Maria

• Věk v době rozhovoru: 74 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 49 let

Maria objevila bulku v prsu, když jí bylo 49 let. Po úplně ablaci podstoupila 25 dávek radioterapie a nastoupila do plného invalidního důchodu. Krátce poté se u ní vyskytly další zdravotní obtíže a během 2 let absolvovala ještě 3 operace, během kterých jí mimo jiné byly odebrány vaječníky a děloha. V roce 2014 jí byla nalezena metastáze v kosti, podstoupila další ozařování a byl jí odebrán kyčelní kloub a část stehenní kosti. Maria po zkušenosti s nemocí založila spolek pro onkologicky nemocné pacientky.

Více o Marie

Maria objevila bulku při samovyšetření, ke kterému ji inspiroval právě zhlédnutý film. Bohužel se potvrdilo, že se jedná o karcinom prsu, a byl jí chirurgicky odebrán celý prs. Podstoupila 25 dávek radioterapie a nastoupila do invalidního důchodu.

Rok po odebrání prsu podstoupila chirurgický zákrok, při kterém jí byly odstraněny zduřelé lymfatické uzliny v oblasti podpaží. Zároveň jí byla nalezena cysta v kyčelním kloubu. Odmítla však radioterapii a rozhodla se užívat cytostatika, a proto jí byla odstraněna děloha a vaječníky. Také jí byla odebrána část střeva z důvodu polypu. Během 2 let po odebrání prsu podstoupila celkem 3 operace.

V roce 2014 začala pociťovat bolest v tříslech. Byla nalezena metastáze v levém kyčelním kloubu, který jí byl společně s částí stehenní kosti chirurgicky odstraněn, a Maria podstoupila 10 radioterapií. Následně byly objeveny další metastáze i v pravé oblasti třísel, a tak Maria podstoupila dalších 5 dávek radioterapie. V současnosti užívá navíc i hormonální léčbu.

Při onemocnění jí byla oporou zejména rodina a manžel. Maria se rozhodla po své zkušenosti s rakovinou prsu založit spolek pro onkologicky nemocné pacientky, jehož je předsedkyní. Účastnila se a stále se účastní množství seminářů a pobytů pro onkologicky nemocné. Také si udělala cvičitelský kurz a předcvičovala onkologickým pacientům.

Ostatní by ráda upozornila, že je potřeba se věnovat prevenci a že se nemoc týká nejen žen, ale také mužů. Lidem, kterým byla diagnostikována rakovina, by ráda vzkázala, že nejdůležitější je neztrácet víru ve své vyléčení. Jí osobně také velmi pomohlo sdílet svou zkušenost s ostatními ve spolku onkologicky nemocných, kde si mohou vyměňovat informace, rady a zkušenosti.

Audio a video

Maria důvěřuje lékaři. Ale vyzkoušela i léčitele, po této zkušenosti tuto možnost zavrhla.
Je dobré, když se věří tomu lékaři, ale potom hodně z nich přistupuje k tomu, že jdou k léčiteli. Já znám hodně případů, co chodili k léčiteli. Dali za to tisíce a tisíce, a stejně skončili špatně. Už tady nejsou. Takže ono je dobré, když člověk důvěřuje lékaři. Samozřejmě, že si myslím, že lékař vám dá to nejlepší, co je zrovna schopen, co to zdravotnictví vám dá. Takže, nevím, samozřejmě že jsem byla taky u léčitele. No, ale když jsem zjistila, že on šel do laboratoře, a přitom šel do prádelky a donesl mi nějakou vodu, tak. Dala jsem za to tisíc korun, a chyběla mi koruna do tisíce a on si počkal, až já přijdu z auta dát mu tu korunu. Tak už jsem si říkala: „Takhle ne, takhle to nepůjde asi.“ A pak shodou okolností jsem se dozvěděla, že to byl léčitel úplně zepsutý v televizi. Vím, že naši pacienti zkoušejí skutečně všechno, co vám dá nějaké ty podpůrné tyto. Samozřejmě že to zkoušíme, dáváme do toho hodně peněz. Musíme věřit všemu.

