Po obdržení diagnózy byli Dana s Vojtěchem v šoku.
M: Během 4 měsíců nám řekli, že dítě skoro neslyší, takže to pro nás byl opravdu šok. Je to zvláštní, já celý život pracuju v sociální sféře a najednou, když slyším, že já mám navštívit SPCéčko s naším synem, že já mám požádat nadaci, aby nám dali peníze pro našeho syna, to je něco opravdu hrozného, to je strašně těžké, strašně. A byli jsme v tom sami. Najednou nám to řekli a my u toho doktora byli sami. Vůbec jsem nevěděla, jak to vstřebat, netušila jsem, co mám dělat, vůbec, ty emoce a všechno kolem… Je to hrozně zvláštní, bylo to strašně moc silné, nevím, jak to líp říct, jestli na to člověka pomalu připravovat, nebo, já ani nevím…
O: Nedovedu si představit, že se to dá udělat nějak jinak, tak to prostě bylo, jaká byla fakta, tak nám je podali, a chodit kolem toho nějakou oklikou, to asi nejde, prostě jsme ty informace dostali a šlo jen o to, že to člověk nečeká a není na takové věci připravený.
M: My jsme doufali, že nám řeknou, že…
O: že to půjde.
M: Ano, že to půjde, že…
O: že se to nějak spraví. Tam jsme se vlastně dozvěděli, že to spravit nepůjde. To bylo těžké vstřebat, pár dnů nám trvalo, než jsme se vůbec nějak o tom…
M: Určitě, určitě.
O: dokázali bavit.
M: Ano, bylo to moc těžké. Teď to taky ještě není lehké.