Miriam

Miriam

Miriam

• Věk v době rozhovoru: 81 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 80 let

Paní Miriam byla diagnostikována rakovina krku. Žila sama a začala mít potíže s obstaráváním nákupů atd., tak jí její dcera domluvila přesun do hospice. Zde je paní Miriam půl roku. S péčí a prostředím je velmi spokojená, je ráda, že má své soukromí a zároveň, když chce, společnost ostatních pacientů. Paní Miriam říká, že se nelituje, prožila hezký a zajímavý život, žila dva roky v Indii a později pracovala u hasičů. Velmi důležitá je pro ni rodina.

Více o Miriam

Paní Miriam léta trpěla chronickým kašlem, ten se ale začal zhoršovat a přidaly se i obtíže s dýcháním. Byla jí diagnostikována rakovina krku.

Žila sama a začala mít potíže s obstaráváním nákupů atd., tak jí její dcera domluvila přesun do hospice. Zde je paní Miriam půl roku. S péčí a prostředím je velmi spokojená, je ráda, že má své soukromí a zároveň, když chce, společnost ostatních pacientů.

Paní Miriam nechala všechny záležitosti ohledně léčby, komunikace s lékaři atd. na své dceři, která je zdravotní sestrou. Necítila nikdy potřebu se o nemoc detailněji zajímat, vyhovuje jí, že jí dcera řekne jen nezbytné informace. Počítá s tím, že domů se už nevrátí. Mrzí ji, že má obtíže s chůzí.

Paní Miriam říká, že se nelituje, prožila hezký a zajímavý život, žila dva roky v Indii a později pracovala u hasičů. Důležitá je pro ni rodina, má syna a dceru a dočkala se už i pravnoučete.

Audio a video

Paní Miriam si chválí přístup sester a lékařů v hospici, to, že má soukromí, ale i společnost. Je zde spokojená, mrzí ji ale, že má velké pohybové omezení.
Textový přepis rozhovoru: A co se týče třeba té nemoci, toho pobytu tady? Tady jsem spokojená. Tady jsem spokojená a to můžu říct narovinu, protože jak sestry, doktoři, všechno je to třída. Já taky pamatuju nemocnice za komoušů, jak to bylo, to člověk se jich bál, někoho oslovit, že něco potřebuju. A tady je to naopak, tady oni se pořád ptají, jestli něco nepotřebuju, a bezvadné je to tady. To musí říct každý pacient. Určitě když tady se budete vyptávat, tak každý řekne, že je spokojený. To už by musel být nějaký nabob, nebo já nevím. Copak by chtěl víc? Já mám svůj pokojíček, svoje soukromí. Televize je tady, rádio, něco, co potřebuju. Ty návštěvy, to mi chodí hodně, někdy čtyři za den, až to unaví. Akorát mi schází ta chůze venku, to mi schází. A přichází to pro vás k úvahu, že kdyby vás někdo vzal s sebou, tak šla byste? Jo, kdyby mě někdo vzal, tak bych šla. Ale já daleko nedojdu. Přece jenom už mám ty nohy zesláblé, svaly ochablé, už to nejde. Já projdu chodbu jednou a mám toho dost. Už to nejde.A dobré ženské já tady mám okolo, to dělá hodně, když máte s kým si popovídat.

Paní Miriam byla doma osamělá a její stav ji stále více omezoval v běžných činnostech. Její dcera jí proto zařídila přesun do hospice, kde je velmi spokojená.
Textový přepis rozhovoru: Jak dlouho jste tady? Po červenci to bude kolem půl roku. Půl roku a jsem ráda, že jsem tady, vám řeknu. Protože jsem aspoň mezi lidmi. Doma člověk koukal na zdi, kluk přišel ráno sice, dala jsem mu najíst, odešel, už jsem ho neviděla. Má svůj byt a a svoje zájmy. (….) Takže doma vlastně jste žila sama? Sama. Sama. No, a ty nákupy už jsem neutáhla. Teď to dýchání špatné. A já jsem věděla teda, že mám ten nádor, tak jsem si říkala: „To je ono, ono to roste, až se udusím.“ Tak jsem se domluvila s doktorem, dcera vlastně to domlouvala, všechno zařídila. ,,Mami, jestli tam chceš, já ti to opatřím, lidi čekají jak dlouho, aby se sem dostali. To není legrace.“ Tak mi to domluvila a náhodou se uvolnilo místo, že mi řekla: „Zítra nebo pozítří jdeš. Zabal si, co chceš, a jdeš.“ Tak jsem šla. A teď jsem si říkala: „Tak teď už se zpátky nevrátím, to je mi jasné.“

