Vladimír

Vladimír

Vladimír

• Věk v době rozhovoru: 88 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 78 let

Pan Vladimír má diagnostikovanou rakovinu prostaty. Zpočátku byly zvýšené hodnoty PSA (prostatického specifický antigenu, jehož hodnota napovídá, zda daný muž má vyšší riziko vzniku rakoviny prostaty) tlumeny léky, po několika letech se ale jeho stav zhoršil a musela následovat operace, která potvrdila nádorové onemocnění. Tu absolvoval před deseti lety. Pak se ale hodnoty PSA opět zhoršily a objevily se i metastáze v kostech.

V současné době je doma, pečuje o něj manželka a pomáhá mu i syn. Má řadu přidružených zdravotních problémů, jako jsou astma a závratě, prodělal plicní embolii a je dost pohybově omezený.

Práce, které dříve vykonával kolem domu, musela přebrat manželka a syn. Je věřící a víra je pro něj velkou oporou. S koncem života je podle něj potřeba počítat a připravit se na něj. Říká, že neví, co jej čeká, ale ví, že s Boží pomocí to unese. Studuje duchovní literaturu, zabývá se životem po smrti. Kromě nejbližší rodiny jej podporují přátelé z církevního společenství.

Podle pana Vladimíra je potřeba uspořádat poslední věci, dokud člověk může, dokud mu to myslí, dokud se může rozhodovat volně, svobodně a odpovědně, dokud je čas.

Audio, video a text

Pan Vladimír se zabývá literaturou o posmrtném životě a přál by si v tom ještě nějakou dobu pokračovat. Na základě prostudovaných knih, ale i z pohledu věřícíhoje přesvědčen, že smrtí život nekončí. Je to pro něj povzbuzující.
Textový přepis rozhovoru: S kým ste sa o tom rozprávali? S rodinou, s kamarátmi, s profesionálmi, s doktorom, s kým ste o sa o tom rozprávali vtedy? S rodinou ii s doktorem, samozřejmě. Jenže on neříká jako do…Lékař xxxx, primář právě jihlavský, ten mě operoval a ten říkal: „No tak, když ten kritický čas je kolem pěti let po operaci.“ To znamená, já jsem pět let absolvoval bez problémů, a teď už je to vlastně prakticky deset let, a tak doufám, že ještě nějaký ten pátek tady to vydrží a že bude možno tady ještě dokončit to, co jsem nedokončil, protože mám některé ty věci, kterýmijsem se zabýval, co se týká třeba toho života po smrti. Mám celou řadu kvalitních knížek, které mám prostudované a které právě potřebuju promyslet a dojít k nějakým závěrům. Otázka je, jestli teda po smrti život pokračuje, anebo zda duše umírá s tělem. Věřím, že právě duše přetrvá tělesnou smrt a že ty věci, které právě jednotliví psychologové, jednotliví třeba astrofyzikové dokazují, že tam v té otázce, otázce vědomí, osobnost, paměť, duše, že právě mají takovou trvalou hodnotu, že tu smrt překonají a že právě při tom vědomí bude život pokračovat, pokračovat dále. (…) Ako to ovplyvnilo Váš profesijný život? No, tak právě toovlivnilo tím způsobem, že jsem si uvědomil, že nemůžeme si hrát sobě divadlo, že jako budeme věčně, ale že počítáme s tím, že se jednou náš život skončí. A z našeho zpěvníku také vynechali tu jednu píseň, která by tam měla být, protože je to určité takové to vyznání – vyznání, že smrtí život nekončí. Je to píseň: „Já věřím v svého mistra moc a smrt mě neleká. Já vím, že vbouř a noc mě vítá přístav zdaleka. Nuž země, přijmi kořist svou, co je mi těla chýš, než klesne tam xxxx můj duch xxxx. Již nade všeckou chorobou už nebe dýchá vzduch a světlem – jeho ozdobou, už na věky je Bůh.“ Tak tady to je taková píseň, která vyjadřuje to přesvědčení, s kterým se ztotožňuji. Takže není to nějaká taková jako obava nebo úzkost nebo beznaděj, a teda je to vlastně něco, co posiluje a jistě posílí i v čase posledního odchodu.

