pal videa

<strong> Pan Jaroslav konzultuje vše, co se týká jeho nemoci, se svým synem. Syn jej také doprovází k lékaři nebo zajišťuje nákupy. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: No, tu je otázka „či ste potom o tej svojej diagnóze hovorili s niekým iným“. Se synem to konzultuju. Více méně, zná ty doktory, třeba toho chirurga. Syn je doktor? Syn je lekár? Ne, ne. On je taky technik. Dělá u stavební firmy, přípraváře nebo něco takového. Do lékaře má daleko. Ale věděl, když jsem třeba ležel po té operaci, tak tam zblbnul, že jsem to vzal od ára přes JIP, furto mně věděl víc jak já o sobě. Opravdu, hledí si mě, abych řekl. Já to nezneužívám, ale zítra zase jdu na tu další bioterapii – protože mně včera poničili nohu, že blbě chodím –, tak už se nabídl, že mě tam odveze. A potom zas pro mě přijede. To ho prozvoním, protože tam nebude čekat tři hodiny, a on za čtvrt hodinky se ukáže. Říkám „nemám žádnej rohlík“ nebo něco, cestou mně koupí šest rohlíků. Nebo co si řeknu. To je fajn. Jo, takhle se stará.

Pan Jaroslav konzultuje vše, co se týká jeho nemoci, se svým synem. Syn jej také doprovází k lékaři nebo zajišťuje nákupy.
Textový přepis rozhovoru: No, tu je otázka „či ste potom o tej svojej diagnóze hovorili s niekým iným“. Se synem to konzultuju. Více méně, zná ty doktory, třeba toho chirurga. Syn je doktor? Syn je lekár? Ne, ne. On je taky technik. Dělá u stavební firmy, přípraváře nebo něco takového. Do lékaře má daleko. Ale věděl, když jsem třeba ležel po té operaci, tak tam zblbnul, že jsem to vzal od ára přes JIP, furto mně věděl víc jak já o sobě. Opravdu, hledí si mě, abych řekl. Já to nezneužívám, ale zítra zase jdu na tu další bioterapii – protože mně včera poničili nohu, že blbě chodím –, tak už se nabídl, že mě tam odveze. A potom zas pro mě přijede. To ho prozvoním, protože tam nebude čekat tři hodiny, a on za čtvrt hodinky se ukáže. Říkám „nemám žádnej rohlík“ nebo něco, cestou mně koupí šest rohlíků. Nebo co si řeknu. To je fajn. Jo, takhle se stará.

2. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_06_01_04_pal04.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pro paní Marii Annu jsou velkou podporou její tři dospělé děti, které ji často navštěvují, pomáhají s domácností i v dalších praktických záležitostech.</strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Keď som sa pýtal na tú rodinu. Oni tiež to prežívajú nejako tú Vašu chorobu a stará sa niekto o nich? O tú Vašu dcéru alebo o tých Vašich blízkych? Stará sa niekto o nich? Jak pečuje o ně? O nich. Lebo oni to tiež prežívajú, že Vám je zle. Či niekto sa stará o nich. Či majú nejakú starostlivosť. Víte, v dnešní době je ten život, že každý si žije svým životem, nepřikládá druhému toho víc. Snaží se mi pomáhat taky oni. I když s nimi nežiju. Chodí mi dcerka pomáhat, z Brna, třebas uklízet. A zase mi něco nakoupí, co se ji zdá, že by to mělo podporovat můj imunitní systém, abych byla silnější, abych to prožívala lepší a tak.Obě dvě dcerky i syn snaží se, abych to lepší prožívala. Navštěvují mě, taky i syn nejstarší. Má to blízko, tady tu dědinu, bydlí tu, bydlí nad námi na Morávce, tak chodí častěji. Protože dcerka je v Brně, ta chodí jednou za čtrnáct dní, domů, podělat mi, potěšit mě a tak. A samozřejmě se stýkají, oni bydlí nahoře ti mladí. Protože ta dcerka čeká malé, teď zrovna. Tento rok.

