pal videa

<strong> Paní Milada je vděčná za to, že se jí nemoc nevrátila dříve. Neumí si ani představit, že by člověk mohl chtít, aby byl místo něj nemocný někdo jiný. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Co vnímáte jako nějaké zlomy od té chvíle, kdy jste zjistila, že něco není v pořádku? Šla jste k lékaři třeba? Kdy tam byly nějaké takové významné momenty, pro vás? Myslíte jako… V tom vašem prožívání. Já jsem opravdu vděčná, že to nepřišlo dřív. Jsem vděčná, že se to nestalo nikomu v mé rodině. Že něco takového se nestalo dětem nebo vnukům. Člověk by to radši vzal na sebe, a nejde to. Nebo když lidé říkají „Proč se to stalo zrovna tobě?“ ,„Proč to prostě někdo…“ a „Proč zrovna my?“. Já jsem většinou říkala: „No, a představ si, že by ti někdo dal tu možnost tu nemoc někomu dát. Dala bys ji někomu?“ Kdyby někdo řekl: „Komukoli ji dejte a nebudete ji mít.“ Tak já bych nedala.

Paní Milada je vděčná za to, že se jí nemoc nevrátila dříve. Neumí si ani představit, že by člověk mohl chtít, aby byl místo něj nemocný někdo jiný.
Textový přepis rozhovoru: Co vnímáte jako nějaké zlomy od té chvíle, kdy jste zjistila, že něco není v pořádku? Šla jste k lékaři třeba? Kdy tam byly nějaké takové významné momenty, pro vás? Myslíte jako… V tom vašem prožívání. Já jsem opravdu vděčná, že to nepřišlo dřív. Jsem vděčná, že se to nestalo nikomu v mé rodině. Že něco takového se nestalo dětem nebo vnukům. Člověk by to radši vzal na sebe, a nejde to. Nebo když lidé říkají „Proč se to stalo zrovna tobě?“ ,„Proč to prostě někdo…“ a „Proč zrovna my?“. Já jsem většinou říkala: „No, a představ si, že by ti někdo dal tu možnost tu nemoc někomu dát. Dala bys ji někomu?“ Kdyby někdo řekl: „Komukoli ji dejte a nebudete ji mít.“ Tak já bych nedala.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_08_pal30.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Miriam říká, že se nelituje. Svůj život hodnotí jako hezký, měla příležitost žít v Indii a po návratu vykonávala zajímavé zaměstnání. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Jenomže mně už je to jedno, dneska už to člověk…Já to jako umím vzít, já nad sebou nebrečím, protože jsem měla život hezký. Ne snad, že jsem žila v přepychu, to ne, ale byla jsem v té Indii 2 roky a to stojí za podívání. Ne jet se tam podívat, žít tam mezi nimi, žít a poznat ty jejich zvyky a ty jejich rituály a prostě všechno. Tak ta Indie, zaměstnání u hasičů, celý život, od 18 let až do penze a z toho 14 let jsem jezdila na výjezdech na požáry, normálně s chlapy.

Paní Miriam říká, že se nelituje. Svůj život hodnotí jako hezký, měla příležitost žít v Indii a po návratu vykonávala zajímavé zaměstnání.
Textový přepis rozhovoru: Jenomže mně už je to jedno, dneska už to člověk…Já to jako umím vzít, já nad sebou nebrečím, protože jsem měla život hezký. Ne snad, že jsem žila v přepychu, to ne, ale byla jsem v té Indii 2 roky a to stojí za podívání. Ne jet se tam podívat, žít tam mezi nimi, žít a poznat ty jejich zvyky a ty jejich rituály a prostě všechno. Tak ta Indie, zaměstnání u hasičů, celý život, od 18 let až do penze a z toho 14 let jsem jezdila na výjezdech na požáry, normálně s chlapy.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_07_pal34.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Vraťo byl o svých vyhlídkách informován manželkou. Říkal, že to přijal klidně. Ví, že na každého to jednou čeká. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Zároveň mi diagnostikovali nějaký nespecifikovaný druh rakoviny. Jo. Který metastázuje. Jo. Takže víceméně to mám spočítané. A ako vám to povedali? Kto vám to povedal? Mně to řekla až manželka. ……………………………………….. A s kým ste o tom ešte hovoril? Jedině se synem. So synom. A ste rád, že to viete, ako to s vami je? No vím… Už mě to dneska nechává klidným. Ste to prijal, hej? Člověk byl takový v tom stresu vyhecovaný, že to přijal. Tak to na světě chodí. S takovými věcmi já už byl smířený dávno předtím, protože na každého to jednou čeká.

