Slyšela jsem o tom, ale neměla jsem to zapotřebí. Moje onkoložka mě poslala do toho centra při mé druhé rakovině. Říkala: „Sice vím, co vám budu dávat, ale já vás tam ještě pošlu.“ A tam schválil ten způsob léčby, té chemoterapie, pan doktor, to s ním se domluvila. A to, co ona mi chtěla dát, on jí schválil. Takže to byl vlastně taky druhý názor. Ona je totiž fakt dobrá. A i při té druhé operaci jsem se jí ptala, jestli jsou tam dobří chirurgové, protože tam je to dneska takové všelijaké. Střídají se tam lékaři, ti dobří odcházejí a přicházejí tam takoví ti zahraniční. A já jsem se jí ptala, jestli je tam nějaký dobrý chirurg, a ona mi doporučila chirurga a říkala – to bylo od ní hezké –, že i ona sama by se od něj nechala operovat.

To je docela dobré, když si takhle člověk může popovídat se stejně nemocnými lidmi. Takže jak v čekárně na onkologii, tak i na tom ozařování jsme všecko probírali. Předávali jsme si zkušenosti, která mastička je lepší a tak. Nebo co komu dělá dobře. Když třeba já jsem měla sucho v puse, tak paní řekla: „No, já cucám kostky ledu.“ A tak jsem hned říkala: „Dobrý, já to vyzkouším.“ Takovéto poznatky si tam člověk sdělil, v té čekárně.

Po té léčbě paní doktorka se mě ptala, jestli chci nastoupit do práce. A já jsem se necítila, že bych měla zase znova začít v tom pracovním procesu se zapojovat. Tak jsem říkala, že ještě se na to necítím. Tak potom jsem ještě byla na nemocenské. A pak jsem si zažádala o invalidní důchod, který mi byl teda schválen, a od té doby jsem zůstala nejdřív v invalidním a potom jsem přešla do starobního důchodu.

Jak se změnil váš pracovní život? Říkala jste, že jste šla na nemocenskou.

Já jsem už potom do práce nechtěla, protože jsem se na to necítila, že bych měla ráno vstávat brzy, dojíždět do práce, tam jako taky fungovat. Taky máte zodpovědnost nějakou a tohleto všechno. A zase domů přijet, tady zase další domácnost a tak. Jsem se na to prostě necítila. Když se mě paní doktorka onkoložka ptala, jestli bych chtěla do práce, já říkám, že asi ani ne. Tak jsem postupně si zvykla na to, že jsem doma, že mi to vyhovuje, že jsem v klidu. A tak jsem si říkala: „Já se budu honit v práci, mám já to zapotřebí?“ Prostě tak už jsem si takhle navykla a necítila jsem se na to, že bych měla znova pravidelně chodit do práce.

Když jsem po té první šla z práce, zavolala jsem manželovi – protože on vždycky chodil s kamarády na pivo – a říkám: „Hele, počkej na mě doma, já ti musím něco říct. Něco důležitého.“ Tak jsem přišla a on už tady seděl celý vynervovaný, co jako – jestli si myslel, že se rozvedeme nebo tak něco. Tak jsem mu to řekla a on se rozbrečel a pak teda říkal: „No, tak nějak to přečkáme.“ A pak se mě snažil utěšovat. A po té druhé, to už byl nemocný, tak to jsem mu to nějak řekla. Pak byl ale v nemocnici, a tak jsem říkala: „Hele, já za tebou nebudu moct tak často chodit, protože musím chodit na tu chemoterapii a musím pak odpočívat.“ To už byl na LDNce a byl na tom špatně. Já nevím, jestli to vnímal nebo nevnímal. Už prostě takhle to bylo.

Po té léčbě, potom paní doktorka se mě ptala, jestli chci nastoupit do práce. A já jsem se necítila, že bych měla zase znova začít v tom pracovním procesu se zapojovat. Tak jsem říkala, že ještě se na to necítím. A byla jsem ještě na nemocenský. A potom jsem si zažádala o invalidní důchod, který mi byl teda schválen. Od té doby jsem zůstala nejdřív v tom invalidním důchodu a potom jsem přešla do starobního.

Řekla jsem to, oni se to stejně dozvědí, tak prostě jak jsme se scházely s holkami, tak jsem jim to řekla. A říkám „tak a tak“ a ony všechny mě podporovaly. Ještě každá mi řekla: „Hele, kdybys něco potřebovala, tak řekni, my ti nakoupíme, my ti tohle a tohle.“ Nade mnou bydlí kamarádka, která vždycky přišla, řekla: „Nepotřebuješ něco koupit?“ Já: „Ne, děkuju.“ A takhle. A scházely jsme se. Ona má kocoura, tak jsem se tam stavila a hladila kocoura. A to je taky dobré, že jsme takhle spolu ve styku a že jedna druhou kontrolujeme více méně. Že o sobě víme. A kdyby se něco stalo, tak že jsme po ruce prostě. Já mám od ní klíče, ona ode mě, tak to dělá hodně taky. A přátelé taky.