Zuzka

• Věk v době rozhovoru: 55 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 43 let

Zuzce byl poprvé diagnostikován karcinom prsu ve 43 letech. Byla léčena operativně a chemoterapií. Po ukončení léčby začala docházet na pravidelné kontroly. V 51 letech se objevila první recidiva, která se léčila operativně. Další recidivu měla v 53 letech, ta byla léčena chemoterapií a ozařováním. Poslední zkušenost pro ni znamenalo preventivní odstranění vaječníků, kde měla pozitivní nález. Nyní uvažuje o preventivním odstranění druhého prsu.

Více o Zuzce

Zuzka byla sledována na onkologii od svých 19 let, kam chodila na pravidelná preventivní vyšetření. Její babička a maminka byly totiž onkologické pacientky a genetické vyšetření Zuzce potvrdilo, že má pozitivní BRCA gen.

Poprvé si bulku nahmatala sama. Bez odkladu se objednala do mamologické poradny, kde jí udělali vyšetření, která potvrdila karcinom prsu. Lékař ihned doporučil operaci. Léčba pokračovala chemoterapií. Zuzka dostala 8 dávek po 3 týdnech. První 4 dávky pojmenovala „zvracecí“, jelikož při nich se dostavila nevolnost. Další 4 dávky označila jako „nechodící“, protože po nich měla velké bolesti a nemohla se pohybovat.

Po ukončení aktivní léčby začala chodit na pravidelné kontroly, nejdříve po 3 měsících, pak po půl roce a nakonec po roce. Po 8 letech od prvního nálezu objevila další bulku. Při sprchování zjistila, že je tam něco, co nezná. Už věděla, co ji bude čekat, a nebylo to pro ni lehké. Druhou recidivu měla v 51 letech, ta byla léčena ozařováním. Absolvovala 30 radioterapií. Třetí recidivu si objevila opět sama, ve svých 53 letech. Po operaci absolvovala 8 chemoterapií. Poslední nález měla Zuzka v 54 letech, kdy se chystala podstoupit preventivní odstranění vaječníků. Nyní uvažuje o preventivním odstranění druhého prsu.

Zuzka popisuje několik složitých situací, které během léčby prožila. Jako první zmiňuje, jak náročné pro ni bylo, když poprvé viděla změnu na svém těle po operaci. Tak si potvrdila, že se děje něco vážného. Dále popisuje prožitky spojené s chemoterapií. Při prvních chemoterapiích těžko zvládala přibývání na váze. Při další léčbě chemoterapiemi cítila, že si nemůže některé věci zapamatovat.

Zuzka během první léčby zvládala dálkově studovat VŠ a docházet do práce. Ta pro ni znamenala hodně a těžko se vyrovnávala se změnou pracovní schopnosti. Sama sebe popisuje jako člověka zaměřeného na výkon a nemoc brala jako vlastní selhání. Po prvním onemocnění se do zaměstnání vrátila, i když na jinou pracovní pozici. S první recidivou jí ale byl doporučen invalidní důchod. Zjištění, že není práce schopná a bude pobírat invalidní důchod, znamenalo pro ni velký šok.

Nejtěžší pro Zuzku bylo vyrovnat se s následky léčby. Po první léčbě se cítila hodně unavená, měla pocit, jako by jí vlastní tělo nepatřilo. Pro vyrovnání se s nežádoucími a dlouhodobými následky věděla, že musí zvládat tři oblasti svého života: mysl–pohyb–stravu. Vnímala, že dech je pro ni velmi důležitý, a vytvořila si „smetákovou“ metodu, kdy si dá násadu od smetáku za ramena a drží ji tam 2 minuty, to ji nutí k nádechu. Také jí pomáhal sport, zejména běh. Nejdříve se rozbíhala pomalu, a postupně začala jezdit i na závody. Zuzka během nemoci pracovala také na sobě. Například si přejmenovávala to, že něco nemůže, na to, že její kapacita je teď jiná. Nechtěla se sebeobviňovat kvůli tomu, že se po nemoci změnila její výkonnost.

Velkou oporou jí byl manžel, který ji doprovázel během celého onemocnění, a také její děti. Mimo rodinu našla podporu v pacientských organizacích. Na jednom pobytu se seznámila s pacientkou, která měla již několik recidiv za sebou a všechny zvládla, a to jí dodalo sílu.

Audio a video

Zuzka o druhém názoru slyšela, ale neměla důvod ho využít.
Nebylo tam nic, proč bych si vyhledávala další názor. Možná to přichází tehdy, když žena zjistí, že v sobě tu rakovinu má a řeknou jí, že doporučují ablaci prsu. A ona v tu chvíli třeba přemýšlí: „Je to nutné?“ Tak v té době ji určitě zajímá druhý názor, nechce si připustit, že by ta operace měla být tak zásadní, tak radikální. Tak možná v té době, když člověk hledá, co bude, jak bude, tak tehdy potřebuje druhý názor. Když je to pro něj taková zásadní změna. U mě, jestli to byla nějaká výhoda – já dneska to vidím jako výhodu –, tak jsem prostě přišla, operovali mě, hotovo, teď to budeš řešit. Já jsem neměla na vybranou, jestli nejdřív léčba a potom, když se to zmenší, tak uděláme zákrok. U mě to bylo radikální od začátku.