Pan Vraťo byl o svých vyhlídkách informován manželkou. Říkal, že to přijal klidně. Ví, že na každého to jednou čeká.
Textový přepis rozhovoru: Zároveň mi diagnostikovali nějaký nespecifikovaný druh rakoviny. Jo. Který metastázuje. Jo. Takže víceméně to mám spočítané. A ako vám to povedali? Kto vám to povedal? Mně to řekla až manželka. ……………………………………….. A s kým ste o tom ešte hovoril? Jedině se synem. So synom. A ste rád, že to viete, ako to s vami je? No vím… Už mě to dneska nechává klidným. Ste to prijal, hej? Člověk byl takový v tom stresu vyhecovaný, že to přijal. Tak to na světě chodí. S takovými věcmi já už byl smířený dávno předtím, protože na každého to jednou čeká.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_06_pal19.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Jaromír říká, že v současné době netrpí stresem ani obavami. Raduje se z drobností a zbytek nechává osudu. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Čo vám robí radosť napríklad? Třeba dobrý film, fotbal a takové. Jsem zvyklý se víc radovat z drobnějších věcí než kdysi. Krásne. A čo vás napríklad zosmutnieva alebo robí nejaké obavy? No… Teď snad ani…Teď snad ani nic. Spím dobře, jak jsem dlouho nespal. Obavy, žádné obavy. Jsem nemocen, nějak to dopadnout musí. Nemám teď žádný nějaký stres nebo obavy. A premýšľate xxxx? P: Napřemýšlel jsem se dost. To bylo předtím. Takže teď už to vynechávám. Má-li přijít, přijde. Je mně jasné, že to je choroba, na kterou se umírá.

Pan Jaromír říká, že v současné době netrpí stresem ani obavami. Raduje se z drobností a zbytek nechává osudu.
Textový přepis rozhovoru: Čo vám robí radosť napríklad? Třeba dobrý film, fotbal a takové. Jsem zvyklý se víc radovat z drobnějších věcí než kdysi. Krásne. A čo vás napríklad zosmutnieva alebo robí nejaké obavy? No… Teď snad ani…Teď snad ani nic. Spím dobře, jak jsem dlouho nespal. Obavy, žádné obavy. Jsem nemocen, nějak to dopadnout musí. Nemám teď žádný nějaký stres nebo obavy. A premýšľate xxxx? P: Napřemýšlel jsem se dost. To bylo předtím. Takže teď už to vynechávám. Má-li přijít, přijde. Je mně jasné, že to je choroba, na kterou se umírá.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_05_pal16.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Jarmile zpočátku ke smíření s nemocí pomohl fakt, že už, jak sama říká, není nejmladší a že má příležitost se na vše připravit. Přemýšlela například o tom, jak má vypadat její pohřeb a hrob. Poté, co se jí nemoc vrátila, však znovu zažila velký strach ze smrti, se kterým nebylo lehké se vyrovnat. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Snažila jsem se nějak si to srovnat v hlavě – že teda mám rakovinu a že umírám. Říkala jsem si: „No dobře, tak když teda, dobře, padl na mě los, mám umřít, tak umřu.“ Říkají, že, já nevím, každý třetí už dneska má tu rakovinu, tak si říkám: „Jsme pětičlenná rodina, no, tak někdo to dostat musel. “Jsem jen ráda, že jsem to aspoň já, že to nejsou děti, mám 3 dcery, nebo manžel. Že když už, tak aspoň jedno plus – prostě si hledáte plus i na tak strašné věci. A další plus –nejsem nejmladší. Já jsem tam viděla maminky s tříměsíčním dítětem a tříletou holčičkou a umíraly na rakovinu. S tím se srovnat, to nevím, jestli bych dokázala. Mladé holky, které ještě neměly děti. Teď víte, co dětí malých má rakovinu. To si říkám: „No, tak co já mám 60 – 40 let manželství za sebou –, 3 dospělé děti, tak prostě umřu.“ A za další – nikdy jsem nechtěla umřít náhle. Jak někdo řekne: „On umřel ve spánku nebo v křesle, krásná smrt.“ To je úplně příšerná představa pro mě, protože já chci vědět, že teda končím tady, že umírám, že se nějak musím srovnat. A tak chci vědět, že umírám. Nechci být takhle zaskočena. A za další a úplně na konec jsem si řekla: „A nakonec mi bude tak zle, budu mít tak strašné bolesti, že budu ráda, že umírám.“ Jsem si to tak zanalyzovala, že nějak se nedostavila taková úplně hrůza, tak nějak jsem to dokázala přijmout. Pak jsem si ještě v nemocnici během těch 3 týdnů naplánovala, jak chci pohřeb teda. To jsem si tam ležela v posteli a usmívala se a ženské na to: „Co se usmíváte?“ No, to jsem nemohla říct, že si plánuju pohřeb. A tak se mi to líbilo, jak jsem si to naplánovala – jakože takovou nějakou úplně obyčejnou rakev, a že budu ležet na levandulích a jenom v rubáši z vlněného plátna, žádné silonky, a že chci do země, že nechci spálit. (…) Za 7 měsíců se to vrátilo. A to jsem poprvé zažila strach ze smrti teprve. Najednou jsem si řekla: „Tak, to není žádná sranda, já fakt umřu, já fakt umřu.“ Seděla jsem tady v tomhle křesle a říkala jsem manželovi: „Já umřu, já vlastně umřu.“ Mně to teprve jakoby došlo a zažila jsem asi 14 dnů, možná 10 dnů, nevím, intenzivní hrůzu ze smrti, kterou jestli ti lidé to mají celou dobu, se nedivím, že umřou, protože to vás zabije. Přesně to se stane, že ve vás ztuhne krev v žilách. Úplně chodily takové ataky, že jsem se zas až dusila, panika, že prostě umřu. To jsem říkala, že to musím zvládnout, protože já odejdu, fakt odejdu. To mě úplně vyčerpává, vysiluje, bylo to hrozné. A pak jsem to zas tak nějak zpracovala teda.