Maria si myslí, že mají všichni zárodek rakoviny v sobě a ten se může a nemusí projevit.
Zrovna minulý týden jsem četla, že zkoumají, a vlastně vůbec nevědí, kde ten zárodek je, s čím se do toho těla dostane. Všichni máme nějaký ten zárodek rakoviny v sobě a u někoho se to prostě projeví a u někoho ne. Někomu to zmizne a někomu ne. Pořád se ještě bádá. Dneska to slyšíte tak a zítra zas onak, takže kdo ví.

Maria jezdí na různé akce, kde učí ženy samovyšetření.
Hodně žen se bojí sáhnout na svoje tělo. Něco o tom už vím, když teď jezdíme dělat přednášky a besedy, třeba na Den zdraví, když nás tam pozvou jako organizaci. A některé ženy se, bych až řekla, skoro štítí na ten prs sáhnout. Říkám jim: „Prohmátněte si to, abyste věděly, kde ten nádorek je.“ Ony se některé bojí na sebe sáhnout. A bože ještě aby zjišťovaly, že jim něco je. Některé se nedovedou smířit s tím, že by mohly být nemocné.

Maria o své nemoci s příbuznými nechtěla mluvit. Recidiva pak byl pro rodinu šok.
Byl někdo u toho s vámi, když vám to znova říkali? Já takové věci radši chci dělat sama. Samozřejmě, když jsem to řekla doma, tak nikdo tomu nevěřil. Nemohla jsem to říci ani svojí mamince, protože ta by začala tolik brečet. Jak jsem byla v nemocnici právě po té operaci prsu, ona říkala: „Co ti vůbec je?“ Já povídám: „Ale nic, něco mám na ruce.“ Já jsem jí to nemohla říci, protože ona by byla hysterická a mě by to ještě víc zdeprimovalo. Neřekla jsem to a nechtěla jsem se ani svěřovat. Nevěřila tomu ani sestra. Nikdo nechtěl věřit, protože si mysleli, že jsem vyléčená, že jsem z toho, byla jsem pohodová, všechno. A najednou buch – a zas taková.

Mariu manžel během nemoci finančně podporoval, společně se naučili hospodařit s penězi.
Bylo to kruté, to vám teda řeknu, protože dříve než třeba za rok to nedostanete pomalu, než se to zaběhá a dostanete invalidní důchod. Nebyl ani 2 tisíce, ale manžel ještě tehdy dělal, takže to bylo dobré. Ale stejně, já jsem byla vždycky dost spořivá, jsem si vždycky dovedla rozdělit – to musí být na to, to musí být na to –, takže jsem s tím vycházela. A dneska když si myslím, jak někteří si stěžujou, že nemůžou ze dvou důchodů vyjít, tak já to neuznávám. Já nemám horentní částku, ale vím, co si můžu dovolit a co si nemůžu dovolit. Buď to z některé strany uberu, a z některé přidám. Musím vždycky uvažovat, co a jak bude pro mě dobré, i pro tu rodinu. Takže bylo to dost. Třeba půl roku jsem nedostala vůbec nic, museli jsme žít jenom z toho manželova důchodu – z důchodu ne, z platu, a to ještě nebyly ty platy takové jako dneska. Takže bylo to těžké ze začátku, ale všechno se dá překonat, musíte mít víru, že zas bude lépe. A když ta nemoc ustupuje, tak to je právě víc jak ty peníze.

Maria doporučuje jít k lékaři s někým blízkým.
Dneska už je tolik publikací, že mají z čeho čerpat. Dříve nebylo nic. Takže když chtějí, tak se dozvědí všechno. Myslím, když mají nějaký problém, ten lékař jim to taky řekne, kam se mají obrátit. Dneska už to není jak dřív, to bylo tabu všechno. A je třeba dobré, když si někdo vezme, když jde k tomu lékaři na onkologii, nějakého partnera nebo někoho. Ale já jsem sice nechtěla, nevím, asi jsem se chtěla s tím vypořádat sama. Vy to ale třeba ani nevnímáte, co vám ten lékař říká, tolik těch různých věcí vám řekne, že vy to nevnímáte, tak je dobré, když třeba ten partner s vámi je, on se třeba do toho tak nevžívá, že to třeba pochopí a že to pak řekne, pak když jste doma. „Pan doktor ti říkal to nebo ono,“ řekne. Ale my třeba vidíme jenom to: „Jo, mám to, rakovinu, zas se mi to vrátilo.“