Láďa se snažil nahlížet na svět pozitivně.
Textová verze
Já to mám tak. Víte co, jsem říkal na začátku, že nemám rád sluníčkáře, který si jakoby lžou, ale víte co. Ono když strávíte několik let v nemocnici a z toho dejme tomu rok se nemůže osprchovat a těšíte se na sprchu a když si dáte sprchu. To bylo fakt pro mě silnej emoční zážitek, když sem si dal sprchu. Já ráno vstanu, i kdybych vstal ve 4, ve 3, v 8. Vyspalej, nevyspalej, je mi to prostě jedno. Pro mě je to furt prostě supr. Krásný, jdu prostě do tý sprchy. Ráno, když zase vylezu ven, já se zase rozhoduju ráno, co budu a co, víte co, já udělám přesně to, co já chci. Když si chci dát někde snídani anglickou, tak si ji prostě dám. Když se mi do práce nechce, tak je mi to jedno, protože já rozhoduju a to je fakt, jako. Já to fakt takhle mám udělaný takže. Já mám každej den prostě supr. I když prší, tak já to neberu tak: „Ty jo, dneska prší, dneska pudu.“ Ne. Já to tak nemám. Já se neschovávám před deštěm pod deštník. Proč bych se měl schovávat před deštěm. Já klidně půjdu i v dešti, jako mně je to volný. Jako já s tím nemám nic společnýho. Déšť, ten k tomu patří k tomu životu, jako dyť. Jako proč bych to měl odsuzovat? Slunce je fajn a déšť ne? Takže já mám každej den prostě takovej, jakej chci.
Další zkušenosti:
Jarmila nebrala nemoc tragicky.
Podle Míly se člověk nesmí nemoci poddat.
Alici pomáhalo rodinné zázemí.
Láďa se snažil nahlížet na svět pozitivně.
Martin zaměstnával hlavu procházkami v lese nebo čtením.
Kristýna si psala deník.
Lenku nabíjelo plánování dovolené.
