Eva

• Věk v době rozhovoru: 65 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 49 let

Eva si všimla změny na svém prsu, po půl roce absolvovala ultrazvukové vyšetření a biopsii, které odhalily malý útvar. Po dalším necelém půl roce jí byl odebrán celý prs. Následovalo 6 dávek chemoterapie. V jejich průběhu (po druhé chemoterapii) jí byly laparoskopicky odebrány vaječníky, následovalo genetické vyšetření. Po ukončení chemoterapie přišlo 6týdenní ozařování. Následujících 7 let probíhala hormonální léčba a pravidelné kontroly. Během té doby také došlo k plastické operaci prsu.

Před rokem a půl byly Evě zjištěny metastáze v játrech, a tak podstoupila resekci jater (září 2016). Následovala další chemoterapie. V jejím průběhu, v dubnu 2017, nastaly komplikace a Eva prodělala operaci píštěle. Po ukončení chemoterapie bylo zjištěno proděravělé tlusté střevo, následovala tedy další operace. Od té doby Eva dochází na hormonální léčbu.

Více o Evě

S ohledem na prodělanou rakovinu prsu v případě její maminky chodila Eva už od svých 40 let na pravidelné kontroly do mammologické poradny. Ve 48 letech si sama zjistila malou změnu na prsu. Šla tedy opět do poradny, kde nález nebyl potvrzen. Při další prohlídce jí lékař na základě jejího přání vypsal doporučení k vyšetření na ultrazvuku, který společně s biopsií odhalil malý nález. Ten se ale nijak neřešil a byla doporučena další prohlídka za půl roku. Během té doby se bulka zvětšila natolik, že se Eva rozhodla dál nečekat a navštívit opět lékaře, a již se zahájila léčba.

Nejdříve Eva podstoupila operaci, při které jí byl odstraněn celý prs i se 7 lymfatickými uzlinami. Následovala chemoterapie, celkem dostala 6 dávek. Po histologickém vyšetření se zjistil hormonální původ rakoviny a Evě byla doporučená gynekologická operace, se kterou souhlasila a byly jí laparoskopicky odebrány vaječníky. Po ukončení chemoterapie bylo zahájeno ozařování, které trvalo 6 týdnů. Následně byla nastavena hormonální léčba, kterou užívala 7 let. Zároveň docházela na pravidelné prohlídky. Během léčby Eva podstoupila genetické vyšetření, které bylo pozitivní ve 35 %. Osm let od odstranění prsu se Eva rozhodla podstoupit plastickou operaci. Dosud používala epitézu, která nebyla pohodlná.

O několik let později, při jedné z pravidelných kontrol, byly Evě nalezeny metastáze v játrech. Po 2 měsících od diagnózy byla provedena resekce jater a následně další chemoterapie. Nastaly komplikace, které vedly k operaci píštěle. Po ukončení chemoterapie byla odhalena návaznost píštěle na proděravění tlustého střeva, které se operativně zacelilo.

V průběhu léčby rakoviny prsu Eva nacházela sílu ve svém zaměstnání. Kromě rozptýlení našla i velkou oporu ve svých spolupracovnících. Pomocnou ruku jí vždy podali i její děti a přátelé. Svěřit se rodině pro ni bylo obzvlášť těžké. Před odebráním prsu měla strach a nevěděla, jestli se z nemocnice ještě vrátí. V tu dobu děti nakonec samy zjistily, co se děje. I pro ně bylo těžké situaci přijmout, ale nakonec se staly tolik potřebnou oporou. Eva má dodnes slzy v očích, když má o všech prodělaných zdravotních problémech mluvit. I přesto, že se se situací těžko smiřovala, byla vždy statečná. Neměla ráda, když ji někdo litoval. Sílu jí dodávalo to, že ji ostatní viděli silnou.

Eva během své první léčby vstoupila do pacientského spolku, ve kterém se později stala předsedkyní. Pacientům se stejným osudem pomáhá získat informace a je jim oporou. Motivací je pro ni to, že může předávat informace, které jí samotné při zjištění diagnózy chyběly.

