Alena si připadala neschopná, Michal to zvládal lépe.

---

Alena a Michal

• Věk v době rozhovoru:  44 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Jaké to pro vás je? 

Alena: Těžký, to vidíte. 

Michal: Já, jak mám ty nervy víc v klidu a jsem trošku flegmatik, já to snáším celkem snáz. Ale taky nevydržím všechno, takže ve chvíli, když už on je hodně úpornej, umane si něco, že chce, tak mu to řeknete sedmkrát a on přijde po osmé během dvaceti minut. „Ne, tohle ne, to nebude.“ Tak prostě přijde znova, a zase a zase. Nenechá si to vysvětlit. Je to jeho rozhodnutí, že to chce, a nedá se to v podstatě změnit. 

Alena: A to je i třeba večer, když jde spát: „Půjdeš si lehnout, jdi si lehnout, prostě je tolik, máš si jít lehnout.“ A on desetkrát vyleze. Desetkrát vyleze, něco k tomu měl a vyleze. A to už se nedá. Já nevím co se dělá, prostě řev, je to špatný.           

T: S čím byste potřebovala pomoct, aby to pro vás bylo snazší?

Alena: Aby táta byl doma. Abych to prostě nebrala si tolik. 

T: Že si v tom připadáte sama. 

Alena: Jo. „Pojď zlato můžeme povídat,“ ale to je všechno o tom povídání. Víkend je samozřejmě podpora, že na to jsme dva, ale to je pro mě hrozně málo. Teď do toho máme ještě dvouletou holčičku, takže takový to všechno okolo je prostě na mně a já to nedávám. Já jsem selhala jako matka a nevím, co dál. Nevím. 

T: Je toho na vás moc.

Alena: Jo.

T: To vnímáte jako přetížení? 

Alena: Já jsem prostě neschopná. Neschopná tuhle situaci zvládnout, já se tak cejtím, ať mi to někdo klidně vyvrátí, ale já to prostě tak mám. Neumím mu, když řeknu ne, tak on si to stejnak dělá po svým, protože moje „ne“ je takhle prostě do vzduchu. Úplně. Nejsem důsledná, nejsem prostě nějaká, nevím.

T: Máte pocit, že v tom selháváte?

Alena: Jo. Jsem neschopná.