Evík

• Věk v době rozhovoru: 69 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 57 let

Evíkovi byl karcinom prsu diagnostikován před dvanácti lety po pádu na lyžích. Potvrzení diagnózy následovala parciální ablace, odstraněn byl jeden kvadrant prsu a uzliny. Poté došlo na radioterapii, dostala 27 dávek plus 3 cílené. Pět let užívala hormonální léčbu Tamoxifenem. Následkem nemoci se u ní rozvinul lymfedém. Krátce po ukončení léčby nastoupila do starobního důchodu. Začala studovat na univerzitě třetího věku a angažuje se v pacientském spolku.

Více o Evíce

Evík si poprvé všimla, že něco není v pořádku, na letní dovolené před dvanácti lety, kdy ji začala pobolívat bradavka. Chtěla vyhledat svou lékařku, ale bolest ustala. V zimě pak upadla na lyžích a na prsu se jí udělala bolestivá modřina, tak vyhledala svého gynekologa. Ten ji odeslal na ultrazvuk a mamografii, čekací doba v jejím městě však byla dlouhá. Našla si tedy mamografické centrum v jiném městě, kde se dostala na řadu velmi rychle.

Po provedení biopsie byla potvrzena diagnóza karcinom prsu. Evík nejprve podstoupila parciální ablaci, při které jí byl odebrán jeden kvadrant prsu a uzliny. Po operaci následovala radioterapie, dostala 27 dávek plus 3 cílené. Ozařování snášela dobře, ačkoliv byla více unavená. Dostala také hormonální léčbu Tamoxifenem, po dobu 5 let užívala tabletu každý den. Následkem odstranění uzlin u ní vznikl lymfedém. Připouští, že si tuto komplikaci možná přivodila sama, protože k sobě nebyla dostatečně šetrná. Pro zmírnění obtíží používala bandáž a návlek na ruku, začala také cvičit a čas od času dochází na lymfatické masáže.

V průběhu léčby byla Evík na nemocenské dovolené. Po ukončení se chtěla vrátit do práce na částečný úvazek, ale zaměstnavatel jí to neumožnil. Za krátkou dobu jí naběhl nárok na starobní důchod. Následkem onemocnění se musela vzdát koníčků, jako jsou vysokohorská turistika a práce na zahrádce. Místo toho začala hledat nové a přihlásila se na univerzitu třetího věku. Také se angažuje v pacientské organizaci, práce ji moc baví a naplňuje.

V současné době dochází jednou za půl roku na kontroly, při kterých jí odeberou krev a udělají mamograf. Kromě lymfatického otoku nepociťuje žádné dlouhodobé následky onemocnění. Říká, že měla štěstí, že spadla na lyžích, a karcinom tak byl odhalen brzy. Ostatním by ráda vzkázala, aby dbali na prevenci a pečovali o sebe. Když už nemoc propukne, tak doporučuje se příliš nestrachovat. Říká, že medicína je dnes již na vysoké úrovni a hrozba není tak velká.

Audio a video

Evík měla po operaci uzlin lymfatický otok, pomohla jí cvičitelka, která jí doporučila rehabilitaci.
Máte po operaci nějaké následky? Následky mám, a to ten sekundární lymfedém. Protože kromě částečné operaci prsu mně byly odoperovány v axile i lymfatické uzliny. A to je věc, s kterou jsem se dodneška nesmířila a nesrovnala, i když jsem to celkem všechno snášela dobře, protože v té době už existovala takzvaná sentinelová metoda. A kdyby se tahle metoda použila – což je vyšetření první lymfy –, tak by nemuselo dojít k tomu následnému problému, který v současné době mám. To znamená lymfatický otok. Jak s tím lymfatickým otokem pracujete? Snažím se sama cvičit a čas od času docházím na lymfatické masáže, ty jsou manuální a přístrojové. Radil vám někdo, co s tím? Ano, radil. V tom občanském sdružení, které jsem začala navštěvovat, naše cvičitelka, která byla profesorkou na fakultě zdravotních studií a nám všem připravila cvičení přímo na míru, tak ta si všimla, že každá moje ruka je jiná. A ona byla ta, která mě poslala na rehabilitaci, kde už se mě ujali, kde mně to i vysvětlili, snažili se to i mého partnera naučit, aby mně třeba i pomohl. Jak dlouho po operaci to bylo? Tohle bylo tak rok po operaci. Přibližně rok. A ten rok jste s tím nic nedělala? Ne, já jsem si toho nevšimla, nevěděla jsem, že něco takového existuje. A je docela možné, že jsem si to i přivodila sama tím, že jsem na sebe nebyla hodná, nebyla jsem k sobě šetrná. Protože i ta operace přináší s sebou nějaké omezení. Takže práce na zahrádce, kterou bych dělat neměla, a takové další a další věci, tak možná i to k tomu přispělo. Nevím, možná že to přišlo samo. Snažila jsem se to sama pro sebe vyhodnotit, kde jsem třeba udělala chybu. Ale byla jsem ráda, že ta paní profesorka mě na to upozornila, protože člověk jako sám sebe nevnímá někdy.