Paní Miriam říká, že se nelituje. Svůj život hodnotí jako hezký, měla příležitost žít v Indii a po návratu vykonávala zajímavé zaměstnání.
Textový přepis rozhovoru: Jenomže mně už je to jedno, dneska už to člověk…Já to jako umím vzít, já nad sebou nebrečím, protože jsem měla život hezký. Ne snad, že jsem žila v přepychu, to ne, ale byla jsem v té Indii 2 roky a to stojí za podívání. Ne jet se tam podívat, žít tam mezi nimi, žít a poznat ty jejich zvyky a ty jejich rituály a prostě všechno. Tak ta Indie, zaměstnání u hasičů, celý život, od 18 let až do penze a z toho 14 let jsem jezdila na výjezdech na požáry, normálně s chlapy.

Když paní Miriam přemýšlí o konci života, říká, že nemá cenu jej prodlužovat. Možnost eutanazie by brala jako zajištění bezbolestné smrti.
Textový přepis rozhovoru: Jak vlastně přemýšlíte o tom, co teďka bude dál? No, teď už nic, teď čekám na tu zubatou akorát. Mluvila jste o tom s někým, co třeba jde očekávat, jak to bude dál probíhat s tím vaším dýcháním? To mi nikdo popravdě neřekne. Chtěla byste to vědět? Ani ne. Já vím, že když dcera mluvila s těmi doktory, tak ona mi taky řekne jenom to, co chci, ale zase nejsem takový tupec, abych nevěděla, že když mám v krku rakovinu a někdy se nemůžu prodýchnout, tak že už jsem na zemření. Teď jde o to, jestli tady budu 14 dní, měsíc, nebo dva měsíce. Už sem tady půl roku. Dostávám léky. Věřím tomu, že ty léky to zbrzďují. Ale prodlužovat život, tady koukat do zdi, to taky není nic pěkného. To bych radši šla. A ta eutanazie dneska není, to si nikdo nedovolí. Takhle tady ležet, to je život… (….) My jsme mluvili o té eutanazii. Já bych to klidně brala teda, protože vím, že zbytek života pro každého je stejný, to je prostě umírání od umírání. Hlavně, že mi dají něco, že mě nic nebolí…

Paní Miriam nemá potřebu se o své diagnóze a prognóze dozvídat víc. Je ráda, že za ni většinu věcí ohledně léčby domlouvá dcera.
Textový přepis rozhovoru: A mluvila jste o tom s lékařem, navrhoval nějakou léčbu? Nebo jak jste se o tom bavili, o té vaší diagnóze? On mě moc neznal, já k němu přestoupila, byla jsem tam asi 2krát, ale dcera tam za ním byla. Ona je zdravotní sestra, tak to má všechno jako už v sobě za ta léta, vždyť je stará. Popovídala si s ním, řekla mu všechno, co mám za pro… Ze mě by to nedostal. Já nemám paměť. Tak udělala dobře, že tam šla ona teda. On o mně takhle ví všechno. A nechala mi hned napsat i léky a vyzvedla mi je z lékárny, takže já vlastně nikam nejdu. Tady jsou doktoři velice hodní, všichni, veškerý personál, klobouk dolů. (….) Já bych se chtěla ještě dostat k té vaší nemoci, jak jste vlastně mluvila s lékařem o tom, jaké jsou vyhlídky nebo co se s tím dá nebo nedá dělat. Já jsem s ní nemluvila, tam byla právě dcera, ta to tam všechno vyřídila a řekla mi zase jenom to, co chci slyšet. To je jasné, že negativa mi povídat nebude. Takže já vlastně celkem nevím, o co jde, a zase vím, že mám raka. Víc už vědět nemusím, to už stačí. Takže vám to tak vyhovuje, že to šlo přes tu dceru? Přes tu dceru. Před tím jsem byla u té lékařky, jak mi ukazovala snímky plic – tady jak se mi to uzavírá, to mi ukazovala –, a doporučila mi jít na onkologii. A ta onkologie, to už se zabývá jenom tímhle, ne? Tak já jsem teda zašla s tou nemocí a potom tam začala dcera chodit za mě, domluvila se s panem doktorem. Ale já už jsem tam osobně nebyla dlouho. Copak taky na mně uvidí?

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz