Paní Jarmila si všimla, že se jí zvětšuje břicho. Po ultrazvukovém vyšetření jí lékař řekl, že to není dobré. Na chodbě před ordinací si poté paní Jarmila přečetla lékařskou zprávu, v níž stálo, že má velký karcinom na vaječníku. Byla v šoku, neměla s sebou žádný doprovod, neměla koho se zeptat na podrobnosti. Několik dní nato absolvovala operaci, bohužel vzhledem k pokročilosti jejího nálezu nešlo vyoperovat vše, paní Jarmila tak musela absolvovat chemoterapii a bylo jí řečeno, že pokud nezabere, bude to pro ni velmi špatné.

Paní Jarmila se s tím smířila, říká, že jí hodně pomohlo vědomí, že už není nejmladší, protože se setkala s mnoha mladšími pacienty, i mladými maminkami, v beznadějné situaci. Byla také ráda, že to nebyl nikdo jiný z rodiny, koho nemoc postihla. Naplánovala si pohřeb a začala ukončovat své podnikání.

V průběhu chemoterapie, kterou velmi špatně snášela, využívala různé doplňky stravy a metody alternativní medicíny, která je pro ni nezbytnou součástí léčby. Sedm měsíců po chemoterapii se onemocnění vrátilo a paní Jarmila se znovu musela vypořádat se strachem ze smrti. Absolvovala druhou chemoterapii, ale dva měsíce poté přišla další recidiva a bylo jí řečeno, že má před sebou jen několik týdnů života.

Paní Jarmila cítila potřebu prožít ještě něco hezkého, jela proto s rodinou na dovolenou na chorvatský ostrov, kde se cítila velmi šťastná, a jak říká, tento pocit jí zůstal. Po návratu se rozhodla již neabsolvovat třetí chemoterapii, protože bylo zřejmé, že by stejně nevedla k vyléčení, a zkusit naproti tomu dlouhodobý půst.

Díky tomu, že se účastnila klinické studie, dostala novou lékařku, která pro ni měla pochopení. Paní Jarmila říká, že půstu vděčí za prodloužení svého života. Paní Jarmile byla později odoperována plíce a dostala se do konfliktu v nemocnici kvůli držení půstu, a jak se později dozvěděla, velké problémy měla i její, alternativní formy léčby podporující, lékařka. Po operaci plíce jí bylo řečeno, že je pravděpodobné, že spíše než rakovina ji zabijí jiné komplikace, protože například jakákoli operace v jejím stavu není možná.

Z nemocnice se vrátila se zavedenými drény a ve špatném fyzickém i psychickém stavu. V té době využívala i domácí hospicové péče, ta ale po nějakém čase nebyla nutná, protože se stav paní Jarmily zlepšil natolik, že se drénů zbavila a znovu se naplno pustila do alternativních metod léčby, jako je ajurvéda, čínská medicína, léčba konopím, detoxy atd. Jako samoplátce si nechává vyšetřovat krev v soukromé laboratoři, protože v nemocnici, kde se léčila, to dělat odmítli. Je ráda, že se progrese nemoci aspoň zpomalila.

Paní Jarmila si myslí, že  je důležité přistupovat k nemoci s pokorou, odevzdat se Bohu, ale zároveň být aktivní a pracovat sám na svém uzdravení. Velkou roli podle ní hraje psychika a také strava. V rozhovoru popisovala, jak se její psychické nastavení vlivem nemoci výrazně proměnilo. Významnou oporou jsou pro ni dcery a manžel.

Audio a video

Video přehrávač

00:00

00:00

00:00

Použitím šipek nahoru/dolů zvýšíte nebo snížíte úroveň hlasitosti.