Paní Jarmile zpočátku ke smíření s nemocí pomohl fakt, že už, jak sama říká, není nejmladší a že má příležitost se na vše připravit. Přemýšlela například o tom, jak má vypadat její pohřeb a hrob. Poté, co se jí nemoc vrátila, však znovu zažila velký strach ze smrti, se kterým nebylo lehké se vyrovnat.
Textový přepis rozhovoru: Snažila jsem se nějak si to srovnat v hlavě – že teda mám rakovinu a že umírám. Říkala jsem si: „No dobře, tak když teda, dobře, padl na mě los, mám umřít, tak umřu.“ Říkají, že, já nevím, každý třetí už dneska má tu rakovinu, tak si říkám: „Jsme pětičlenná rodina, no, tak někdo to dostat musel. “Jsem jen ráda, že jsem to aspoň já, že to nejsou děti, mám 3 dcery, nebo manžel. Že když už, tak aspoň jedno plus – prostě si hledáte plus i na tak strašné věci. A další plus –nejsem nejmladší. Já jsem tam viděla maminky s tříměsíčním dítětem a tříletou holčičkou a umíraly na rakovinu. S tím se srovnat, to nevím, jestli bych dokázala. Mladé holky, které ještě neměly děti. Teď víte, co dětí malých má rakovinu. To si říkám: „No, tak co já mám 60 – 40 let manželství za sebou –, 3 dospělé děti, tak prostě umřu.“ A za další – nikdy jsem nechtěla umřít náhle. Jak někdo řekne: „On umřel ve spánku nebo v křesle, krásná smrt.“ To je úplně příšerná představa pro mě, protože já chci vědět, že teda končím tady, že umírám, že se nějak musím srovnat. A tak chci vědět, že umírám. Nechci být takhle zaskočena. A za další a úplně na konec jsem si řekla: „A nakonec mi bude tak zle, budu mít tak strašné bolesti, že budu ráda, že umírám.“ Jsem si to tak zanalyzovala, že nějak se nedostavila taková úplně hrůza, tak nějak jsem to dokázala přijmout. Pak jsem si ještě v nemocnici během těch 3 týdnů naplánovala, jak chci pohřeb teda. To jsem si tam ležela v posteli a usmívala se a ženské na to: „Co se usmíváte?“ No, to jsem nemohla říct, že si plánuju pohřeb. A tak se mi to líbilo, jak jsem si to naplánovala – jakože takovou nějakou úplně obyčejnou rakev, a že budu ležet na levandulích a jenom v rubáši z vlněného plátna, žádné silonky, a že chci do země, že nechci spálit. (…) Za 7 měsíců se to vrátilo. A to jsem poprvé zažila strach ze smrti teprve. Najednou jsem si řekla: „Tak, to není žádná sranda, já fakt umřu, já fakt umřu.“ Seděla jsem tady v tomhle křesle a říkala jsem manželovi: „Já umřu, já vlastně umřu.“ Mně to teprve jakoby došlo a zažila jsem asi 14 dnů, možná 10 dnů, nevím, intenzivní hrůzu ze smrti, kterou jestli ti lidé to mají celou dobu, se nedivím, že umřou, protože to vás zabije. Přesně to se stane, že ve vás ztuhne krev v žilách. Úplně chodily takové ataky, že jsem se zas až dusila, panika, že prostě umřu. To jsem říkala, že to musím zvládnout, protože já odejdu, fakt odejdu. To mě úplně vyčerpává, vysiluje, bylo to hrozné. A pak jsem to zas tak nějak zpracovala teda.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_04_pal38.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Vladimír je smířený s tím, že pozemský život je konečný, dívá se na situaci pohledem křesťanské víry. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A vtedy ešte, keď vám oznámili to všetko, ako ste na to reagovali? Pamätáte si to? No tak jistě, to překvapilo, ale protože jsme věřící křesťané, musíme počítat s tím, že život se žije, jednou přijde konec, a jaký ten konec bude, to záleží na tom, jakým způsobem si připravíme podmínky k tomu odchodu anebo k tomu, abychom ještě tady mohli dále na tomto světě pobýt. Takže jednak prekvapenie a potom nádej? Ano. Viera? Nemilé překvapení to bylo. A ty dvě možnosti jsou asi takového druhu, že musíme s tím… nesmíme si nic nalhávat. Někdy taky možná lékaři říkají: „Budete pašák, všecko jako bude.“ A člověk za chvíli umře. Čili prakticky já počítám s tím, že život je konečný, pozemský a že jsem se s tím již dávno vyrovnal.

