Syn Dany a Vojtěcha se za sluchadla zpočátku styděl.

---

Dana a Vojtěch

• Věk v době rozhovoru: 46 let(Dana), 34 let (Vojtěch), 6 let (syn)
• Věk dítěte v době diagnostikování: v 5 letech
• Sluchová ztráta dítěte: těžká
• Kompenzační pomůcka: sluchadla

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Bylo to zvláštní, syn si začal uvědomovat, že hůř slyší. Nejhorší byl den, kdy jsme si jeli pro sluchadla. Syn hodně brečel, sluchadla odmítal, nechtěl jít ani k paní doktorce, do ordinace jsme ho dovedli násilím. To byl asi nejhorší den. Tvrdil nám, že se mu ve školce budou děti smát, protože má něco jiného a se sluchadly bude odlišný. A vždycky, když má někdo něco jiného, děti se smějí. Proto sluchadla nechtěl a odmítal je nosit. To období pro něj bylo zlé, velmi špatně to snášel a my nevěděli, jak mu pomoci. Zažádala jsme proto poradnu SPC, aby nám pomohli. Bylo to fajn, syna zavedli do skupinky dětí, které měly sluchadla, a nechali ho s dětmi si hrát. Jedno dítě mělo i kochleární implantát. Syn si s  dětmi hrál, viděl, že mají sluchadla, takže je pak vnímal líp. Vlastně sluchadla odmítal proto, že je viděl u svého dědečka, mého otce, který už špatně slyší, a tak sluchadla vnímal jako pomůcku pro staré lidi − nechtěl být starý jako dědeček, a aby se mu děti smály. Bylo to hrozné období. Chtěli jsme syna pozitivně motivovat, takže když si nasadil sluchadla, vzali jsme ho třeba do herní kavárny, kde mají plno hraček, aby si tam mohl hrát a zapomněl na sluchadla. Asi po třech dnech za mnou syn přišel a řekl, že se sluchadly slyší líp: „Maminko, já slyším líp, když je mám, než když je nemám.“ Měli jsme velkou radost, že na to sám přišel a vnímá sluchadla už dobře.