Julie D.

• Věk v době rozhovoru: 63 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 58 let

Julie D. si bulku v prsu nahmatala v 58 letech. Ačkoliv ji napadlo, že by se mohlo jednat o rakovinu, vyšetření odborníkem odkládala. Po potvrzení diagnózy podstoupila ablaci prsu a odstranění uzlin. Rána po operaci se hojila pomalu a s komplikacemi. Z celkových 4 plánovaných dávek chemoterapie dostala 3, radioterapii nebylo možné podstoupit vůbec. Po dobu jednoho roku jí byla podávána biologická léčba v rámci klinické studie. V současné době je v remisi a chodí na pravidelné kontroly.

Více o Julii

Julie D. si bulky v prsu poprvé všimla při sprchování. Přestože měla podezření, že by se mohlo jednat o rakovinu, návštěvu lékaře několik měsíců odkládala. Poté co se diagnóza potvrdila, podstoupila ablaci prsu a odstranění uzlin. Jizva se po operaci hojila velmi pomalu a s mnoha komplikacemi. Z tohoto důvodu došlo k odložení začátku chemoterapie a také nebylo možno zahájit léčbu ozařováním.

Chemoterapii Julie D. snášela velmi špatně, měla alergické reakce, byla unavená a k chůzi potřebovala berle. Lékařka se rozhodla ukončit léčbu po 3 dávkách ze 4 plánovaných. V návaznosti na to byla zařazena do klinické studie, v rámci které jí byla podávána biologická léčba po dobu jednoho roku. V současnosti dochází na pravidelné kontroly každých 6 měsíců.

Následkem léčby u ní došlo ke zhoršení některých zdravotních problémů z dřívějška, zejména cukrovky. Také se jí na ruce, kde jí byly odebrány uzliny, objevil lymfedém, ten zhoršuje hybnost a citlivost ruky. Mimo jiné se Julie D. snadno unaví a běžné činnosti si musí rozložit do několika hodin.

Po propuknutí nemoci byla Julie D. nucena opustit zaměstnání, v současnosti je v invalidním důchodu. Volný čas vyplňuje nejrůznějšími koníčky, zejména pak ráda tráví čas se svými vnuky. Zachovává si pozitivní přístup k životu. Říká, že nikdy nebyla tolik spokojená jako teď.

Pacientům, kterým byla diagnostikována rakovina prsu, by ráda vzkázala, že klíčem k překonání nemoci je příliš se jí nepoddávat a nebát se. Pozitivní přístup považuje za klíč k úspěšnému vyléčení.

Audio a video

Julii D. lékařka popsala léčbu a ona si mohla vybrat, jestli ji podstoupí.
Samozřejmě, když mně popíše tu léčbu, tak já můžu něco dělat. Doktorka mně to nepodávala stylem „Můžete to, to a to“, ale řekla: „Takhle by to mělo být.“ Protože každému to šijí na míru, že s tím můžete souhlasit a nesouhlasit. Pokud se vám to nezdá, tak se můžete zeptat, ona vám zase vysvětlí, co by mohlo být jinak, nebo ne jinak, ale můžete se rozhodnout léčbu odmítnout a jít domů.

Pro Julii D. bylo nejhorší čekání před aplikací. Doporučuje jít s doprovodem.
A pak začalo to chemo, tam bych radila, ať na to není nikdo sám, protože já jsem musela jít i na to první chemo sama, a nebylo mně dobře, měla jsem strach, protože jsem nevěděla, do čeho jdu. Mám syna, dceru, ale všichni byli v zahraničí zrovna, takže jsem tam byla sama. Nejhorší je to čekání, čekáte tam 2, 3, 4 hodiny, protože nejdřív musíte k doktorce, pak než vám to zase namíchají. A potom, když už člověk přijde do té místnosti plné lehátek, je jich tam asi 20, tak přijde sestřička a všechno vám povykládá, co by se jako mohlo stát. Říká: „Hned mě zavolejte, kdyby se něco stalo.“ Sestry tam stejně pořád prochází, kontrolujou vás, ta péče je tam absolutně vynikající. Nemůžu na to nic špatného říct, mám to tam ráda, i když je to tam prostě onkologické centrum, ale naučila jsem se tam chodit a mít to ráda a těšit se na to.

Julie D. si myslí, že léčitel může pomoci s bolestí hlavy, ne však s rakovinou.
Ne, nepřemýšlela jsem o tom, o léčitelích a takových. Já mám špatnou i dobrou zkušenost s léčiteli. A i tu dobrou, co mám, tak tam bych šla tak pro radu možná, nebo takovou prognózu, protože ten člověk třeba taky má moji důvěru, pomohl mně v určitých fázích. Ale ne s tou rakovinou. Protože i ten léčitel, pokud vás vyléčí, a věřím, že lze to dokázat, tak on to navazuje na sebe, a velice těžce to ze sebe dostává. Takže já bych se ani neodvážila říct léčiteli. Něco jiného je, když mě bolí hlava, a něco jiného je rakovina. Přenést na něj část té nemoci, tak to bych nemohla.

Julie D. svou práci milovala a bylo pro ni těžké odejít..
Pracovala jste v té době? Pracovala jsem, ano. A ze začátku jsem si říkala: „Tak když mně vezmou prso, o to to bude všechno jednodušší.“ A říkala jsem si: „Tak to bych mohla už na Vánoce být zpátky v práci.“ To nevyšlo. Ale teď jsem úplně ztratila niť. Bavili jsme se o práci, můžete mi říci, jakou práci jste dělala? V obchodě, byla jsem vedoucí. Ale u mě vedoucí neznamená, že jenom velím, tu práci jsem velice milovala, takže udělám všechno proto, aby ten obchod byl krásný, aby působil plně. A krásně a čistě. Prostě jsem to milovala a dělala jsem pro to všechno možné. A potom, jak to chemo probíhalo, to všechno, a ta léčba byla na rok – s chemem na rok a půl –, tak už jsem viděla, že to nebude asi na práci, navíc už jsem měla i tak blízko do důchodu. Práce mně ze začátku chyběla moc, ale tak nějak jsem si to nahradila koníčky, aby mě to tak nebolelo. Život se vám změní, úplně hrozně.

Julie D. se cítí velice šťastná, zejména díky svým vnukům.
Co mně dala? Možná mě tak posílila, prostě si myslím, že utrpení vždycky posune někam dál. Takže dala mně ještě víc toho pozitivního. Protože v podstatě, i když já nevím, mně chybí peníze, protože z důchodu nevyžije nikdo, jenom ten, kdo má 80 000, 100 000, takže si myslím, že mně dala kus toho pozitivního ještě navrch. Nevím, já jsem šťastná, nikdy jsem nebyla tak spokojená, tak šťastná. A je to taky díky mým vnukům. Když ležíte a je vám nejhůř a jenom pozvednete víčka, abyste podívala, kdo jde, a přijde váš vnuk a pohladí vás. To i v tom, jak je vám hrozně, tak se cítíte úplně skvěle, šťastný je člověk. Je to to nejvíc, co může být. Takže proč bych měla být nějak nešťastná, smutná, nespokojená. Ne, já jsem absolutně v pohodě.