Pan Vladimír je smířený s tím, že pozemský život je konečný, dívá se na situaci pohledem křesťanské víry.
Textový přepis rozhovoru: A vtedy ešte, keď vám oznámili to všetko, ako ste na to reagovali? Pamätáte si to? No tak jistě, to překvapilo, ale protože jsme věřící křesťané, musíme počítat s tím, že život se žije, jednou přijde konec, a jaký ten konec bude, to záleží na tom, jakým způsobem si připravíme podmínky k tomu odchodu anebo k tomu, abychom ještě tady mohli dále na tomto světě pobýt. Takže jednak prekvapenie a potom nádej? Ano. Viera? Nemilé překvapení to bylo. A ty dvě možnosti jsou asi takového druhu, že musíme s tím… nesmíme si nic nalhávat. Někdy taky možná lékaři říkají: „Budete pašák, všecko jako bude.“ A člověk za chvíli umře. Čili prakticky já počítám s tím, že život je konečný, pozemský a že jsem se s tím již dávno vyrovnal.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_03_pal21.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Milada je se situací smířená, je spokojená se svým životem a ví, že všichni musí jednou odejít. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Nemám, neprožívám nějaké stresy, neprožívám nějak věci takového typu jako „Budou to moje poslední Vánoce, nebudou to moje poslední Vánoce?“, „Neviděla jsem Řím, nemůžu ještě odejít“. Ne, to rozhodně ne. Jsem s tím svým životem spokojená, a tak bych řekla i smířená, s tím, že odejít musíme všichni. Nikdo tady nezůstane a je to jen otázka kdy… A když se takhle koukáte kolem sebe a vidíte to v televizi – ráno nastupujou lidi do auta a nevědí, že odpoledne tady nebudou. Nějaká bouračka, něco, a vůbec o tom nepřemýšlí. Takže takový ten odchod ze života mě nějak neděsí, ale je pravda, že se soustřeďuju spíš na ten daný den, na to, co bude zítra, a moc nepřemýšlím, co bude za měsíc, za týden, jestli tohle ještě stihnu nebo nestihnu, tak to ne.

Paní Milada je se situací smířená, je spokojená se svým životem a ví, že všichni musí jednou odejít.
Textový přepis rozhovoru: Nemám, neprožívám nějaké stresy, neprožívám nějak věci takového typu jako „Budou to moje poslední Vánoce, nebudou to moje poslední Vánoce?“, „Neviděla jsem Řím, nemůžu ještě odejít“. Ne, to rozhodně ne. Jsem s tím svým životem spokojená, a tak bych řekla i smířená, s tím, že odejít musíme všichni. Nikdo tady nezůstane a je to jen otázka kdy… A když se takhle koukáte kolem sebe a vidíte to v televizi – ráno nastupujou lidi do auta a nevědí, že odpoledne tady nebudou. Nějaká bouračka, něco, a vůbec o tom nepřemýšlí. Takže takový ten odchod ze života mě nějak neděsí, ale je pravda, že se soustřeďuju spíš na ten daný den, na to, co bude zítra, a moc nepřemýšlím, co bude za měsíc, za týden, jestli tohle ještě stihnu nebo nestihnu, tak to ne.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_02_pal30.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Václavka říká, že situaci přijala v klidu, s vědomím, že každý člověk musí zemřít. Namísto pokusů o léčbu se rozhodla odejít do prostředí, které považuje za lepší pro závěr svého života. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Když bychom se vrátili k tomu, jak vám lékaři oznámili, že léčba už nemá smysl. Jak hodnotíte ten způsob, jak s vámi mluvili? Otevřeně. Tak já člověk, který stojí rovnýma nohama na zemi a mám léta – čili já vím, že každý člověk musí zemřít, to je samozřejmé –, takže já jsem to nepřijala nějak tragicky. Spíš bych řekla, že k tomu přistupovalo hystericky moje okolí víc než já. I smrt patří k životu… Takže myslíte, že okolí vás nepodporovalo, že spíš by… Okolí mám vynikající, já mám vynikající okolí. Začali tím, že – což mě mohutně rozčilovalo, a to jsem musela utnout – říkali: „Babi bojuj, bojuj, bojuj.“ Ale jak mám bojovat, s kým mám bojovat? Žádného draka mi sem nedali, ani kopí, a tak to jsme uzavřeli tuhle kapitolu a už po mně nikdo nechce, abych bojovala. To se taky nedá bojovat. A v mých letech ten závěr ve špitále s hadičkami po operaci, to není přijatelné. To je lepší tady v hospicu na terase a dívat se, jak svítí sluníčko.

Paní Václavka říká, že situaci přijala v klidu, s vědomím, že každý člověk musí zemřít. Namísto pokusů o léčbu se rozhodla odejít do prostředí, které považuje za lepší pro závěr svého života.
Textový přepis rozhovoru: Když bychom se vrátili k tomu, jak vám lékaři oznámili, že léčba už nemá smysl. Jak hodnotíte ten způsob, jak s vámi mluvili? Otevřeně. Tak já člověk, který stojí rovnýma nohama na zemi a mám léta – čili já vím, že každý člověk musí zemřít, to je samozřejmé –, takže já jsem to nepřijala nějak tragicky. Spíš bych řekla, že k tomu přistupovalo hystericky moje okolí víc než já. I smrt patří k životu… Takže myslíte, že okolí vás nepodporovalo, že spíš by… Okolí mám vynikající, já mám vynikající okolí. Začali tím, že – což mě mohutně rozčilovalo, a to jsem musela utnout – říkali: „Babi bojuj, bojuj, bojuj.“ Ale jak mám bojovat, s kým mám bojovat? Žádného draka mi sem nedali, ani kopí, a tak to jsme uzavřeli tuhle kapitolu a už po mně nikdo nechce, abych bojovala. To se taky nedá bojovat. A v mých letech ten závěr ve špitále s hadičkami po operaci, to není přijatelné. To je lepší tady v hospicu na terase a dívat se, jak svítí sluníčko.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_03_01_pal32.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Jaromír se po onemocnění ocitl v obtížném životním období, také kvůli finančním problémům, které nastaly poté, co přestal pracovat. Pokusil se o sebevraždu. Zachránil jej kamarád, který k němu šel náhodou zrovna na návštěvu. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Ako ste na to všetko reagovali? No, to je to, o čem bych nerad mluvil. Ta moje reakce nebyla zrovna dobrá. xxxx Dobře, pokusil jsem se o sebevraždu. Tak vás to zobralo? To bylo víc věcí k tomu. A kedy ste sa to vlastne dozvedeli, kedy to bolo? Já nevím, někdy v půli května. Tak nějak. A teda xxxx K tomu se přidaly ještě další problémy. Finančního rázu, samozřejmě. Protože když člověk spadne, a chodí normálně do práce, tak spadne na nemocenskou a naráz zjistí, že nemá ani na to, aby zaplatil půjčky, co má. A jedno za druhým. Tak se mně udělalo navěky marno.