1. „ Paní Jarmila popisuje, jak se její přemýšlení o nemoci a uzdravení proměnilo. Zdůrazňuje, že je potřeba přistupovat k nemoci s pokorou a přijmout Boží vůli, zároveň ale aktivně pracovat na svém uzdravení.
Textový přepis rozhovoru: Kdybyste měla z té svojí zkušenosti říct nějaké poučení pro ostatní, protože už jste toho absolvovala opravdu hodně, co byste vzkázala? Třeba já jsem nikdy nenašla v sobě takové to, jak někdo tak říká: já to porazím, já prostě se uzdravím. Vždycky jsem měla respekt, že to fakt není žádná sranda a že buď se uzdravím, nebo ne. (…) Já nevím, neměl by člověk si říct: já mám rakovinu, já umřu, to je smrtelná nemoc, já prostě umřu. Říct si toto je špatné asi úplně. Aspoň moje cesta to není, že bych si řekla: já to porazím. Mám jednak respekt před tou nemocí a jednak i před tím Bohem. On mě může zachránit, a nemusí, on nemusí. Já si to nemůžu na něm nějak vyto… Takže já to beru tak nějak s pokorou, že poslední…Zpočátku i s tou vírou to bylo takové, že jsem třeba se uzdravila, s tou první léčbou – uzdravila v uvozovkách –, a teď jsem vykládala: já jsem dělala to a já jsem dělala to a to, a samozřejmě Bůh taky že je tam někde, měl nějakou zásluhu. Je to opačně dneska už, prostě je Bůh, a když něco beru, ať mi to požehná. A ať mi to pomůže ke zdraví, nebo ne, je podle toho, ne jak já chci, ale jak ty chceš. A beru to už vyloženě, že každý ten den je dar, který mi byl daný navíc, a prostě jsem za něho vděčná. A prosím třeba ještě za ten život, ale fakt zase s takovým, že jestli už tu nemám žádný úkol, tak prostě odejdu. Jestli ještě bych mohla jakkoli komukoli nějak prospět, tak ať mě tu nechá, ať mě nějak použije. Ale pořád mám pokoru, nevím, jak to popsat. Není tam takové to: já to vzdám. A není tam ani: já umřu. Je to prostě o přijetí. Asi o tom přijetí. A pak bojovat. Dělat všechno možně, ale vědět, že i kdybych se postavila na hlavu a mám umřít, tak stejně umřu. Ale zase nebudu sedět s rukama v klíně a říkat: pane Bože, zachraň mě. Protože já musím především něco udělat, my jsme dostali každý do těla imunitní systém, který je prostě léčebný a který my si ničíme tím, jak se stravujeme a jak žijeme, a je třeba tenhle udržovat v pořádku. A pak by člověk ani neonemocněl.“

2:33

2. „ Paní Jarmila prošla díky nemoci velkou osobní proměnou. Uvědomila si, kolik času věnujeme věcem, které vlastně nejsou důležité.
Textový přepis rozhovoru: Ještě bych chtěla říct, že jsem předtím měla pořád vysoký tlak, protože já jsem byla hrozně úzkostný člověk, který byl pořád v úzkostech, ani mluvit jsem nemohla. A já jsem zjistila – jsem nesla paní doktorce přiznání a říkám: „Nezměřila byste mi tlak? Já nevím, já se pořád tak divně cítím.“ Měla jsem 220 na 130.Já jsem chodila s takovým tlakem, a vůbec to nevěděla. Tak jsem dostala nějaké prášky a to pak šlo dolů. Ale jakmile jsem dostala rakovinu, tlak mi klesl, protože já jsem se úplně uklidnila, mně skončily úzkostné stavy. Protože už nic nestojí za to, abyste se kvůli tomu…Prostě vy umíráte a co se budete starat, jestli je něco zelené nebo modré, jestli to stojí napravo, nalevo. Nic, prostě najednou nic nemá tu důležitost, kterou tomu přikládáme, takovým blbostem, takové důležitosti, že se kvůli tomu hádáme a já nevím. Tolik energie vydáváme na něco, co nakonec zjistíte, že do hrobu si nevezmete, že odejdete tak, jak jste přišla, tak odejdete, nevezmete si vůbec nic.“

