Daniela

• Věk v době rozhovoru: 64 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 57 let

Daniele byl karcinom prsu diagnostikován v 57 letech. Již ve 45 letech jí objevili v prsu asi 3 mm velký útvar, kvůli kterému chodila každý rok na kontrolu na ultrazvuk. Léčbu zahájila chemoterapií, měla dostat 20 dávek. Po absolvování 4. dávky se rozhodla chemoterapii ukončit a léčit se jinak. O rok později se zjistilo, že se útvar v prsu zvětšil, a Daniela musela zahájit další léčbu. Podstoupila další 4 chemoterapie. Poté následovala operace, kdy jí byl preventivně odstraněn prs. V současnosti chodí 1krát za půl roku na kontrolu.

Více o Daniele

Sdělení diagnózy Danielu překvapilo. Od 45 let měla v prsu asi 3 mm velký útvar, kvůli kterému chodila každý rok na kontrolu na ultrazvuk. Situace ji ale nijak nezneklidňovala, protože si řekla, že spousta z nás má v sobě něco takového a ani neví, že to tam má. V lednu roku 2009 zemřel její manžel na rakovinu a v prosinci se dozvěděla, že se jí útvar v prsu zvětšil. Ještě před Vánoci začala s léčbou. Nejprve podstoupila biopsii, potom operaci a poté měla předepsaných 20 chemoterapií. Po absolvování 4. chemoterapie se rozhodla, že léčbu pod dohledem lékařů ukončí a bude se léčit sama.

V listopadu se však dozvěděla, že se jí v prsu objevil útvar velikosti vejce. Lékaři jí říkali, že je to nejspíš způsobeno tím, že se rozhodla před rokem pro předčasné ukončení léčby. Daniela však věřila, že to není nádor, že je to něco jiného. Proto šla ke 3 různým léčitelům a všichni jí sdělili, že se nejedná o rakovinu. Musela znovu podstoupit biopsii, lékaři jí potvrdili, že se jedná o nádor a musí na operaci. Odjela do jiného města za svými dcerami a k jiným lékařům. Tam jí doporučili nejdříve absolvovat chemoterapii, aby se útvar zmenšil, a potom jít na operaci.

Vzpomíná si, že po léčbě chemoterapií měla řadu vedlejších účinků, bolely ji klouby, nemohla jíst a zhoršilo se jí vidění. Po chemoterapii jí často brněly ruce, byla jí zima a více se zadýchávala. Na ruce jí pomáhalo mačkání míčků a lymfomasáže. V té době ji dcera zavedla k lékařce, která se zaměřuje na celostní medicínu. Ta jí poradila zjednodušit stravu a trénovat vizualizace. Dále vyhledávala odborníky zabývající se masážemi, energiemi a čištěním čaker. Postupně se pomalu vracela k aktivnějšímu způsobu života, začala šímu ážemi, energiemi a atovat, protože je má zapsané.eré však bydlí daleko. Všechny věci si zařizovala sama, protože ts plaváním a jízdou na kole. Po 4. chemoterapii šla Daniela na kontrolu a lékařka pohmatem nemohla zjistit, kde se útvar původně nacházel. Proto ji poslala za chirurgem, aby poradil, jak dále postupovat. Lékař jí doporučil prso preventivně odstranit. V této době jí byla chemoterapie ukončena. Nakonec se zjistilo, že v prsu nebyla žádná rakovinná buňka. Následně podstoupila také bioterapii v 3týdenních intervalech po dobu 7 měsíců.

Postupem času začala Daniela zase plavat, jezdit na kole, na raftu, provozovat turistiku. Dokonce se přihlásila na univerzitu třetího věku. Učí se žít tím, co jí dnešní den nabízí, protože zítřejší den neovlivní. Tak nechce plánovat zbytečně dopředu. Důležité pro ni je věřit, že to dobře dopadne.

Během léčby jí byly oporou dcery s vnoučaty a kamarádka. Všechny věci si však chtěla zařizovat sama, protože tím nechtěla ostatní obtěžovat. Každý den ráno a večer si píše deník. Zaznamenává do něj své myšlenky a pomáhá jí také v tom, že už si nemusí všechny věci pamatovat, protože je má zapsané v deníku.

Lidem s rakovinou prsu vzkazuje, aby ji přijali a hledali cesty, které je přivedou k vyléčení. Doporučuje jim, aby naslouchali svému tělu a využívali oporu ve svých blízkých.

Audio a video

Pro Danielu bylo zjištění, že má rakovinu, šokující, žila zdravě a vůbec to nečekala.
V prosinci téhož roku jsem byla zase na kontrole a tam mně zjistili, že mám v tom místě bulku, asi tak 2,5 centimetru velkou. Pak udělali biopsii a asi týden před Vánocemi mi řekli, že je to rakovina a že musím okamžitě na operaci. To byl tak trochu šok, protože já jsem vždycky žila zdravě, zdravě jsem jedla, zdravě se chovala, všechno, a teď najednou ve mně takový útvar. Musela jsem hned jít na operaci, před těmi Vánocemi to byl takový dobrý dárek.