Pan Jaromír se po onemocnění ocitl v obtížném životním období, také kvůli finančním problémům, které nastaly poté, co přestal pracovat. Pokusil se o sebevraždu. Zachránil jej kamarád, který k němu šel náhodou zrovna na návštěvu.
Textový přepis rozhovoru: Ako ste na to všetko reagovali? No, to je to, o čem bych nerad mluvil. Ta moje reakce nebyla zrovna dobrá. xxxx Dobře, pokusil jsem se o sebevraždu. Tak vás to zobralo? To bylo víc věcí k tomu. A kedy ste sa to vlastne dozvedeli, kedy to bolo? Já nevím, někdy v půli května. Tak nějak. A teda xxxx K tomu se přidaly ještě další problémy. Finančního rázu, samozřejmě. Protože když člověk spadne, a chodí normálně do práce, tak spadne na nemocenskou a naráz zjistí, že nemá ani na to, aby zaplatil půjčky, co má. A jedno za druhým. Tak se mně udělalo navěky marno.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_02_04_pal16.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý to skončit. Pak mi to rozmluvili… Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně? Eunazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěl byste ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a jsem se rozhodl, že už ne. (…) To z toho okolí, já jsem právě na ty Vánoce vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to jako obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové. Aspoň trochu se změnit. A ty mně pomohly psychicky.

Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo.
Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý to skončit. Pak mi to rozmluvili… Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně? Eunazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěl byste ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a jsem se rozhodl, že už ne. (…) To z toho okolí, já jsem právě na ty Vánoce vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to jako obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové. Aspoň trochu se změnit. A ty mně pomohly psychicky.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_02_03_pal22.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Když paní Miriam přemýšlí o konci života, říká, že nemá cenu jej prodlužovat. Možnost eutanazie by brala jako zajištění bezbolestné smrti. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Jak vlastně přemýšlíte o tom, co teďka bude dál? No, teď už nic, teď čekám na tu zubatou akorát. Mluvila jste o tom s někým, co třeba jde očekávat, jak to bude dál probíhat s tím vaším dýcháním? To mi nikdo popravdě neřekne. Chtěla byste to vědět? Ani ne. Já vím, že když dcera mluvila s těmi doktory, tak ona mi taky řekne jenom to, co chci, ale zase nejsem takový tupec, abych nevěděla, že když mám v krku rakovinu a někdy se nemůžu prodýchnout, tak že už jsem na zemření. Teď jde o to, jestli tady budu 14 dní, měsíc, nebo dva měsíce. Už sem tady půl roku. Dostávám léky. Věřím tomu, že ty léky to zbrzďují. Ale prodlužovat život, tady koukat do zdi, to taky není nic pěkného. To bych radši šla. A ta eutanazie dneska není, to si nikdo nedovolí. Takhle tady ležet, to je život… (….) My jsme mluvili o té eutanazii. Já bych to klidně brala teda, protože vím, že zbytek života pro každého je stejný, to je prostě umírání od umírání. Hlavně, že mi dají něco, že mě nic nebolí…

Když paní Miriam přemýšlí o konci života, říká, že nemá cenu jej prodlužovat. Možnost eutanazie by brala jako zajištění bezbolestné smrti.
Textový přepis rozhovoru: Jak vlastně přemýšlíte o tom, co teďka bude dál? No, teď už nic, teď čekám na tu zubatou akorát. Mluvila jste o tom s někým, co třeba jde očekávat, jak to bude dál probíhat s tím vaším dýcháním? To mi nikdo popravdě neřekne. Chtěla byste to vědět? Ani ne. Já vím, že když dcera mluvila s těmi doktory, tak ona mi taky řekne jenom to, co chci, ale zase nejsem takový tupec, abych nevěděla, že když mám v krku rakovinu a někdy se nemůžu prodýchnout, tak že už jsem na zemření. Teď jde o to, jestli tady budu 14 dní, měsíc, nebo dva měsíce. Už sem tady půl roku. Dostávám léky. Věřím tomu, že ty léky to zbrzďují. Ale prodlužovat život, tady koukat do zdi, to taky není nic pěkného. To bych radši šla. A ta eutanazie dneska není, to si nikdo nedovolí. Takhle tady ležet, to je život… (….) My jsme mluvili o té eutanazii. Já bych to klidně brala teda, protože vím, že zbytek života pro každého je stejný, to je prostě umírání od umírání. Hlavně, že mi dají něco, že mě nic nebolí…

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_02_02_pal34.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Pan Jaromír by přemýšlel nad eutanazií, kdyby to bylo možné. Myslí si, že když má člověk nevyléčitelnou nemoc a může očekávat jen zhoršování svého stavu, měl by mít možnost takové volby. .</strong> <br> A teraz už keď ste…čo by ste najviac potrebovali , vy, už keď teraz v tom štádiu ste? Co bych nejvíc potřeboval? Nevím. Přemýšlel bych nad eutanazií. Nad eutanáziou? (přikývnutí) Či by ste to ako keby zobral do svojich rúk? Tak. Kdyby ta možnost byla. Člověk by měl mít možnost volby. Prostě když je v takovém stadiu. Lepší už to nikdy nebude. A bude to jenom horší, samozřejmě. No, a proč potom tu bydlet, stejně nemůžete nic dělat, jenom se dívat… To je zbytečné už. Si myslím já. Jestli si to někdo zvolí, anebo ne, to už je jeho věc. Ale ta možnost by měla být, podle mě. To by tak bylo asi všechno.

