Dagmar Š.

• Věk v době rozhovoru: 76 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 72 let

Dagmar Š. byl karcinom prsu diagnostikován ve věku 72 let při pravidelném mamografickém vyšetření. Dostala celkem 15 dávek chemoterapie, prodělala operaci, při které jí byla odebrána přibližně polovina prsu, a následně obdržela 23 dávek radioterapie. Dagmar Š. momentálně studuje na univerzitě třetího věku, udržuje si pozitivní přístup k životu a ani nemoc ji nepřiměla přestat cestovat a užívat si života.

Více o Dagmar Š.

Dagmar Š. je 76 let a v současnosti je ve starobním důchodu. V červenci před čtyřmi lety u ní byl po pravidelném mamografickém vyšetření diagnostikován karcinom prsu.

V říjnu téhož roku nastoupila na chemoterapii. Nejprve obdržela 3 dávky s 3týdenními rozestupy, poté dalších 12 dávek s týdenními rozestupy. Celkem se tedy jednalo o 15 dávek chemoterapie. Následovala operace, při které jí byla odstraněna přibližně polovina prsu. Po zotavení z chirurgického zákroku obdržela Dagmar Š. ještě 23 dávek radioterapie, v jednodenních intervalech.

Dagmar Š. se ani po stanovení diagnózy nebála a vždy si udržovala pozitivní přístup k životu. V průběhu léčby jí byli velkou oporou zejména manžel, sestra a dcera s vnučkou. Chemoterapii zvládala bez větších obtíží či nevolností. Výrazný úbytek sil pak zaznamenala až při radioterapii, kdy často poté strávila i 18 hodin v posteli.

Velkým koníčkem Dagmar Š. je cestování, kterého se nevzdává ani kvůli nemoci a nadále pravidelně cestuje a podniká výlety. Také ráda lyžuje, a přestože si již netroufá na rakouské hory, je spokojená a vystačí si s kopci v Česku. Nyní je studentkou univerzity třetího věku a je nadšená z možnosti vzdělávat se i v pokročilém věku.

V současnosti Dagmar Š. užívá hormonální léčbu z důvodu předcházení recidivy, chodí jednou ročně na mamograf a co půl roku na kontrolu na onkologii. Říká, že dříve brala život jako samozřejmost, a nemoc ji naučila vážit si každého dne.

Audio a video

Dagmar Š. nosila paruku, se kterou byla velmi spokojená.
Co já jsem se s tou parukou nadělala parády. Když mně předepsali chemoterapii, tak mi zrovna dali takový papír, že mně přispějí na paruku, a že parukářství je tamhle někde. Sice v nemocniční lékárně je mají taky, ale tam je prý chabý výběr, ať jdu radši do města. Tak jsem šla do města. Jak já jsem si to tam užila, tu chvilku. Prostě paní odbornice: a tahle by možná šla a tahle ne, tahle vám nesluší a tak dále. Já jsem obdivovala Dianu anglickou princeznu a chtěla jsem vlasy jako ona. Takže takovou paruku jsem taky měla a s tou jsem chodila, protože vlasy mně začaly padat hned při těch velkých chemoterapiích. A pak jsem měla taky takového bílého kulicha a s tím jsem absolvovala celou nemocnici. Protože proč chodit v nemocnici s parukou? Když jsem byla na chirurgii na zásahu, tak to mně ještě vlasy nerostly, ale pak, než jsem během léta šla na radioterapii, tak už jsem začínala mít nějaké chloupky a už se to lepšilo. A tak v tom bílém kulichu jsem to absolvovala a myslím, že měli lékaři z toho docela srandu, oni tam mají ty ženy různé šátečky, paruky a takové, a já teda kulicha z lyžování, no. A to ani jsem ho nemusela zahodit, vydržel to celé.

Dagmar Š. důvěřovala lékařům a další informace nehledala.
Ne, vůbec, vůbec jsem nehledala. Mě to nějak asi ani nenapadlo. Prostě tam fungovalo něco jako důvěra a já jsem si říkala, aby mě to právě potom nepletlo. Protože člověk občas třeba slyší, jak druzí říkají: „Tohle jsem si našla na internetu.“ Já jednak internetu nevěřím, protože to jsou soukromé poznatky lidí, velice různých. Někteří přehánějí, někteří jsou prostě takoví. A říkala jsem si: „Budu já říkat pak u pana doktora, že ale tohle říkali na internetu?“ To by mi zas bylo hanba.

O diagnóze Dagmar Š. se náhodně dozvědělo celé její okolí.
Takové to ještě širší okolí – to vím, že jsem si někdy postěžovala jedné z těch spolužaček, že prostě to na mě takhle skočilo. A to byla zajímavá reakce, protože potom se mě jiná, které jsem to neříkala, ptala, jak na tom jsem. Tak jsem si říkala, tak co ta to tam rozpovídává a takový. A pak teda jsem se potkala se spolužákem, takový to je chlap, no, řekla bych, asi hodný, a ten mně říkal: „Sjel jsem je všecky, co si mají o tom povídat, komu to ty neřekneš, ten to nemá co vědět, a ještě o tom mluvit někde okolo.“ No, mě nějak nenapadlo, že se to takhle nemá. Ale nakonec se to vědělo široko daleko, protože. Možná že ještě jsem vypadala taky jinak, myslím, že jsem byla zbědovanější, že to na mně bylo vidět. Chodila jsem s parukou, to taky každému pak dojde, k čemu došlo.

