Barbora vychovává malou dceru, která se narodila s vadou sluchu. Částečná ztráta sluchu jí byla diagnostikována v jednom roce.
Pro kompenzaci středně těžké nedoslýchavosti začala dcera nosit sluchadla.
Je zapsána do běžné mateřské školy s menším kolektivem dětí. S nástupem do základní školy Barbora zvažuje pořízení bezdrátové technologie.
Životní optimismus Barbora získává od svého manžela. Ten pochází ze zahraničí. Dítě tedy vyrůstá v bilingvní rodině. Barbora s dcerou mluví česky, manžel komunikuje s oběma anglicky. Se specifickou komunikací pomáhá rodině raná péče, se kterou je v úzkém kontaktu.
Podle Barbory je u výchovy dítěte se sluchovou vadou namístě takový přístup, který nedá dítěti pocítit, že je „jiné“.
Barbora je maminkou dvouleté dcery se středně těžkou vadou sluchu. Podezření na sluchovou vadu vzniklo již v porodnici po screeningu sluchu, který vyšel nevýbavně. Výsledek sluchového screeningu však není pro stanovení diagnózy dostatečný, a tak začal koloběh různých vyšetření, což bylo pro Barboru psychicky náročné. Čekací lhůty na vyšetření byly dlouhé a absolvované testy neprůkazné až do jednoho roku věku dítěte, kdy byla stanovena diagnóza. Pro kompenzaci nedoslýchavosti začala dcerka nosit sluchadla, která ochotně přijala. Sluchadla dceřin sluch kompenzují dobře. Mírné obtíže jí činí komunikace ve větším kolektivu dětí a komunikace na větší vzdálenosti, proto Barbora uvažuje o pořízení bezdrátové technologie.
Dcera navštěvuje běžnou mateřskou školu, která ovšem disponuje menším kolektivem dětí. Barbora dlouhodobě spolupracuje s ranou péčí, jejíž služby hodnotí kladně a vyzdvihuje její přínos.
Pracovníci z rané péče Barboře pomáhají rozpoznat a zvládnout veškerá specifika týkající se výchovy dítěte s vadou sluchu. Manžel Barbory pochází ze zahraničí, což pro dceru v kombinaci se sluchovou vadou představuje složité jazykové prostředí. Barbora s manželem komunikují anglicky, s dcerou Barbora mluví česky. Otec s dcerou mluví ve svém rodném jazyce, který je oproti češtině diametrálně odlišný po gramatické stránce a výslovnosti. Kromě české logopedie tedy rodina spolupracuje také s odborníky z otcovy země a při návštěvách rodiny dochází otec s dcerou na místní logopedii, aby se dcera správně rozvíjela v obou jazycích.
Barbora říká, že sluchovou vadu dcery nevnímá jako nemoc, ale jako vrozenou indispozici. Jednou by si Barbora přála, aby se zvýšilo povědomí o vadách sluchu a lidé pohlíželi na sluchadla stejně samozřejmě jako třeba na brýle.
Narozením dcery došlo u Barbory ke změně životních hodnot.