Pan Jaromír by přemýšlel nad eutanazií, kdyby to bylo možné. Myslí si, že když má člověk nevyléčitelnou nemoc a může očekávat jen zhoršování svého stavu, měl by mít možnost takové volby. .
A teraz už keď ste…čo by ste najviac potrebovali , vy, už keď teraz v tom štádiu ste? Co bych nejvíc potřeboval? Nevím. Přemýšlel bych nad eutanazií. Nad eutanáziou? (přikývnutí) Či by ste to ako keby zobral do svojich rúk? Tak. Kdyby ta možnost byla. Člověk by měl mít možnost volby. Prostě když je v takovém stadiu. Lepší už to nikdy nebude. A bude to jenom horší, samozřejmě. No, a proč potom tu bydlet, stejně nemůžete nic dělat, jenom se dívat… To je zbytečné už. Si myslím já. Jestli si to někdo zvolí, anebo ne, to už je jeho věc. Ale ta možnost by měla být, podle mě. To by tak bylo asi všechno.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_02_01_pal02.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Jana se o své diagnóze a o tom, že její nemoc není léčitelná, dozvěděla po mnohaměsíčním putování po lékařích různých odborností a marném pátrání po příčině jejích bolestí. Situaci popisuje jako velký šok. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Právě proto jsem byla tak vykulená, když jsem šla k té komisi a najednou tam na mě všichni vybafnou, že mám nádůrek a že s tím nejde nic dělat. To je úplně něco hrozného, to koukáte, jako když vám dá někdo do hlavy něčím. Představte si, kdyby na vás teď někdo vybafl, že máte nádor… Takže byla jste v šoku? Byla. Ale ještě jsem tak tvrdá a nebrečím, to teprve začne.

Paní Jana se o své diagnóze a o tom, že její nemoc není léčitelná, dozvěděla po mnohaměsíčním putování po lékařích různých odborností a marném pátrání po příčině jejích bolestí. Situaci popisuje jako velký šok.
Textový přepis rozhovoru: Právě proto jsem byla tak vykulená, když jsem šla k té komisi a najednou tam na mě všichni vybafnou, že mám nádůrek a že s tím nejde nic dělat. To je úplně něco hrozného, to koukáte, jako když vám dá někdo do hlavy něčím. Představte si, kdyby na vás teď někdo vybafl, že máte nádor… Takže byla jste v šoku? Byla. Ale ještě jsem tak tvrdá a nebrečím, to teprve začne.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_01_07_pal25.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pro paní Moniku bylo sdělení její prognózy šokem, se kterým se dlouho vyrovnávala. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Říkala jste, že jste chodila na sledování. V březnu mi paní doktorka napsala do papírů – nebo mi řekla: „Uvědomujete si, že váš stav je vážný?“ A pak jsem si přečetla, že je „diagnóza nepříznivá“. Tak jsem na to čuměla jako blázen. Od té doby jsem u žádného doktora nebyla a měla jsem teda šílené problémy s psychikou, nějakým způsobem se s tím… vyrovnat. Až tady mi jedna doktorka řekla, že prostě už mi není pomoci. To byl pro mě úplný šok.

Pro paní Moniku bylo sdělení její prognózy šokem, se kterým se dlouho vyrovnávala.
Textový přepis rozhovoru: Říkala jste, že jste chodila na sledování. V březnu mi paní doktorka napsala do papírů – nebo mi řekla: „Uvědomujete si, že váš stav je vážný?“ A pak jsem si přečetla, že je „diagnóza nepříznivá“. Tak jsem na to čuměla jako blázen. Od té doby jsem u žádného doktora nebyla a měla jsem teda šílené problémy s psychikou, nějakým způsobem se s tím… vyrovnat. Až tady mi jedna doktorka řekla, že prostě už mi není pomoci. To byl pro mě úplný šok.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_01_06_pal24.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> První oznámení diagnózy bylo pro paní Dášu velkým šokem, hodně plakala. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A aké to bolo, keď vám to povedali? Strašně jsem plakala. Říkám: „No, mám rakovinu.“ Ale taky říkám: „Musím bojovat.“ Jo. A bojuju. …. Keď vám to hovorili, boli ste schopná rozumieť tým informáciám? Ano. Bolo to zrozumiteľné. Dobre. A keď vám to povedali, ako vám to ovplyvnilo život potom? Aký to malo vplyv na váš život? No, byla jsem v ten moment v šoku. Jo? Strašně. Nepřála bych to nikomu. Ani tomu nejhoršímu.