Pan Vladimír by si přál, aby zdravotníci měli dost trpělivosti ve své náročné službě.
Textový přepis rozhovoru: Jaké rady anebo doporučení byste dal zdravotníkům nebo profesionálům ve zdravotnictví, když máte tuhletu zkušenost? Aby s námi byli trpěliví, protože to je nesnadná věc pečovat o nemocné, kteří právě potřebují neustálou tu péči. Kolikrát na té JIPCE 6krát nebo 7krát za noc převlékali nemocného, a přitom profesionálně byli na výši. Tak aby hlavně teda to vydrželi nervově a zdravotně a aby, když si to vzali jako své povolání, tak aby to dělali dobře, ke spokojenosti – té vnitřní spokojenosti – pro sebe i pro ty, kteří jsou kolem nich a kterým slouží.

Pan Vladimír zdůrazňuje, že je-li člověk vážně nemocný, neměl by propadat beznaději a měl by čelit tomu, co přijde, s klidem a odvahou. Myslí si, že člověk, který rozumí stavu věcí, může ostatním usnadnit péči o sebe. Mladým lidem vzkazuje, aby nepromarnili svůj čas a neztráceli lásku k Bohu a bližnímu.
Textový přepis rozhovoru: Čo myslíte, mohla by sa zlepšiť podpora pre iných v rovnakej situácii, ako ste Vy? Ono právě záleží na tom, nevzdávat se naděje. To znamená umět v určitých věcech mlčet, potom se odvažovat, potom se nebát a vědět, co je, anebo co není možné. A dát jako i možnost nepropadat beznaději, neříkat, že se to horší, ale že unesu to, v jaké situaci jsem. Když jsem byl mladý sportovec a tak dále, tak jsme měli takové heslo „Nic neodolá odvaze“. Odvaha se vyrovnat s tím, jaká situace je, přenést to, vyrovnat se s tím a uklidnit se a očekávat xxxx. Niečo ste už povedali, ale ak by ste Vy sám podporili niekoho, kto má rovnaký problém? No, prostě když bychom rozeznali situaci, nemůžu mu říct: „Hele, počítej s tím, vyrovnej se se smrtí a tak dále. Smrt není jako zlá, jenom to umírání je těžké a tak dále.“ Čili prakticky podle situace. To znamená, jak ten člověk na jaké úrovni je, co očekává. A rozhodně mu neříkat něco, co se nemůže splnit nebo co nemůže naplnit. Aby se na určité věci připravil, aby určité věci vnímal, aby také se vyrovnal s tím, že mohou přijít horší věci a že je třeba bojovat až do konce. (…) Čo by ste poradili pacientovi? Čo by ste mu poradili? Aby právě rozeznali skutečný stav věcí a podle toho se zachovali. Kdo dobře rozlišuje, dobře učí, to znamená, máme možnost také se orientovat v těch našich znalostech, vycházet z nich a právě vylepšovat to tím způsobem, tomu svému okolí to usnadnit, tu péči o sebe. Ale abychom tak jako neztráceli dobrou náladu, nebyli nervózní, nezoufali a dovedli se vyrovnat s tím, že unesou jako ten úděl jako tak. Aby to bylo jim k prospěchu a k tomu důstojnému odchodu z tohoto světa. (…) Čo by ste odkázali nám mladým ľuďom? Čo by ste nám odkázali s takou múdrosťou svojou? Aby nepromarnili svůj čas. Protože ten největší hřích je plýtvat se svěřenými hřivnami, zakopat je a nevyužít živiny, vklady i génia, nadání a tak dále. Ty se mají rozvíjet. Aby neztratili nikdy lásku k Bohu i bližnímu.

