Aneta zažívala panické ataky, které se objevovaly čím dál tím častěji.
P: V práci – protože jsem pracovala jako servírka – jsme si všímala, že narážím do židlí, do stolů a všeho. Ale furt jsem si tak nějak říkala, že asi krční páteř, záda, že to fakt jako nic není, že jsem přetažená nebo unavená a tak. Jenže ono to bylo týden, 14 dní, měsíc a ono to furt nějak neustupovalo. Naopak to bylo silnější a silnější. Až vlastně půl roku na ten flek, kdy se tak nějak děly pořád tady ty věci, tak jsem jela z víkendu a na dálnici už jsem dostala panickou ataku. Což jsem vůbec neznala, co to je, nebo nějaké psychické problémy. Ale myslela jsem si, že umírám fakt v tom autě. Takže to jsem dojela domů, doma jsem si na chvíli lehla, jsem to tak nějak přisoudila vyčerpání z víkendu a dál jsem byla celkem v pohodě. Ale už jsem tak nějak začala narážet na to téma borreliózy, kdy jsem si říkala… A volala jsem už tenkrát i s maminkou a říkala jsem jí, že je možné, že by to mohlo být právě z toho. Ale pořád jsem neměla nějak vůbec potřebu to řešit nebo nějak se tím dál zaobírat. Tu psychiku jsem měla ještě dva nebo tři měsíce celkem dobrou. Jenže potom se to začalo všecko zhoršovat, začaly být daleko větší závratě, začaly tam být daleko větší psychické problémy, ty ataky už prostě byly třikrát, čtyřikrát týdně, pak už byly i každý den. A to motání hlavy bylo neúnosné.
Tomáš N. neměl vážné psychické problémy. Znal ale případy lidí, kteří se s nimi potýkali a jejich propuknutí spojovali právě s onemocněním borreliózou.
Tomáš Ch. v souvislosti s borreliózou zažil epizody úzkosti a stavy, kdy byl bez chuti a vůle k jakékoliv aktivitě.
Mirka vnímala oproti dřívějšímu stavu ztrátu optimismu a úbytek šťastných emocí. Jako by byla najednou „citově plochá“.