Lucie vyprávěla, ve kterých situacích byla vada sluchu u její dcery nejvíce patrná.
T: V jakých situacích nejvíc pozorujete, i s kochleárním implantátem, že není sluch v pořádku?
P: Určitě ve směrovém slyšení. Jsem třeba v našem bytě v nějaké místnosti, dcera mě hledá a já jí řeknu „Já jsem tady.“ Ale ona začne být zmatená a začne fňukat, protože mně nemůže najít, běhá po bytě a hledá mě, takže pak se to snažím specifikovat „Jsem v obýváku, jsem v pokojíčku, jsem v kuchyni.“ Nevím, do jaké míry mi rozumí, pak mě většinou najde a je ráda.
Taky vidím rozdíl určitě i v tom, že dcera nemluví tak dobře, jak by v této době už mohla mluvit, a neslyší úplně všechno. Samozřejmě slyší hlasité zvuky, ale třeba když na kostele bijí zvony a máme zavřená okna, slyší je, teprve až když okno otevřu. Znakovku vnímám jako benefit, můžu dceři třeba ukazovat-znakovat něco zdálky, nebo v situaci, kdy se nesmí mluvit nahlas.
Další nerovnováhu bych viděla asi i v rámci rodiny, třeba u babiček. Nechtějí dceru moc hlídat, protože se bojí, že se s ní nedomluví, nerozumí jí, když jim něco znakuje, a musely by s ní vlastně stále být, protože je ještě stále křehoučká. Takže i tohle vnímám jako situaci, kdy se projevuje dceřin handicap.