Evík se cítila unavená, po úpravě režimu se to zlepšilo.
Můžu říct, že jsem se cítila celkem dobře. V jedné chvíli tam došlo k malému problému, což teda spravila nějaká kortikoidová mastička. Musela jsem si promašťovat to ozařované místo, ale jinak můžu říct, že mi bylo vcelku dobře. Člověk je potom, po těch ozářkách, takový trošku unavený, musí si změnit nějaký ten režim, ale jinak bych řekla, že se cítím docela dobře.

Evík vidí možnost ostatním ženám ukázat, že i po onkologické nemoci jde žít plnohodnotný život.
Řekla bych, že je to docela podpora i psychická, to je to, co dělá dneska ten náš spolek. Musíte tam toho člověka odhadnut, co potřebuje, jak se asi momentálně cítí, a podle toho ho nasměrovat k pomoci. Ale vždycky jde hlavně o tu psychickou pomoc. Aby ten člověk se s tím dokázal srovnat a vyrovnat. Zvednout mu nějak sebevědomí a ukázat mu, co v té spolkové činnosti jde dokázat, že onkologický pacient opravdu žije plnohodnotným životem. A že je to vlastně i život krásný, bez nějakých dalších překážek.

Evík potřebovala práci na zkrácený úvazek, kterou jí zaměstnavatel neumožnil.
Pracovní život se změnil, protože jsem nemohla být v plném nasazení, aspoň ne v nějakém tom prvním období, potřebovala jsem práci na kratší úvazek. V průběhu onemocnění jsem nepracovala, ale když mně skončila, dá se říct, ta doba té nemoci, tak jsem se nemohla vrátit zpátky do zaměstnání, protože mě zaměstnavatel nechtěl přijmout na půl úvazku. A na plný úvazek jsem se necítila. Asi tam byla nějaká ta únava, člověk vždycky se dokáže jakoby zhodnotit. Ještě tam nějaké období prostě potřebovalo být, že se člověk musel trochu šetřit. Takže určitě to ještě nějaký čas chtělo, i když ta operace nebyla náročná a léčba byla v pohodě. Ale zřejmě ten organismus se s tím vším musí nějak i sžít, i když jsem neprošla chemoterapií, jenom tou radioterapií. Ale jednak ta operace je zásah do organismu, ta léčba, i ta radiologická, je náročná pro organismus. Zřejmě ten organismus, než se trošku zregeneruje, tak potřebuje víc jak třeba 1 rok. Ale je to zase individuální. Každý jsme originál a každý to potřebuje nějak jinak. Takže jste byla na nemocenské? Celou dobu? Ano. Invalidní důchod? Ne. Ne. A jak to pak bylo teda s prací? Já jsem pak nastoupila asi na 2 měsíce do práce, a v té době už mi vzniknul nárok na starobní důchod.

Evík si nejdříve svého otoku nevšimla, až po upozornění cvičitelky o něj začala pečovat.
Máte nějaké následky po operaci? Následky mám, a to znamená ten sekundární lymfedém. Protože kromě té částečné operace prsu mně byly odoperovány v axile i lymfatické uzliny. A to je věc, s kterou jsem se dodneška nesmířila a nesrovnala, i když jsem to celkem všechno snášela dobře. Protože v té době už existovala takzvaná sentinelová metoda. A kdyby se tahle metoda použila – což je vyšetření první lymfy –, tak nemuselo dojít k tomu následnému problému, který v současné době mám – to znamená lymfatický otok. Jak s tím pracujete, s tím lymfatickým otokem? Snažím se sama cvičit a čas od času docházím na lymfatické masáže, ty jsou manuální a přístrojové. Radil vám někdo, co s tím? Ano, radil. Protože v tom občanském sdružení, které jsem začala navštěvovat, tak naše cvičitelka – byla profesorkou na fakultě zdravotních studií a vlastně nám připravila cvičení přímo na míru – si vlastně všimla, že každá ta ruka je jiná. A ona byla ta, která mě poslala na rehabilitaci. Kde už se mě ujali, kde mně to i vysvětlili, snažili se to i mého partnera naučit, aby mně třeba také pomohl. A jak dlouho to bylo po operaci? Tohle bylo po operaci tak rok. A ten rok… Přibližně rok. A ten rok jste s tím nic nedělala? Ne, já jsem si toho nevšimla. Nevěděla jsem, že něco takového existuje. A je docela možné, že jsem si to i možná přivodila sama tím, že jsem k sobě nebyla hodná, nebyla jsem k sobě šetrná. Protože vlastně i ta operace, to přináší s sebou nějaké omezení. Takže práce na zahrádce, která se nemá, a takové další a další věci. Možná i to k tomu přispělo. Nevím, možná, že to přišlo samo, snažila jsem se to sama pro sebe vyhodnotit, kde jsem třeba udělala chybu. Ale byla jsem ráda, že teda ta paní profesorka mě na to upozornila, protože člověk sám sebe nevnímá někdy.