Dagmar Š. si udržuje kondici chůzí.
Řekla bych, že jaksi si držím váhu od té doby takovou, že, myslím si, to není ještě hubenost, ale takové to, že se cítím ve všem velice pěkně. Nemám nikde žádné přebytky a udržuju si kondici chůzí. Usoudila jsem, že nějaké cvičení v tělocvičně, to už pro mě není, ale že chůze je ten nejzdravější pohyb, a tak teda chodím. A díky tomu už mám docela představu o tom, co kde kdo opravil fasádu ve městě nebo přistavěl nebo jak to vypadá támhle někde na konci města. Nechodím moc do lesa, to bych se cítila. To jdu, když tady je dcera se psem, tak to jo. A jinak chodím dost kilometrů, třeba 5 za den, a jdu docela svižným tempem a ještě tak zatahuju břicho u toho a rovnám si záda, abych se jako tak udržovala. A je blbé to takhle říct, ale jsem se sebou dost spokojená.

Dagmar Š. si všimla, že jí neslouží ruce, nemá v nich cit. Musela si zvyknout pravou ruku méně namáhat..
Následky mám. To mně nikdo neříkal. Takhle, já jsem panu doktorovi hned po první kontrole říkala: „Mně nějak neslouží ruce, já mám pocit, že mám ty periferní nervy nějak poškozené.“ A on říká: „To se stává, měla jste silné terapie. To se třeba časem vylepší.“ Vzhledem k tomu, že to teď budou asi 4 roky od skončení, v březnu 13. jsem končila chemoterapii, tak lepší to není. A nemůže to ono být náhodou, že to mají staří lidé tak běžně, že se jim zhoršuje taková ta hmatovost a ty periferní nervy jim moc neslouží? Třeba jo. Nevím, jestli taky mě ale na základě toho, když jsem se pak vzpamatovávala, neposlali do těch lázní. A máte nějaký následky, třeba po té operaci? No, už pan doktor chirurg řekl zrovna. Nebo možná, ještě než jsme šly na operaci – to jsme šly všecky v tom pokoji v jeden den –, tak přišla rázná rehabilitační sestra, oznámila nám, že s rehabilitací se začne hned. A dala nám papír, ten, že jí máme vrátit, musíme si ho přečíst nejdřív a tak. Takže oni opravdu, že jestli. Ona byla, jak bývají ty ženské od rány: „Ženské, když s tou rukou nezačnete cvičit hned, tak vám zůstane chromá.“ Jsem si říkala: to je ale divné. A to ona teda chodila jako: „Tak vzpažte. Tohle je vzpažení? Natáhněte to víc.“ To bylo druhý den po operaci. No, my jsme teda chodit mohly. „Tak budeme to dělat jinak. Postavte se tady ke zdi, zvedněte tu ruku, položte ji na zeď a takhle tou rukou po té zdi šplhejte, kam až dosáhnete.“ To jste neuvěřitelným způsobem tu ruku natáhla víc. To bych v životě nevěděla, rehabiliťačka ví, co dělá. Takže jsme skutečně tam tak stály jako na hanbě ve škole a prostě tahaly takhle ruku nahoru. A ono fakt, já jí mám úplně pěkně pohyblivou. Je pravda, že se k ní musím šetrně chovat a musím ji šetřit i v tom, že třeba – to sestra tenkrát řekla – v té ruce nosit ne víc než 2 kila. Takže já pokud něco nesu, tak to nesu v pravé ruce. Ještě jsem nedošla k ruksakům teda, to ještě nechodím. To si říkám, že to je taková degradace, když někdo chodí na nákup s batohem. Ale trošku si to hlídám. A vím, že když to přeženu, tak mě ta ruka bolí. Protože já ještě ke všemu jsem takový nepřecvičený levák, takže já když třeba škrábu brambory delší dobu, tak pak cítím, že mě ta ruka celá bolí.

Dagmar Š. v nemocnici informovali, že si může nechat proplatit cesty.
Jak jste byla finančně zajištěná během nemoci? Důchodem. Nějak vás to ne…? Ne, ještě teda jako se jezdilo na chemo a na radio, tak jsem měla cesťák, od mého pana praktického doktora, a tam jsem si vždycky byla potvrdit, že jsem tam byla, a oni mi dávali nějaké peníze podle kilometrů. Takže náhrada těch cest byla úplně ze strany rodiny zanedbatelná. A to vám ten praktik poradil sám, nebo jste se ho musela na to zeptat? Myslím, že mně to poradili ve fakultní nemocnici, a já jsem to pak na panu doktoru prakticky vyloudila.