1:01

3. „ Paní Jarmila říká, že si každý musí najít způsob léčby, který mu vyhovuje. Snaží se být v boji s nemocí aktivní a už vyzkoušela mnoho forem alternativní medicíny, půsty, čínskou medicínu, léčbu konopím, zeleninové šťávy atd.
Textový přepis rozhovoru: Musíte si najít, co vám sedí, co vám nesedí, co brát, co nebrat. Strašně moc je dobré, jak je brokolice, zelí…Jak se jim říká, těm potravinám? Zelí, brokolice, kapusta. Košťáloviny, ty jsou hodně protirakovinové. Takže já jsem si hodně odšťavovala, třeba celou brokolici, celé zelí, celou kapustu jsem si odšťavila a vypila. Jenomže právě, teď jsem nedělala nic a hned se mi to tak rozjelo. Já jsem to držela furt na uzdě. Furt říkala paní doktorka:„No vy, té rakovině se v tom vašem těle nedaří, je vidět, že jí děláte takové prostředí.“Když jsem polevila,hned… Tak teďka znovu se vracím. Začala jsem to konopí a tak před týdnem jsem pocítila, že znovu začnu ty šťávy – protože už jsem je nemohla ani vidět. Tak jsem znovu začala pomaličku si dělat šťávy. V malém, ale dělám. A to jsem chtěla říct, jak si musí každý najít ten svůj recept, tak já jsem tam na to našla krásné podobenství, v Bibli, jak Ježíš chodil a uzdravoval, tak prostě uzdravil jednoho takhle, že nebyl taky jednotný. (…) A jak jinak teda přemýšlíte, co bude dál a jak se to dál bude vyvíjet? Nevím, no. Mám naději, že to je na dobré cestě, samozřejmě. Jenom nevím, jestli to někdy úplně vyléčím, jestli to nebude jenom o prodlužování a prostě dříve nebo později stejně zemřu.Anebo je to na cestě, že bych to konečně mohla…Protože už bych to fakt chtěla zlomit, protože už toho mám plné zuby za ty 3 a půl roku, furt něco užívat, zapíjet, mazat, tohleto tak. Protože já se ještě mažu tím konopím z obou stran, vaporizuju, čípky beru, kapky beru, kapsle beru, takže já to ze sebe rvu všemi možnými… Už moc těch…Ještě nějaké to ememes, toje nějaký čistič bazénů, to je vlastně chema. Pak ještě že urinoterapie, to teda nedokázala jsem najít zatím odvahu. No, prostě moc toho už nemám.“

2:17

4. „ Paní Jarmila využívala domácí hospicovou péči jen dočasně, čtyři měsíce následující po operaci plic. Pak se její stav zlepšil a už to nebylo zapotřebí.
Textový přepis rozhovoru: Jsem vstala z mrtvých v listopadu,fakt opravdu. Nevěřili, že se dožiju Vánoc, takže se o mě starali, a teď jsme to změnili na zdravotní péči, že už jenom na zavolání by došli. To stojí víc jak ten 1 výjezd, ale ne zas tolik, jako když si platíte denně, ať přijdou. Protože u mě už to přestalo být aktuální, chodili 3krát i 4krát týdně, pak 3krát, pak 2krát, pak 1 a teď už teda nemusí vůbec. Takže nevím, kolik můžu o té paliativní péči říct. Zažila jsem ji vlastně, dá se říct, listopad, prosinec, leden, únor – 4 měsíce. Mám s tím dobrou zkušenost, jsem ráda, že to existuje, jsou strašně příjemné ty paní, co tu chodí.“

0:48

5. „ Paní Jarmila počítá s tím, že se její stav může hodně rychle zhoršit. Naučila se nedělat si dlouhodobé plány.
Textový přepis rozhovoru: Ale co bude, nevím. Ani to neřeším, já jsem se naučila za těch 3 a půl roku žít s tím, že mám prognózu. Říkávala jsem si, když jsem neměla hrozbu toho zánětu a toho vykrvácení, tak jsem si říkala, že na tu rakovinu, to vždycky bude proces, i kdyby se to zhoršilo, 3 nebo 4 měsíce než se na to při… Jenomže najednou mi hrozilo, že umřu teď. Hned. A já jsem z toho byla úplně vyřízená. Úplně. Až to je úplně. Fakt. Takže jsem se naučila… Napřed jsem měla tak prognózu ty 4, 5 měsíců, že jsem si plánovala, že do léta, v zimě, dál ne. No, a teď už měsíc, dva, víc neplánuju.“

