Ale zas někteří doktoři řeknou, že kdyby každou tukovou bulku a různé nálezy měli testovat, tak že by to nikdy nikdo nezaplatil, takže ono je to prostě strašně složité. Ale když podle mě někdo pochybuje tak, jak tenkrát pochybovala mamka, tak prostě jsme asi za tím měli jít cíleněji, to třeba zase vidím jako naši chybu, že jsme se nechali uchlácholit jedním názorem.

Ale o čem to mluvíš?

Když sis našla tu bulku, že jsme se neměli uspokojit.

Tady nahoře teďka?

Ne, tu první úplně.

Tu první? Pod paží?

Jo, že jsme třeba měli se sebrat a jet dál. Že jsme se neměli nechat uklidnit, když.

Vždyť to řekla doktorka.

Ale jelikož.

Doktorka!

To působí na člověka, že to už vlastně skoro je jako bůh, takže když to řekla.

A říkala to při každý návštěvě.

Tak jsme se opravdu nechali uklidnit, že ví, co říká. A nebyla to pravda.

No, to jsme zaváhali taky.

Takže možná určitě mezi ty vzkazy lidem přidat, že ne vždycky doktoři mají pravdu. Že může dojít i k tomu, že to není tak, jak říkají.

Vzali mi vzorek a hned ten den jsem se dozvěděla, že je to špatné, že už je to čtyřcentimetrové, takže proběhla hned operace. A když jsem se probrala z narkózy, tak kolem mě stáli 3 lékaři a říkali, že tam bylo spousta metastáz, takže mně vzali celé prso, ale že za to ta nemocnice nemůže, že si prohlíželi všechny snímky z mamografu a že tam opravdu nic není vidět, že to bylo tak nějak schované.

Jak probíhala operace? Vy jste říkala, že nejdřív měla být ablace, a pak byla mastektomie, nebo to bylo jinak? Oni vám sebrali celé to prso napoprvé, nebo ne?

Hned napoprvé. Byly tam velké metastáze od té boule v podpaží. A jak jsem říkala: stáli u mě, aby mi to vysvětlili. Protože jsem mohla říct: „Jak to, když jsem chodila na mamograf? Proč? Nebo o té bouli jste věděli, a proč se něco nedělo.“ Ale pan primář řekl – a já jsem řekla: „Když už jste to takhle zazdili, tak chci, aby mě operoval sám pan primář.“ Okamžitě s tím souhlasil, ale vzal si ještě k ruce 2 lékaře, aby mu potvrdili, že opravdu na těch snímcích žádné metastáze – ani to, že je to špatný – nenašli. Ale já si myslím, že by na to přišli, kdyby vzali vzorek. To měli udělat, z každé boule vzít hnedka nějaký vzorek. To určitě.

Takže když jste šla na operaci, šla jste tam s tím, že vám vezmou část prsa?

No, já jsem říkala tohle: „Když to bude jako nic moc, tak dobře, ale spíš bych se klonila k tomu, když to bude špatné, vemte to všechno. Vyčistěte, co půjde.“ To jsem jim sama pověděla. A oni říkali, že i kdybych jim to neřekla, tak by to udělali, vzali by celé prso, protože viděli, jak je to tam rozšířené.

Co byste vzkázala zdravotníkům, kteří pečují o lidi s karcinomem prsu? Nebo i profesionálům, kteří s nimi pracují.

Onkologům? No, nevím, nevím. Jsem ráda, že jsou takoví. Dostala jsem se k paní doktorce, která patří mezi ty, co se stále vzdělávají a jezdí na všelijaká sympózia. A vědí a znají. Ona například, ještě než se rozhodla jinak než pan primář, tak volala nějakým specializovaným lékařům. Než to rozhodla sama. Takže to vzdělávání a snaha jít těmi novějšími cestami je taky děsně důležité. Nezaostávat. Ta byla dobrá, fakt, ta jezdila na tyhle věci všecky. Ale pak šla na mateřskou, je pryč.

Takže sice jsem ztratila chuť a energii a tu jiskru a učím se všecko dělat levou rukou a jsem apatická, trochu mi to teda života ubralo, ale díky rodině to všechno jde. A díky vnoučatům – mám velkou radost ze života, a když se tady objeví, paráda. Mrzí mě, že nejsem to, co jsem bývala. Ono už to dávno není ono, dřív jsem jezdila na koncerty, s kamarádkami někam se podívat, byla jsem daleko činnější než teďka. Jsem ráda, když mě všichni nechají na pokoji doma. A to mám na sebe zlost. Anebo hrozně málo práce udělám za ten den. Ráda jenom sedím a sedím a sedím. Tak to je to negativum.