Pro paní Marii Annu jsou velkou podporou její tři dospělé děti, které ji často navštěvují, pomáhají s domácností i v dalších praktických záležitostech.
Textový přepis rozhovoru: Keď som sa pýtal na tú rodinu. Oni tiež to prežívajú nejako tú Vašu chorobu a stará sa niekto o nich? O tú Vašu dcéru alebo o tých Vašich blízkych? Stará sa niekto o nich? Jak pečuje o ně? O nich. Lebo oni to tiež prežívajú, že Vám je zle. Či niekto sa stará o nich. Či majú nejakú starostlivosť. Víte, v dnešní době je ten život, že každý si žije svým životem, nepřikládá druhému toho víc. Snaží se mi pomáhat taky oni. I když s nimi nežiju. Chodí mi dcerka pomáhat, z Brna, třebas uklízet. A zase mi něco nakoupí, co se ji zdá, že by to mělo podporovat můj imunitní systém, abych byla silnější, abych to prožívala lepší a tak.Obě dvě dcerky i syn snaží se, abych to lepší prožívala. Navštěvují mě, taky i syn nejstarší. Má to blízko, tady tu dědinu, bydlí tu, bydlí nad námi na Morávce, tak chodí častěji. Protože dcerka je v Brně, ta chodí jednou za čtrnáct dní, domů, podělat mi, potěšit mě a tak. A samozřejmě se stýkají, oni bydlí nahoře ti mladí. Protože ta dcerka čeká malé, teď zrovna. Tento rok.

2. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_06_01_03_pal01.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Největší oporou je pro paní Jana její manžel. Kromě finanční a psychické podpory jí poskytuje ošetřovatelskou péči. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Takže najväčšou podporou je tvoj manžel, on robí úplne všetko. Všecko. Môžeš to trošku porozprávať, ako to prebieha, ako ti pomáha? Stará se mi o tělo, ale i o duši. Kompletní pečovatel. Abychom byli finančně zabezpečení, tak chodí do práce na dvě směny, vstává dost brzy. Protože já kdybych ležela dlouho na zádecha sama se nemůžu přetočit…Tak jsem ho požádala, aby ráno než odejde, mě dal aspoň na chviličku na bok. Což tak půlhodinu na tom boku jsem. A když odchází, tak mě překlopí zase na záda. V půl deváté chodí pečovatelky, ty mě umyjou, případně dvakrát týdně osprchují, oblečou, případně pomůžou se snídaní, když je to něco, co nezvládám těma rukama. No, a manžel chodí domů tak kolem jedenácté a buď začne něco kuchtit, anebo tady máme Countrylife, tak se tam domluvil s panem kuchařem, že mu napíše na tu tabuli, která nabízí jídlo, co je bezlepkové a co je bez mléka. Protože ani jednu z těch potravin nesnáším dobře. Je velmi aktivní xxxx, v tomhle. Učí se jak malá zdravotní sestřička. Fakt. To kdybys viděla, kam až se dostal, protože nesnáším nemocnice – kamkoli jsem se dostala, tak možná svým chováním nebo i tím titulem, mně se tam nechce poslouchat. A ptám se na všechno, co mi chtějí dělat. Což není přijímáno samozřejmě pozitivně. Tak se to učí všechno on.

Největší oporou je pro paní Jana její manžel. Kromě finanční a psychické podpory jí poskytuje ošetřovatelskou péči.
Textový přepis rozhovoru: Takže najväčšou podporou je tvoj manžel, on robí úplne všetko. Všecko. Môžeš to trošku porozprávať, ako to prebieha, ako ti pomáha? Stará se mi o tělo, ale i o duši. Kompletní pečovatel. Abychom byli finančně zabezpečení, tak chodí do práce na dvě směny, vstává dost brzy. Protože já kdybych ležela dlouho na zádecha sama se nemůžu přetočit…Tak jsem ho požádala, aby ráno než odejde, mě dal aspoň na chviličku na bok. Což tak půlhodinu na tom boku jsem. A když odchází, tak mě překlopí zase na záda. V půl deváté chodí pečovatelky, ty mě umyjou, případně dvakrát týdně osprchují, oblečou, případně pomůžou se snídaní, když je to něco, co nezvládám těma rukama. No, a manžel chodí domů tak kolem jedenácté a buď začne něco kuchtit, anebo tady máme Countrylife, tak se tam domluvil s panem kuchařem, že mu napíše na tu tabuli, která nabízí jídlo, co je bezlepkové a co je bez mléka. Protože ani jednu z těch potravin nesnáším dobře. Je velmi aktivní xxxx, v tomhle. Učí se jak malá zdravotní sestřička. Fakt. To kdybys viděla, kam až se dostal, protože nesnáším nemocnice – kamkoli jsem se dostala, tak možná svým chováním nebo i tím titulem, mně se tam nechce poslouchat. A ptám se na všechno, co mi chtějí dělat. Což není přijímáno samozřejmě pozitivně. Tak se to učí všechno on.

2. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_06_01_02_pal03.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pro paní Miladu je největší oporou manžel. Oceňuje, že s ním může o nemoci a o svých pocitech mluvit otevřeně. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Naprosto otevřeně a od prvopočátku jsme o tom mluvili s manželem, který je mi velikou oporou a který opravdu ví naprosto všechno jednak o mých pocitech, jednak o té nemoci, nebo o tom, jak to probíhá. A je to hrozně fajn, když člověk může otevřeně o tom mluvit s někým bez zábran. Někdo dává nějakou falešnou naději. Nebo hrajeme si na něco, co stejně není v podstatě… Takže tam to byl první člověk, kdy se to v rodině ještě třeba neříkalo, ale všechno jsme to takhle spolu probírali, prožívali.

