Petronela

Věk v době rozhovoru: 40 let (Petronela), 5 let (dcera)
Věk dítěte v době diagnostikování: ve 2 letech
Sluchová ztráta dítěte: těžká
Kompenzační pomůcka: sluchadla

Dceři Petronely byla těžká vada sluchu diagnostikována ve 2 letech.

V jednom roce začala Petronela zaznamenávat pomalý vývoj řeči, ke kterému se přidaly i potíže s dceřiným chováním. Petronela vyhledala pomoc psychologa, který je nejdříve poslal na vyšetření sluchu. Při specializovaném vyšetření (BERA) se u dcery prokázala těžká vada sluchu. Jako kompenzační pomůcku začala nosit sluchadla, na která si nějakou dobu zvykala.

S pomocí sluchadel, v dobrých poslechových podmínkách a s pomocí odezírání dcera dobře rozumí mluvené řeči. Má potíže s několika hláskami a používá dysgramatismy, na kterých pracuje v logopedické péči.

V současné době má roční odklad školní docházky, během které se vyrovná vrstevníkům a nastoupí do běžné základní školy.

Petronelin příběh

Po narození dcera Petronely absolvovala všechna screeningová vyšetření, včetně vyšetření sluchu, ve kterém nebyly naměřeny hodnoty prokazující nebo vylučující vadu sluchu. Petronela netušila, že by to mohlo znamenat, že něco není v pořádku. Okolo jednoho roku dcery si všimla, že používá jen jednu slabiku, ale zdálo se, že dcera řeči rozumí. Při lékařském vyšetření v jednom roce pediatrička nepotvrdila vadu sluchu.

Po roce věku se však k pomalému vývoji řeči přidaly výchovné problémy. Dcera byla podrážděná, vznětlivá, pořád křičela. Na jméno reagovala jen tehdy, když rodiče zvýšili hlas. Petronela se obávala, že by mohlo jít o nějaké postižení nebo poruchu, například autismus.

Rozhodla se vyhledat dětskou psycholožku, která je poslala na ORL, aby se v první řadě vyloučila vada sluchu. Už při první kontrole lékařka potvrdila, že se s velkou pravděpodobností o sluchovou vadu jedná, případně by mohlo jít o jinou vývojovou vadu nebo dysfázii, a objednala je na specializované vyšetření sluchu (BERA). Díky ochotě lékařů se na vyšetření podařilo objednat už za dva týdny, což Petronela považuje za velké štěstí.

Popisuje, že čekání na verdikt, jakou vadu přesně dcerka má, pro ni bylo extrémně psychicky náročné. Během oněch dvou týdnů vyhledávala informace o různých vývojových vadách a obávala se možné budoucnosti.

Diagnóza zněla těžká nedoslýchavost (75dB). Petronela byla nejprve v šoku. Nevěděla, co všechno to obnáší, netušila, jak úspěšně bude možné vadu kompenzovat. Lékařka jim předala kontakt na sociální službu, která se zabývá ranou péčí o děti se sluchovým postižením, a ta byla pro matku hlavně v prvních chvílích užitečným zdrojem informací.

Ve dvou letech dcerka dostala sluchadla. V prvních týdnech je nosit nechtěla, maminka jí je musela nasazovat násilím. Postupně však pochopila, že ze sluchadel má nějaký užitek. Petronela vzpomíná, jak se dcerka rozzářila, když poprvé uslyšela téci vodu. Nejprve nasazovali sluchadla na několik hodin, dcera z nich bývala velmi unavená. Časem je začala nosit celodenně. Poté se dcerka postupně rozmluvila. Nyní mluví na nižší úrovni svého věku, má potíže se dvěma hláskami a používá dysgramatismy.

V současnosti má odklad školní docházky a za rok by měla nastupovat do první třídy běžné školy.