První oznámení diagnózy bylo pro paní Dášu velkým šokem, hodně plakala.
Textový přepis rozhovoru: A aké to bolo, keď vám to povedali? Strašně jsem plakala. Říkám: „No, mám rakovinu.“ Ale taky říkám: „Musím bojovat.“ Jo. A bojuju. …. Keď vám to hovorili, boli ste schopná rozumieť tým informáciám? Ano. Bolo to zrozumiteľné. Dobre. A keď vám to povedali, ako vám to ovplyvnilo život potom? Aký to malo vplyv na váš život? No, byla jsem v ten moment v šoku. Jo? Strašně. Nepřála bych to nikomu. Ani tomu nejhoršímu.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_01_05_pal13.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pro paní Hanu bylo sdělení lékaře, že léčba už není účinná, velkým šokem, se kterým se dosud vyrovnává. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A tak on mně řek l– a to mně právě udělalo zle, já jsem celou dobu byla v pohodě, furt sranda – a on vždycky: „Tak s čím jsme se léčili tentokrát?“ Protože já bylinky a tak, a zeleninu, šťávy. A jak mně řekl, že už mě přestává léčit, že už to nezabírá, že je konec, tak v tu ránu jsem se rozbrečela, úplně to na mě zapůsobilo šíleně. Protože s tím jsem vůbec nepočítala. A brečím dodneška. A jak on vám to řekl? Řekl vám to nějak hezky, podpořil vás nějak? On řekl pak: „Paní xxxx, nic není ztraceno, nebojte se.“ To mně i říká víc lidí. Já mám 3. stupeň ze 4. Jenomže když vidíte, jak se to prso furt zmenšuje, tak tam nevidím žádnou záchranu. (…) Co by vám teďka nejlíp pomohlo? Já nevím, jsem nad tím přemýšlela, mě už nic netěší, nebaví, mě vůbec nic nebaví. Předtím jsem vůbec na to nemyslela, tak jsem byla jakž takž dobrá, ale teďka mě nic nezajímá. To se dívám na televizi, kdyžtak na chvíli usnu, za chvíli se probudím. A to je můj život.

Pro paní Hanu bylo sdělení lékaře, že léčba už není účinná, velkým šokem, se kterým se dosud vyrovnává.
Textový přepis rozhovoru: A tak on mně řek l– a to mně právě udělalo zle, já jsem celou dobu byla v pohodě, furt sranda – a on vždycky: „Tak s čím jsme se léčili tentokrát?“ Protože já bylinky a tak, a zeleninu, šťávy. A jak mně řekl, že už mě přestává léčit, že už to nezabírá, že je konec, tak v tu ránu jsem se rozbrečela, úplně to na mě zapůsobilo šíleně. Protože s tím jsem vůbec nepočítala. A brečím dodneška. A jak on vám to řekl? Řekl vám to nějak hezky, podpořil vás nějak? On řekl pak: „Paní xxxx, nic není ztraceno, nebojte se.“ To mně i říká víc lidí. Já mám 3. stupeň ze 4. Jenomže když vidíte, jak se to prso furt zmenšuje, tak tam nevidím žádnou záchranu. (…) Co by vám teďka nejlíp pomohlo? Já nevím, jsem nad tím přemýšlela, mě už nic netěší, nebaví, mě vůbec nic nebaví. Předtím jsem vůbec na to nemyslela, tak jsem byla jakž takž dobrá, ale teďka mě nic nezajímá. To se dívám na televizi, kdyžtak na chvíli usnu, za chvíli se probudím. A to je můj život.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_01_04_pal31.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Loko byl po sdělení nepříznivé prognózy lítostivý. Psychicky nese situaci špatně, v noci nemůže spát. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Ako ste na to reagoval? Dost mizerně. Jako každý. Hej. A aké ste mali pocity? Hodně blbé. I jsem plakal. A všecko to je neskutečný zážitek, něco takového slyšet. Čo nasledovalo potom? Ako ste to prežíval? No prožíval… Jak můžete prožívat takovou věc? Když vám někdo řekne, že to je nevyléčitelné, že umřeš a tak. To je prostě strašné. A ako to ovplyvnilo Váš život, keď ste sa…? Hodně. To je jasné, ne? Ještě dneska mám furt traumata, rozumíš, to nejde spát. To nejdenic dělat. To jsou věci, které se nedají ani popsat. Já sepřevaluju doprava do půlnoci a doleva po půlnoci a ráno stejně vstanu nevyspaný. A kvôli bolestiam.. Ne. Alebo kvôli psychike? Psychika. Prozatím mě nic nebolí, až na ten krk teďka, ale to jsou také poměrně malé věci. Jsem byl furt v pohodě ještě tak nějak. Teď už to nejde.