Pro paní Miladu je největší oporou manžel. Oceňuje, že s ním může o nemoci a o svých pocitech mluvit otevřeně.
Textový přepis rozhovoru: Naprosto otevřeně a od prvopočátku jsme o tom mluvili s manželem, který je mi velikou oporou a který opravdu ví naprosto všechno jednak o mých pocitech, jednak o té nemoci, nebo o tom, jak to probíhá. A je to hrozně fajn, když člověk může otevřeně o tom mluvit s někým bez zábran. Někdo dává nějakou falešnou naději. Nebo hrajeme si na něco, co stejně není v podstatě… Takže tam to byl první člověk, kdy se to v rodině ještě třeba neříkalo, ale všechno jsme to takhle spolu probírali, prožívali.

2. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_06_01_01_pal30.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Zdeněk si v hospici vyjednal jiný režim podávání stravy, než je obvyklý. Příděly jídla v pravidelných intervalech a časných hodinách ho jako člověka se zažívacími problémy stresovaly. Požádal také o ceduli „Nerušit“ na své dveře. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Takže už jsem si třeba ne xxxx, ale poprosil jsem, aby ty obědy jsem dostával od jiné stravy. Takže to mám v tekutém stavu, tu stravu, tak to je v pohodě. Ten průběh se vyvíjí tak, že než já vstanu, tak mi to jídlo vychladne.Je pro mě zajímavý ovšem zas ten afekt vůči tomu jídlu. Přes to všechno mi na požádání třeba dají možnost ho ohřát, tu vodu, to jídlo, poněvadž já to nemůžu cpát do sebe v tomto rozložení.Řekněte mi, co to je za logiku, kdy mi to dávají v půl osmé, člověku, který má zažívací problémy s podáváním stravy, to je šílené. Poněvadž já se nejvíce zpočátku, než jsem se s nimi dohodnul, tak já jsem se děsil toho rána, poněvadž bylo půl 8 a už jela ta kavalérie s jídlem – v půl 8. Tady? Tady. Než jsem se stačil najíst, než proběhly ty procedury a tak dále, už jely zase ty vozíky, poněvadž jela další kavalérie. A jezte a jezte a jezte. Potom jsem se s nimi domluvil, aby mi dali to jídlo v těch intervalech, kdy já potřebuju, kdy já jsem schopen aspoň trochu těch jídel spořádat. Čili já si řeknu sestře, že ani náhodou, já chci to jídlo mít v delších intervalech. „Pochopte, že já mám problémy a vy to tu do mě cpete.“ V 11 hodin jsou tu s obědem, v půl 7, nebo kdy, je tu večeře.Ta nepravidelnost…Já už jsem měl z nich strach, z těch sestřiček, z toho přívalu té stravy. Tak bych to charakterizoval. A v čom ešte –ste hovoril o tom jedle –, v čom sa vám ešte ten život zmenil? Napríklad vzťahy? A tak vztahy, vztahy jsou dobré, poněvadž já jsem musel požádat personál, aby mi na dveře napsali, že chci klid. Tady každé 3 minuty někdo klepne na dveře. Odpoledne že bych měl klid, to vůbec nepřipadá v úvahu.Já absolvuju x návštěv. V životě jsem nevěděl, že mám tolik přátel a tak dál. Tak jsem říkal, že nechám vyvěsit tu ceduli, ať mě neruší.