0:47

6. „ Paní Jarmile zpočátku ke smíření s nemocí pomohl fakt, že už, jak sama říká, není nejmladší a že má příležitost se na vše připravit. Přemýšlela například o tom, jak má vypadat její pohřeb a hrob. Poté, co se jí nemoc vrátila, však znovu zažila velký strach ze smrti, se kterým nebylo lehké se vyrovnat.
Textový přepis rozhovoru: Snažila jsem se nějak si to srovnat v hlavě – že teda mám rakovinu a že umírám. Říkala jsem si: „No dobře, tak když teda, dobře, padl na mě los, mám umřít, tak umřu.“ Říkají, že, já nevím, každý třetí už dneska má tu rakovinu, tak si říkám: „Jsme pětičlenná rodina, no, tak někdo to dostat musel. “Jsem jen ráda, že jsem to aspoň já, že to nejsou děti, mám 3 dcery, nebo manžel. Že když už, tak aspoň jedno plus – prostě si hledáte plus i na tak strašné věci. A další plus –nejsem nejmladší. Já jsem tam viděla maminky s tříměsíčním dítětem a tříletou holčičkou a umíraly na rakovinu. S tím se srovnat, to nevím, jestli bych dokázala. Mladé holky, které ještě neměly děti. Teď víte, co dětí malých má rakovinu. To si říkám: „No, tak co já mám 60 – 40 let manželství za sebou –, 3 dospělé děti, tak prostě umřu.“ A za další – nikdy jsem nechtěla umřít náhle. Jak někdo řekne: „On umřel ve spánku nebo v křesle, krásná smrt.“ To je úplně příšerná představa pro mě, protože já chci vědět, že teda končím tady, že umírám, že se nějak musím srovnat. A tak chci vědět, že umírám. Nechci být takhle zaskočena. A za další a úplně na konec jsem si řekla: „A nakonec mi bude tak zle, budu mít tak strašné bolesti, že budu ráda, že umírám.“ Jsem si to tak zanalyzovala, že nějak se nedostavila taková úplně hrůza, tak nějak jsem to dokázala přijmout. Pak jsem si ještě v nemocnici během těch 3 týdnů naplánovala, jak chci pohřeb teda. To jsem si tam ležela v posteli a usmívala se a ženské na to: „Co se usmíváte?“ No, to jsem nemohla říct, že si plánuju pohřeb. A tak se mi to líbilo, jak jsem si to naplánovala – jakože takovou nějakou úplně obyčejnou rakev, a že budu ležet na levandulích a jenom v rubáši z vlněného plátna, žádné silonky, a že chci do země, že nechci spálit. (…) Za 7 měsíců se to vrátilo. A to jsem poprvé zažila strach ze smrti teprve. Najednou jsem si řekla: „Tak, to není žádná sranda, já fakt umřu, já fakt umřu.“ Seděla jsem tady v tomhle křesle a říkala jsem manželovi: „Já umřu, já vlastně umřu.“ Mně to teprve jakoby došlo a zažila jsem asi 14 dnů, možná 10 dnů, nevím, intenzivní hrůzu ze smrti, kterou jestli ti lidé to mají celou dobu, se nedivím, že umřou, protože to vás zabije. Přesně to se stane, že ve vás ztuhne krev v žilách. Úplně chodily takové ataky, že jsem se zas až dusila, panika, že prostě umřu. To jsem říkala, že to musím zvládnout, protože já odejdu, fakt odejdu. To mě úplně vyčerpává, vysiluje, bylo to hrozné. A pak jsem to zas tak nějak zpracovala teda.“

3:08

7. „ Paní Jarmila se o své diagnóze dozvěděla tak, že si poté, co vyšla z ordinace po vyšetření, přečetla lékařskou zprávu. V tu chvíli tam byla sama a byl to pro ni velký šok.
Textový přepis rozhovoru: Ve čtvrtek jsem šla na ultrazvuk tady v xxx, strašlivě dlouho mě prohlížel a furt říkal: „To není dobré, to není dobré, paní, tam je voda, tam je spousta vody, to není vůbec dobré.“ A dal mi papír a řekl: „Slibte mi, že půjdete hned za paní doktorkou.“ Že jako nepůjdu domů a nepřijdu až za 14 dnů. Tak jsem vyšla na chodbu, a teď tam nebyl nikdo z rodiny, lékař, nikdo. Octnete se na chodbě, úplně sama, někde na středisku a tam na papíře čtete: „Tumor, 6–8 cm, otazník, mar karcinomax toza, takže karcinom, otazník, nejasné útvary v břiše, tekutina – litry.“ To jsem věděla, že to je úplně prostě v háji. Teď budu trošku sprostá. Moje reakce na to byla, že jsem nezačala ani brečet, ani se hroutit, nic, já jsem to prostě držela v ruce a furt jsem říkala: „Do prdele, já mám rakovinu, do prdele, já mám rakovinu.“ (…) Já ještě přemýšlím, jak se dostaly ty papíry na tu chodbu a že on vám k tomu nic neřekl… Ne, ne. On mi jenom řekl: „Je tam spousta vody a to není dobré, slibte mi, že půjdete hned za paní doktorkou, že nepůjdete s tím domů a nepřijdete až někdy.“ To je jediné, co mi řekl. Ale bylo to tak, že mi tu zprávu dal do ruky, já jsem ji otevřela a tam jsem četla takové hrůzy. Takže někde vám to neřeknou, a jinde vám dají takhle papír a poraď si s tím.“

1:31