Libuše

• Věk v době rozhovoru: 68 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 62 let

Libuše si našla před 6 lety před Vánocemi bulku. Po Novém roce navštívila lékařku, která ji odeslala na mamograf a biopsii. Diagnóza rakovina prsu byla potvrzena. Po první operaci následovala z důvodu nepříznivých výsledků operace druhá – ablace prsu. Libuše následně nepodstoupila ani chemoterapii, ani ozařování, od operace až doposud bere Tamoxifen. Mimo jiné dochází na pravidelné prohlídky k onkologovi. Celá léčba proběhla bez komplikací. Nyní se Libuše věnuje šíření osvěty v rámci pacientské organizace.

Více o Libuši

Libuše si před 6 lety nahmatala bulku v prsu. Následně navštívila lékařku v rámci prsní poradny, která ji odeslala na vyšetření mamografem a na biopsii. Z důvodu nálezů na plicích podstoupila Libuše i bronchoskopii. Výsledky potvrdily rakovinu prsu a po dvou a půl měsících podstoupila první operaci. Po ní byla Libuši navržena ablace prsu. Na to přistoupila a po 6 týdnech jí bylo prso odebráno.

Následovala léčba Tamoxifenem, který bere Libuše dodnes. Průběžně chodí na kontroly. S přístupem lékařů a personálu byla vždy velmi spokojená. Libuše cítí, že po svém onemocnění nabrala „druhý dech“. Zapojuje se aktivně v pacientské organizaci Arcus, kde se účastní programů pro členy, organizuje cvičení, provádí osvětu o karcinomu prsu na středních školách.

Před onemocněním Libuše již navštěvovala psychiatra kvůli depresím, které vznikly při péči o nemocného manžela. Pravidelně užívá léky. Nyní se postupně objevila řada dalších různých onemocnění, jako šedý zákal či cukrovka.

Libuše pracovala celý život ve zdravotnictví. V době onemocnění již byla ve starobním důchodu. Podporu nachází Libuše u své rodiny. Zejména u dcery a vnoučat, která ji podporují svou péčí. Nemoc také prožila se svou kamarádkou, která jí dodávala sil. Celou dobu si udržela optimismus a nadhled. Nyní se z ní stala velmi aktivní důchodkyně, která navštěvuje kulturní i společenské akce, háčkuje či plave. Svůj život má velice ráda.

Všem vzkazuje, aby nepodceňovali prevenci a věřili, že vše dobře dopadne. Domnívá se, že je třeba bojovat a neztrácet naději.

Audio a video

Libuše dostala Tamoxifen hned po operaci, měla ho užívat 5 let, ale lékař ji dobu užívání prodloužil na 10 let.
S ablací sem souhlasila ráda, protože jsem se tím pádem vyhnula jak chemoterapii, tak i ozařování, takže jsem dostala jenom léky – na onkologii Tamoxifen, to bere hodně žen. A beru ho doteďka, a žádné účinky na sobě nevnímám. Ráno prostě spolknu tabletku a mám vystaráno. Víte, jak dlouho ještě budete Tamoxifen brát? Když jsem ho začala brát, tak mi říkal pan doktor, že to bude na 5 let. Pak se ale prý změnily nějaké ty studie, takže je lepší to protáhnout až na těch 10 let. A vy jste ho začala brát hned po operaci. Hned po operaci. Ale sama na sobě necítím, jestli to někde v organismu škodí.

Libuše ocenila soucit a péči, kterou jí rodina poskytovala.
Sestra, ta se samozřejmě – protože já jsem nejmladší – taky vyděsila, ale když mě slyšeli, ten můj optimismus, tak myslím si, že jsem je uklidnila. U sestry jsem byla hned to léto, ona bydlí v jižních Čechách, je tam krásná příroda, tak jsem u ní byla. Já k ní jezdím každý rok. A tak to brali, no, připravovali se, jestli nebudu muset mít nějakou dietu, nebo jak to bude a co. A tak když mě viděli, tak to prostě taky tak vzali. Stalo se, stalo se. Taky švagr byl bezvadný, protože to ještě občas jsem si ráda tu epitézu odkládala, bylo to dost brzy, a říkám mu: „Nebude ti vadit, když tu nebudu s ní chodit?“ A on mi řekl: „Proboha tě prosím, stačí, co tě postihlo, a ještě si budeme dělat s tímhletím starosti.“ Takže byl taky takový. Jako všichni se mnou cítili a bylo to fajn.

Libuše měla velkou radost z vnukovy podpory a ocenění.
A zajímavé je, ten vnouček, on je mazlivka, takový ten, co se rád přitulí, a tak říkal: „Babičko, to já už se k tobě nebudu moct mazlit, viď?“ Jsem říkala: „Ale můžeš, můžeš. Podívej se, já budu mít novou, umělou.“ No, chtěl to vidět. Tak jsem mu to ukázala a on řekl: „Ale měkký je to stejně.“ Takže se zase tulil. A jednou mě teda dostal. My jsme si spolu hodně hrávali na zahradě a tak, podle těch různých seriálů v televizi – já nevěděla, o co jde, ale vždycky jsem byla nějaká osoba z toho jeho seriálu –, a jednou jsme byli nějací Gormiti a měli jsme lézt po stromě. Byla to taková jablůňka, malá, a takhle jako rozdělená, on ji sice. No, vylezla bych na to, ale bála jsem se, že ji rozlomím. Tak jsem říkala: „No, tohle já nemůžu, podívej se, já už jsem stará, já už prostě nemůžu lézt po stromech.“ A on si dal ručičky v bok – to byla asi první třída – a povídá mi: „Babi, ty že to nedokážeš? Ty, která jsi tak bojovala s tou rakovinou?“ No, tak to mě dostal, že si dělal takovéhle starosti, a asi to musel slyšet od rodičů, že jo. Takže mě potěšil, že mě ocenil. Tak to byl takový zážitek.