Zuzce pomáhala „smetáková terapie“, kterou si sama vymyslela.
Tak jsem si pak vymyslela svoji vlastní terapii, říkám jí „smetáková“. A to proto, že si vezmete násadu od smetáku a tu násadu, když jako ráno takhle vstanete a bolí vás celé tělo, což i dneska občas mi přijde, tak si dám tu násadu tady za ta ramena. Ano, můžete cvičit i s nějakou gumou, ale ta guma vám povolí, zatímco dřevo vám prostě nepovolí. A když takhle vydržíte dvě minuty, tak se musíte nadechnout. A mně toto pomáhalo při tom depresivním ladění, že najednou ten svět nebyl tak šedý a najednou to může být i jinak. A když u toho ještě hýbnete bokem, tak najednou vám je hezky a vy se musíte nadechnout, a když se nadechnete, tak se vám prokysličí i mozek a další tkáně a najednou už to nevidíte tak šedě. Takže to mi pomáhalo.

Zuzka vysvětluje, proč se rozhodla pro doplňky stravy.
Ty doplňky stravy já beru z toho důvodu, že když si vezmete okurku a rajče, které dozraje v Kauflandu, tak jakou to mám výživnou hodnotu? Takže já to beru jako součást stravy, to není nic nad rámec, to jenom to, co nedostávám třeba ve stravě. Přes den si to teď jako vezmete odkud, z ovoce nebo z citrusových plodů? Budete teď jíst pomeranče nebo mandarinky? To asi ne. Takže člověk by to měl doplňovat jinak. A když nemá jistotu, odkud ta mrkev je nebo odkud je ta řepa, tak přece jenom tím, že člověk prodělal tu chemoterapii, tak potřebuje doplnit to, co mu chybí. Takže takhle jsem uvažovala. Dřív jsem si nechávala dělat analýzu vlasů, abych zhodnotila, co mám doplnit. Ono totiž stačí jenom, když se pak podíváte na mé nehty a zjistíte, že se třepí, že jsou tam rýhy.

Zuzce pomohla jak návštěva psycholožky, tak i změna životního stylu a pohledu na svět.
Našla jsem si psycholožku a ve chráněném prostředí jsme tohle řešily. Po té první schůzce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Nechci říct, že by hned bylo všechno vyřešeno, ale věděla jsem, že to je to, co mi pomáhá, to, co můžu potom já sama ovlivnit. Ne hned po té první že bych to ukončila, ale ještě jsem tam párkrát šla, z toho důvodu, že jsem cítila, že mi to pomáhá. Protože i člověk, který sám pomáhá, potřebuje někdy pomoci. Takže jsem zvolila i tuto cestu. A zároveň mi pomáhal i běh. Takže ono všechno, taková ta moje poznání, přijmout to, pracovat i hýbat se, zlepšovat si tok lymfy, zdraví životní styl, dodržování toho, co jím, co piju, jakým způsobem přemýšlím, co dělám, jak mám myslet sama na sebe, žít přítomností a tím okamžikem, a nešťourat se v minulosti a nežít jenom budoucností – tohle jsou všechno věci, na které člověk, pokud se chvíli zastaví a uvažuje o nich, přemýšlí, tak na to přijde. A to jsou ty samoléčebné, samoposilující mechanismy, které máme každý v sobě. Akorát tím, jak jsme roztěkaní, tím, jak nemáme čas se zastavit, tak nad tím třeba neuvažujeme nebo nedáme tomu ten prostor.

Zuzka mluví o tom, jak si navodit humor.
Mít víc radosti, existuje i spoustu technik, jak si navodit ten vlastní humor, a moje doporučení je smetáková terapie. Vzít násadu od smetáku nebo smeták samotný, dát ho takhle za záda a chviličku vydržet. A když náhodou pak smeták dáte stranou, tak tady, jak jsou takové ty provázky, tak je takhle jako dát za ty uši a vydržet minutu a koukat na sebe do zrcadla. Člověk si připadá jako úplné pako, ale když fakt vydržíte minutu, zkuste to někdy, tak ten humor přijde. A humor je součástí života a měl by být častější. Takže to je takové to vzkázání i profesionálům, i nemocným s jakoukoliv diagnózou, aby ten humor do života zařazovali. A občas pochválili, když ten druhý je nepochválí, tak pochválit sama sebe.

Zuzka tvrdí, že se nesmíme bát říct si o pomoc.
Že se to dá zvládnout a že tu pomoc, když to opravdu vysloví, tak ona k němu přijde. A že se taky my máme naučit si o tu pomoc říct, protože někteří lidé neví, jak jednat s onkologickým pacientem. Moje kamarádka tenkrát za mnou přišla do nemocnice, ale její manžel nechtěl, protože jsem měla rakovinu. Aby na něj třeba nepřeskočila. Anebo se mu mohlo stát, že to mohl prožívat, protože maminka to měla taky. A pamatuju si, že když jsme tenkrát přišli k nim a bylo: „Ahoj, jako ty nenalejváš, nebo co?“ Rozumíte, on nevěděl, jak se se mnou může bavit, jako kdo jsem, co jsem. Jestli to nepřeskočí. Takže ti lidé to neví, ale my jim můžeme pomoct v tom, že jim řekneme, co chceme. Ale to taky často neumíme.