Katka synovi popisovala všechny zvuky, aby se naučil, co znamenají.
P: V nemocnici jsme žádné zvuky neřešili. Navíc, dítě může být celé rozbolavělé. K tomu jsme se dostali až posléze, v průběhu. Víte, najednou se objeví nějaký zvuk a dítě se za ním otočí. Ale ještě nemluví a nemůže se vás zeptat, co to bylo, takže jsme byli poučeni, že máme dítě pozorovat a reagovat na všechno, automaticky hned všechny zvuky komentovat, vysvětlovat. Nejlepší jsou za tímto účelem rituály, kdy v podstatě dítě pravidelně slyší nějaké zvuky a vy na něj něco mluvíte, a tak se obnovují dítěti v mozku spoje. Je samozřejmě rozdíl, když je dítě neslyšící od malička, nebo v určitém bodě svého vývoje ohluchlo. Syn už tam nějaké vjemy měl. Také nám doktoři říkali, že se nedá odhadnout, co všechno dítě přes implantát slyší a jakým způsobem to slyší. A že my to slyšíme jinak. Takže jsme synovi komentovali každý zvuk. Zapnutá pračka, bouchnutí dveří, otevření ledničky, cinknutí talířů. Všechno jsme komentovali a dítě to neustále nabírá a ukládá do mozku. Když syn dostal nový procesor a šel s ním do bazénu, najednou se mě zeptal „Mami, já něco slyším. To je voda?“ Nikdy dřív ji neslyšel a neměl uloženo v hlavě, jak zní voda ve vaně nebo v bazéně, protože vždycky, než šel do vody, si musel procesor sundat. Takže najednou slyšel jiné zvuky, které dosud neznal, díky tomu, že s novým zařízením mohl jít do vody. Myslím, že to byl souběh dvou věcí, nový procesor a taky ten proces postupného nastavování, kdy díky tomu slyšel čím dál víc zvuků.
Některé zvuky si přiřadil sám nebo se zeptal, ale my jsme vše pořád dokola komentovali. Když jsme si všimli, že se třeba zamyslel nebo se za něčím otočil, tak už to bylo automatické. Stala se z toho pro nás přirozená věc, a když se nad tím zamyslím, je to vlastně normální, rodiče přece dítěti už od miminka všechno komentují, a tím své dítě učí. Například „Teď se jdeme koupat, voda šplouchá.“