Libuši se životní styl změnil úplně, roky po nemoci považuje za svoje nejkrásnější.
Zvažovala jste změnu životního stylu? Já jsem ho změnila úplně. Jako s příchodem do… Co jsem se dostala do Arcusu, tak jsem tak akční důchodkyně, že se to málokdy vidí. Chodím na turisty třeba. Dneska večer máme schůzi, je to vždycky každý měsíc a já chodím teda nejvíc na ty schůze. To bývá v restauraci. Tam je taková skupina, jako že hrají na kytary a mají udělanou svoji country skupinu, takže my skončíme to naše povídání o tom, co nového, kam se co chystá, přejdeme do jiného sálu a třeba do deseti hodin si tam zpíváme při kytaře všechny písničky z mládí, co jsme zpívávali. Je to moc fajn. A pak jsem začala chodit – bohužel to teď skončilo, protože organizátoři se už cítili staří –, to byla taková galerie, fotografická galerie, a každý měsíc se konaly výstavy a tam jsme chodili pravidelně. Už jsme znali spoustu lidí, byla to taky taková komunita, kde to zase bylo o něčem jiném než třeba u těch turistů. Začali jsme chodit i různě na vernisáže, co jsou v krajském městě, a když to časově stíháme, chodíme i do divadel – to chodí spíš ta moje kolegyně, já tolik ne, ale teď zrovna se chystám za týden na představení. Najednou jsem měla úplně takový strašně aktivní život. Já bydlím v paneláku a tam si toho všímají i sousedi, protože ti mladí sousedi vždycky tam sedí na lavičkách a říkají: „Kam zase běžíte? Kdy zase to a to?“ A párkrát na těch vernisážích jsme se ocitli i v regionální televizi, tak ze mě udělali naši barákovou celebritu, že jsem byla v televizi. Ony ty paní mého věku většinou se soustředí jenom na vnoučata, jenom na shánění potravy pro tu rodinu, na to, co je kde levnější. To mě absolutně nezajímá, já si koupím to, co ten den sním, protože musím hubnout kvůli cukrovce, a kdybych si koupila víc, tak bych to taky snědla. A nutí mě to se ráno obléct, umýt, učesat a jít ven. Mám to kousek, tak si něco jdu koupit. Samozřejmě že doma něco mam ještě i na druhý den, ale abych se zbytečně nepřejídala. Začala jsem cvičit, začala jsem plavat, prostě mam těch akcí tolik, že někdy jsem šťastná, když jsem doma a nikdo na mně nic nechce. Nic nemusím, sedím si tam a koukám na – já tomu říkám – reality show. Někdo kouká na seriál, já koukám na tohle. Možná že se víc pobavím takhle. A vůbec se necítím opuštěná, osamocená, nic, protože já si tu ten klid, tu chvíli užívám. Říkám tomu, že noruju. A to je tak hezký den. Já si třeba jen odskočím na nějaký nákup, ale pak jsem doma a nikam! Žádné hodiny neukazují: „Už se obleč, už musíš běžet.“ A tak jsem hodně změnila jako svůj. A ještě v hobby klubu jsem začala háčkovat. A uháčkovala jsem přes tisícovku různých zvířátek, všichni moji kamarádi i lékaři je mají. Můj meisterstück byla kravička. Kdy se změnil takhle razantně váš životní styl? Po tom onemocnění, když jste vstoupila do toho Arcusu? Potom. Protože jsem poznala lidi, se kterými se mám o čem bavit, kde máme stejné zájmy. A pak jsem teda potkala tu kamarádku v hobby klubu, ona je o 3 roky mladší, o 2 hlavy vyšší, štíhlá, a oni nám říkají, že jsme dvojčata, takže my tvrdíme, že jsme jednovaječné. Dokonce v Arcusu jsme poorganizovaly právě s ní před pěti lety – před čtyřmi, příští rok bude pětadvacet let, takže k dvacátému výročí – módní přehlídku. Začala hrát muzika a my jsme kráčely jako modelky. A od té doby občas někde vystupujeme jako modelky – i jedné ústecké výtvarnici jsme vystupovaly. Ta měla šaty šité z hedvábí, mělo to i název, a nějaké takové ty hedvábné tapisérie tam byly a my jsme jí tam udělaly přehlídku, tady v informačním středisku. Tam jsou takové prudké schody, my jsme byly nahoře, hosti dole a my kráčely po těch schodech. No, kráčely, jak nám slouží kolena, že jo. Takže takhle když člověk dovádí, tak se nemůže cítit ani starý. Co vám to onemocnění dalo? No, právě to, že jsem změnila život. Já mám pocit, že to jsou nejkrásnější roky mého života, po té nemoci.

Karcinom prsu

Libuše

Libuše

Libuše

• Věk v době rozhovoru: 68 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 62 let

Více o Libuši

Audio a video

Pracujete jako psychoterapeut?

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Hovory o zdraví v pořadu rádia Proglas!