Pan Loko byl po sdělení nepříznivé prognózy lítostivý. Psychicky nese situaci špatně, v noci nemůže spát.
Textový přepis rozhovoru: Ako ste na to reagoval? Dost mizerně. Jako každý. Hej. A aké ste mali pocity? Hodně blbé. I jsem plakal. A všecko to je neskutečný zážitek, něco takového slyšet. Čo nasledovalo potom? Ako ste to prežíval? No prožíval… Jak můžete prožívat takovou věc? Když vám někdo řekne, že to je nevyléčitelné, že umřeš a tak. To je prostě strašné. A ako to ovplyvnilo Váš život, keď ste sa…? Hodně. To je jasné, ne? Ještě dneska mám furt traumata, rozumíš, to nejde spát. To nejdenic dělat. To jsou věci, které se nedají ani popsat. Já sepřevaluju doprava do půlnoci a doleva po půlnoci a ráno stejně vstanu nevyspaný. A kvôli bolestiam.. Ne. Alebo kvôli psychike? Psychika. Prozatím mě nic nebolí, až na ten krk teďka, ale to jsou také poměrně malé věci. Jsem byl furt v pohodě ještě tak nějak. Teď už to nejde.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_01_02_pal11.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Milada popisuje, že sice diagnóza nebyla bleskem z čistého nebe (také vzhledem k tomu, že se jednalo o recidivu onemocnění), i tak ji ale nepříznivá prognóza zaskočila a byla potřeba se s ní smířit. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Nebyla to zpráva úplně z čistého nebe, když se člověk dozví, že tohle má. V podstatě celý květen, červen, když probíhala vyšetření, tak člověk nějak vnímal, že to může takhle skončit, i když to nebylo úplně jasné – ta diagnostika nebyla jasná. Nevím, jestli to bylo nějaké velké překvapení, ale je pravda, že to člověka samozřejmě zaskočí. Zvláště když potom později se na těch odborných pracovištích dozví, že to není nemoc, která je k vyléčení, nebo v mém případě, že by se musel stát nějaký zázrak. V tom lepším případě je možné snad nějaké pozastavení nemoci na nějakou kratší dobu, ale že to vlastně spěje ke konci a že se s tím člověk tak nějak musí smířit, že to bude takhle.

Paní Milada popisuje, že sice diagnóza nebyla bleskem z čistého nebe (také vzhledem k tomu, že se jednalo o recidivu onemocnění), i tak ji ale nepříznivá prognóza zaskočila a byla potřeba se s ní smířit.
Textový přepis rozhovoru: Nebyla to zpráva úplně z čistého nebe, když se člověk dozví, že tohle má. V podstatě celý květen, červen, když probíhala vyšetření, tak člověk nějak vnímal, že to může takhle skončit, i když to nebylo úplně jasné – ta diagnostika nebyla jasná. Nevím, jestli to bylo nějaké velké překvapení, ale je pravda, že to člověka samozřejmě zaskočí. Zvláště když potom později se na těch odborných pracovištích dozví, že to není nemoc, která je k vyléčení, nebo v mém případě, že by se musel stát nějaký zázrak. V tom lepším případě je možné snad nějaké pozastavení nemoci na nějakou kratší dobu, ale že to vlastně spěje ke konci a že se s tím člověk tak nějak musí smířit, že to bude takhle.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_02_01_01_pal30.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Jaromír má negativní zkušenosti se zdravotní péčí. Při propuštění z nemocnice s ním žádný lékař nekomunikoval. V hospici se naopak cítí „jako člověk“. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A teraz, kde máte väčšie? Tady to je super úplně. Tady se člověk cítí jako člověk, tak bych to řekl. A xxxx s lekármi xxxx? Ne, protože oni s vámi nemluvili, kdyby přišli a řekli něco… Já si myslím, že nemocnice, když člověka propouští, tak aspoň lékař by u toho měl být. Mě propouštěly zdravotní sestry: „Papír, co a kde a jak a proč, to my nevíme.“

Pan Jaromír má negativní zkušenosti se zdravotní péčí. Při propuštění z nemocnice s ním žádný lékař nekomunikoval. V hospici se naopak cítí „jako člověk“.
Textový přepis rozhovoru: A teraz, kde máte väčšie? Tady to je super úplně. Tady se člověk cítí jako člověk, tak bych to řekl. A xxxx s lekármi xxxx? Ne, protože oni s vámi nemluvili, kdyby přišli a řekli něco… Já si myslím, že nemocnice, když člověka propouští, tak aspoň lékař by u toho měl být. Mě propouštěly zdravotní sestry: „Papír, co a kde a jak a proč, to my nevíme.“

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_01_03_09_pal16.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Miroslav uvádí, že lékařka s ním nechtěla o jeho situaci mluvit otevřeně, i když ji o to žádal. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A nebolo to pre vaše dobro, že byste mohli potom ako postup liéčby Myslím si, že ten přístup bych zvládl lépe já sám, aniž bych byl doktor. Já jsem jí říkal: „Když tak mi to řekněte, jak to je.“ Ona se mě ptala, kdo mi to všechno řekl. A já říkám: „Mně nikdo nic neřekl, já nic nevím.“ Jak jsem tam přišel do té Ostravy, tak zas to bylo všechno na mně. Ona zase začala, že zas bude ta nejhorší a tak dál. Nevím ani, jak se jmenovala, někde bych to našel.

Pan Miroslav uvádí, že lékařka s ním nechtěla o jeho situaci mluvit otevřeně, i když ji o to žádal.
Textový přepis rozhovoru: A nebolo to pre vaše dobro, že byste mohli potom ako postup liéčby Myslím si, že ten přístup bych zvládl lépe já sám, aniž bych byl doktor. Já jsem jí říkal: „Když tak mi to řekněte, jak to je.“ Ona se mě ptala, kdo mi to všechno řekl. A já říkám: „Mně nikdo nic neřekl, já nic nevím.“ Jak jsem tam přišel do té Ostravy, tak zas to bylo všechno na mně. Ona zase začala, že zas bude ta nejhorší a tak dál. Nevím ani, jak se jmenovala, někde bych to našel.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_01_03_08_pal15.mp4

Pokračovat ve čtení

Novinky

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2026, všechna práva vyhrazena.     |       Webdesign studiolkm.cz