Daniela odešla z léčby z důvodu mnoha vedlejších účinků.
No, a pak sem podstoupila chemoterapie, předepsali mi jich asi 20. No, a tak jsem absolvovala 4 a měla jsem toho plný zuby, bydlela jsem sama a průběh chemoterapie strašný, to snad nebudu ani popisovat, ale pokud by to bylo potřeba, tak klidně, ale popíšu to až v té 2. fázi. No, a tak sem po 4. chemoterapii zrovna náhodou slyšela v televizi písničku Chemie od Xindl X, a když jsem slyšela ten text, tak jsem ho poslala panu doktorovi, který mě ošetřoval, a řekla sem, že to je přesně to, co sem mu chtěla říct a že odcházím z této léčby a že už se budu léčit sama. Vůbec jsme neměla představu, jak se budu léčit, ale mně bylo to hrozně zle psychicky, fyzicky, že sem říkala: „No, tohle ke mně nepatří, to přeci nejsem já.“

Daniele ke zvládnutí nemoci přispělo vizualizovat si, jak léčba odbourává nádor.
Vizualizovala jsem si, že v tom prsu ten nádor mizí, že mi ho tam nějací skřítkové odbourávají, nějací takoví malí horníčci, že mi tam kutají se svítilničkami a že prostě jako ten nádor odváží. A protože jsem měla tady v podpaždí už jizvu potom, jak mi vzali ty uzliny hned poprvé, tak tou jizvou že odchází ven. No, a takhle jsem to dělala, to je takový docela jakoby jednoduchý, pro někoho složitý, rituál.

Daniele brněly ruce a nohy, u nohou má pocit, že je má obalené pískem.
A když už se ukončila 2. série chemoterapií, tak jsem zjistila, že to, jak mě pořád brněly ruce, jak jsem necítila až k loktům teplo, studeno, dotyk, že to není otázka chemoterapie, ale že to je následek. To, že mně pořád byla zima, strašná zima mi pořád byla, tak jsem věděla, že nefungují játra, to bylo jasné. Tak jsem používala teplou sůl a různé zábaly, furt jsem chodila v rukavičkách, i v létě, v ponožkách i v létě. A když teda skončily ty chemie a to všechno, tak ono to nepřestávalo, mně byla pořád zima. Tak jsem si říkala: „No, to je strašné.“ A právě paní doktorka celostní medicíny říkala: „No, několik let si budete dávat játra dohromady, než se vám spraví.“ A protože já strašně ráda plavu a jezdím na kole a jsem taková akční, tak jsem zjistila to jaro vlastně, po těch operacích a po tom všem, že já tady na té zahradě nejsem schopná uvézt kolečko ani k lesu, a to je nějakých 60 metrů. Jak to, že se zadýchávám, co se se mnou děje. A plavala jsem na přehradě – a já jsem byla schopna uplavat dřív třeba 2 kilometry, tak na pohodu, tak dlouho, jak mě to bavilo. Ale teď jsem uplavala tak 25 metrů a začala jsem strašně dýchat, lapat po dechu. Tak jsem říkala: „Já se asi utopím, ale co to je, proč to se mnou tak je?“ A na kole, to vůbec. A teď jsem běhávávala vždycky strašně ráda – běhat teda nešlo vůbec, ani rychle chodit. Tak jsem říkala: „Aha, tak to je ještě nějaký následek, musíme tomu dát teda patřičné znalosti.“ Tak jsem chodila po těch doktorech. A na neurologii mi řekli, že mám neuropatii nohou, takže nejenže necítím, ale mně ty nohy jakoby brní, mám pořád pocit, že je mám obalené pískem. A když jsem naboso, tak pořád vyklepávám boty, jako že mám plné boty písku. Ale tam žádný písek není! A když jsem v plných botách, tak mám pocit, že jsem si nevysypala z ponožek smetí. No, prostě hrozné. Už jsem si na to zvykla, ale když má člověk lodičky a každou chvilku tak jako zatřepe nohou, ať se mu to vyklepe z té boty, to je hrůza. S rukama jsem si poradila sama, protože to jsem neustále mačkala míčky, něco dělala, pořád, pořád. Ale s nohama to moc nejde. Tady můžu teď dělat různé věci, ale nohy… Takže ty nohy mi zůstaly.

Daniela žádala majitele domu, aby jí snížil nájem.
Myslím si, že informovanost tady v tom směru, v tak citlivé oblasti, která člověka zasáhne od shora dolů, a nejenom jeho. Ale přijdete domů a řeknete všem: „Já mám rakovinu.“ A teď všichni jsou paf – co s tím budeme dělat, co s tím ty budeš dělat. Tak nejsou, prostě nejsou po stránce informační, ani po stránce psychické, ani finanční. Já jsem říkala: „A kdo mně půjčí peníze, když teď budu na nemocenské?“ A běží nájmy. A běží prostě všechno, pojistky na auto, všechno. Všechno to je furt funkční. To nejde říct: „Tak já jsem teď nemocná.“ Já jsem dokonce prosila majitele domu, kde jsem bydlela, jestli by mi mohl na půl roku nechat nižší nájem, protože on zrovna v té době zvýšil dvojnásobně nájem. Tak na to jsem vůbec. To by byla celá moje nemocenská a já bych v podstatě mohla sedět na chodníku a žebrat. A on mi řekl: „Dobře, ale jenom půl roku.“ Tak ještě štěstí, že takhle. Jsem se do té doby odstěhovala, takže jsem to tak nějak zpytlíkovala.