Ostatním pacientům by chtěla vzkázat především to, aby se nebáli a aby vydrželi.

Audio a video

Eva měla velké nevolnosti, suché sliznice, citlivost na pachy a ošklivé nehty.
Ty vedlejší účinky samozřejmě určitě vždycky jsou, jsou to třeba, já nevím, suché sliznice, nevolnosti – hrozně mi bylo zle, nevolnosti jsem měla dost veliké, i když mi říkali, že mi dávají všechny možné preparáty, aby snížili nevolnost, ale prostě mě bylo hrozně moc zle. V období tak týden po léčbě, po podání chemoterapie, mi bylo špatně, a pak se to zase trochu zlepšilo. A přišla zase další chemoterapie, zase mi bylo špatně, člověk je citlivý na všechny ty vjemy, pachy a podobně. Únava je tam samozřejmě taky, spavost, nehty jsem měla ošklivé, a prostě všechny takové ty běžné věcí, bych řekla, ty jsem vychytala jak při první chemoterapii, tak teď po letech při té druhé ještě víc.

Eva začala v průběhu léčby chodit do práce.
Po čtvrté chemoterapii jsem nastoupila na ozařování. Prodělala jsem šestitýdenní ozařování, v průběhu ozařování byla pátá chemoterapie a šestou chemoterapii už jsem vlastně prodělávala a chodila jsem při tom do zaměstnání. To mě uklidňovalo. Takže jsem chodila do práce, po roce jsem nastoupila do našeho spolku, onkologického, a jsem tam vlastně dodnes, což je 15 let. A to mě přimělo k tomu – a potom následně práce, protože já jsem nemohla být doma –, že jsem prostě potřebovala jít mezi lidi, do práce. Proto jsem třeba tu poslední chemoterapii prodělávala už při zaměstnání, protože mě to vlastně uzdravovalo. A věděli to v práci? Věděli. Že jste nemocná. Kde jste to říkala v práci? V práci to vědět museli, i když jsem řekla vedoucímu, že bych nerada, aby se to zatím šířilo, ale stejně, taková věc se prostě rozšíří. Jemu jsem to říct musela, protože jsem byla na marodním, takže jsem musela, tam si někteří přečtou třeba tu diagnózu, tak ví. Takže za chvíli to stejně věděli všichni, ale mně spíš šlo o to, aby se mě nikdo neptal, aby mě nechali všichni v klidu.

Syn Evy za ní během léčby docházel a trávili společné odpoledne.
Třeba syn bydlel samostatně tam, kde já jsem prodělávala tu léčbu, takže on vždycky ve středu odpoledne mě vyzvedl a vlastně strávili jsme spolu každou středu. Do večera a tak nějak. A pak mě vrátil zpátky do nemocnice. Si vás takhle půjčil, jo? Si mě vypůjčoval, no. To vždycky vymyslel, co budeme dělat. Jednou jsme šli koupit trámy, protože on pracoval, myslím, na baráčku, tak jsme šli koupit trámy. Jednou jsme šli koupit trubky anebo nějaké obklady a pořád něco. Takže to odpoledne jsme vždycky. Já jsem tam seděla, on mi říkal: ,,Tak teď budu, mami, dělat s tímhle tohle.“ A takové věci. A tak to bylo taky fajn, že prostě člověk přijde na jiné myšlenky.

Eva si neuměla představit, že by novému partnerovi řekla, že nemá prso.
Bylo to pro vás náročné, jako být bez prsa? Bylo. Psychicky náročné. Co na tom bylo to náročné? No, já jsem se předtím rozešla s přítelem a nedokázala jsem eventuálnímu dalšímu nebo potencionálnímu nápadníkovi říct, že nemám prso. To pro mě bylo téměř nepřekonatelné. Byla jste míň žena? Já určitě. I když to třeba nikdo nevěděl, ale já jsem to v sobě cítila. Dokázala jsem se bavit, smát, pak po čase samozřejmě, ale nedokázala jsem o tom mluvit. Dodneška mi to dělá problém o tom mluvit.