Pan Vladimír by si přál uspořádat archiv svých článků, předat vše důležité ženě a synovi a pokojně odejít.
Textový přepis rozhovoru: Jak si přejete uspořádat svůj další život? No, tak dokončit jako teda…Tamhle mám asi sto listů popsaných, které musím seřadit, dát do určitých článků, které jsem publikoval u nás v xxxx deskách a tak dále. A ukončit to tak nějak. Nezapomenout na něco, co má mít pokračování. To znamená předat synovi a manželce, co jako jsem měl já, poradit jim v tom, co by potřebovali, nebo to, co by nevěděli, nebo na co by nestačili. No, a potom pokojně odejít.

Pana Vladimíra podporují kromě rodiny také přátelé z jeho církve.
Textový přepis rozhovoru: Jaký typ reakce nebo podpory jste zažil od svého okolí – od rodiny, od přátel? Oni většinou co přátelé říkají, to je: „Jsme s vámi, myslíme na vás, brzy se uzdravte, brzy zase přijďte mezi nás.“ Protože já od září minulého roku jsem prakticky nevycházel ven. To znamená, byl jsem odkázán tady na byt jako takový a verandu, kde každý den chodím těch 12 metrů tam, 12 metrů zpátky a tak dále. A hlavně manželka říká, abych byl na vzdoušku, abych byl v pohybu a nebyl jen xxxx. Čili prakticky ta účast. My třeba jako věřící, my jsme ve sboru evangelické církve. Tam říkají: „My se také za vás modlíme. Tak ne abyste tady byl sto let, ale abyste byl uchráněn všelijakých takových těch komplikací, co se týká i třeba bolestí anebo věcí, které opravdu jsou nesnadné a těžké.“

Pan Vladimír se potýká s různými omezeními v souvislosti se svým zdravotním stavem, například v oblasti pohybu. Návštěva vnuček, jejich přítomnost a zájem jej ale vždy povzbudí.
Textový přepis rozhovoru: Čo nasledovalo po diagnostikovaní? Ako to ovplyvňovalo celý váš život? Ako vypadal váš obyčajný deň? No, teď jsem do toho září normálně chodil, jezdili jsme na zahrádku a tak dále. Čili prakticky je to zeslabení, zeslabení pohybu, to znamená, že už jsem nemohl dojít třeba sám na středisko nebo do obchodu nakoupit a tak dále. (…) Myslíte, že to ovplyvnilo vašu životnú spokojnosť? No, to víte, je to omezení, omezení totální. Jo. To znamená, že už nemohu dělat žádné manuální věci, ačkoli tady u domu je vždycky dostatek práce – natírání, údržba, topení a tak dále, kontrola jednotlivých věcí. To převzali syn a manželka. Prakticky máme tady ještě sociální návštěvu, obě dvě vnučky a s dětmi, takže člověk vždycky pookřeje uprostřed těch mladých a svěžích, zdravých těl. A jinak se s tím počítá, že pořád ale ví, jak se mi daří, jestli se něco nezhoršilo. Zkrátka mají o mě zájem, aby o mně věděli a aby mě v tomhletom podporovali.

Pan Vladimír je smířený s tím, že pozemský život je konečný, dívá se na situaci pohledem křesťanské víry.
Textový přepis rozhovoru: A vtedy ešte, keď vám oznámili to všetko, ako ste na to reagovali? Pamätáte si to? No tak jistě, to překvapilo, ale protože jsme věřící křesťané, musíme počítat s tím, že život se žije, jednou přijde konec, a jaký ten konec bude, to záleží na tom, jakým způsobem si připravíme podmínky k tomu odchodu anebo k tomu, abychom ještě tady mohli dále na tomto světě pobýt. Takže jednak prekvapenie a potom nádej? Ano. Viera? Nemilé překvapení to bylo. A ty dvě možnosti jsou asi takového druhu, že musíme s tím… nesmíme si nic nalhávat. Někdy taky možná lékaři říkají: „Budete pašák, všecko jako bude.“ A člověk za chvíli umře. Čili prakticky já počítám s tím, že život je konečný, pozemský a že jsem se s tím již dávno vyrovnal.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz