší. Měli jste nějaké finanční následky? Následky nebyly, ale museli jsme nějak tak přehodnotit co a jak. A co vlastně se musí a nemusí, protože byly děti školou povinné a pak chodily na školu. Ty děti potřebovaly taky peníze. Tak jako se muselo zas uskromnit takhle, co byla potřeba doma. Žádali jste o nějakou finanční pomoc? My jsme se do toho nevešli, protože mužský, jak dřel, tak vlastně měl vyšší výplatu, takže jsme se do toho nevešli. I když jsme zažádali, tak bohužel.

Janča za přáteli, kteří ji během nemoci nepodpořili, zavřela vrátka přátelství.
Jsou přátelé, kteří se od vás odvrátí. Si myslí, že máte asi prašivinu. Ale já jsem zase takový typ, že když už se jednou odvrátí, a třeba po 5 letech vám řeknou, že by chtěli přijít na návštěvu, tak já už jim ty vrátka neotevřu. U mě už je mají nadosmrti zavřené. Prostě ne. Když už se odvrátí, tak jako ne. To už nejsou přátelé. To už nejsou kamarádi. To už pak mi připadá, že se přijdou podívat, jak žijete, jak vám je, jestli jste taková a taková. Tak to ne, to už ne.