Pan Zdeněk si v hospici vyjednal jiný režim podávání stravy, než je obvyklý. Příděly jídla v pravidelných intervalech a časných hodinách ho jako člověka se zažívacími problémy stresovaly. Požádal také o ceduli „Nerušit“ na své dveře.
Textový přepis rozhovoru: Takže už jsem si třeba ne xxxx, ale poprosil jsem, aby ty obědy jsem dostával od jiné stravy. Takže to mám v tekutém stavu, tu stravu, tak to je v pohodě. Ten průběh se vyvíjí tak, že než já vstanu, tak mi to jídlo vychladne.Je pro mě zajímavý ovšem zas ten afekt vůči tomu jídlu. Přes to všechno mi na požádání třeba dají možnost ho ohřát, tu vodu, to jídlo, poněvadž já to nemůžu cpát do sebe v tomto rozložení.Řekněte mi, co to je za logiku, kdy mi to dávají v půl osmé, člověku, který má zažívací problémy s podáváním stravy, to je šílené. Poněvadž já se nejvíce zpočátku, než jsem se s nimi dohodnul, tak já jsem se děsil toho rána, poněvadž bylo půl 8 a už jela ta kavalérie s jídlem – v půl 8. Tady? Tady. Než jsem se stačil najíst, než proběhly ty procedury a tak dále, už jely zase ty vozíky, poněvadž jela další kavalérie. A jezte a jezte a jezte. Potom jsem se s nimi domluvil, aby mi dali to jídlo v těch intervalech, kdy já potřebuju, kdy já jsem schopen aspoň trochu těch jídel spořádat. Čili já si řeknu sestře, že ani náhodou, já chci to jídlo mít v delších intervalech. „Pochopte, že já mám problémy a vy to tu do mě cpete.“ V 11 hodin jsou tu s obědem, v půl 7, nebo kdy, je tu večeře.Ta nepravidelnost…Já už jsem měl z nich strach, z těch sestřiček, z toho přívalu té stravy. Tak bych to charakterizoval. A v čom ešte –ste hovoril o tom jedle –, v čom sa vám ešte ten život zmenil? Napríklad vzťahy? A tak vztahy, vztahy jsou dobré, poněvadž já jsem musel požádat personál, aby mi na dveře napsali, že chci klid. Tady každé 3 minuty někdo klepne na dveře. Odpoledne že bych měl klid, to vůbec nepřipadá v úvahu.Já absolvuju x návštěv. V životě jsem nevěděl, že mám tolik přátel a tak dál. Tak jsem říkal, že nechám vyvěsit tu ceduli, ať mě neruší.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_10_pal18.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Zdeněk má špatné zkušenosti s přístupem v nemocnici, chyběla mu komunikace, zájem o pacienta. V hospici je naproti tomu velmi spokojený. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Tak co vám scházelo? Řekněte, jaké by to mohlo být? No, byl to v prvé řadě ten přístup lidský. Lidský? Ano. Prostě jak vám říkám. Kus lidského masa. Kterým to vyjde, nebo nevyjde. Takže mě potom tedy odvezli sem. Ateď se do toho vpravil můj syn a už tady celá ta situace probíhala takovým způsobem… no, vojenským. Ráno budíček a tak. Nehledě k tomu, že řekli, že oni nejsou hotel. Že ta situace se musí řešit jiným způsobem, obyčejným nějakým a tak dál. Bylo to dost drastické, když jsem se z domácího prostředí dostal do tohoto prostředí. Do nemocnice? Ano. Ale hlavně na oko to vypadalo, že si oni plní ty povinnosti, jak by měli, ale jinak, jak říkám, kus masa jsem tam byl. Hej. A napríklad, potrebovali by ste, aby s vami niekto hovoril? Tak asi určitě jo. Určitě ten přístup v prvé řadě pacienta nabuzuje, ten přístup toho personálu. Jsou to někdy maličkosti. Ale vidíte zájem o toho člověka. Co vás trápí a tak dále. Kdežto ta dosavadní zkušenost bylateda mizerná. Abych se ale vrátil zpátky.Takže potom jsem se tehdy dostal do tady tohoto prostředí – a to já jsem se dostal do ráje. Doslova do ráje. Poněvadž ti lékaři– já bych to řekl tak, kde můžou pomoct, tak prostě ten zájem o vás je. To každou chvilku tu nějaký lékař je, ty sestřičky a tak. Vás se ptají:máte problémy, nemáte problémy? To zazvoníte na ten zvonek a sestřička je tu okamžitě. A sestřička vás pohladí, povzbudí, všechno a tak dále.

Pan Zdeněk má špatné zkušenosti s přístupem v nemocnici, chyběla mu komunikace, zájem o pacienta. V hospici je naproti tomu velmi spokojený.
Textový přepis rozhovoru: Tak co vám scházelo? Řekněte, jaké by to mohlo být? No, byl to v prvé řadě ten přístup lidský. Lidský? Ano. Prostě jak vám říkám. Kus lidského masa. Kterým to vyjde, nebo nevyjde. Takže mě potom tedy odvezli sem. Ateď se do toho vpravil můj syn a už tady celá ta situace probíhala takovým způsobem… no, vojenským. Ráno budíček a tak. Nehledě k tomu, že řekli, že oni nejsou hotel. Že ta situace se musí řešit jiným způsobem, obyčejným nějakým a tak dál. Bylo to dost drastické, když jsem se z domácího prostředí dostal do tohoto prostředí. Do nemocnice? Ano. Ale hlavně na oko to vypadalo, že si oni plní ty povinnosti, jak by měli, ale jinak, jak říkám, kus masa jsem tam byl. Hej. A napríklad, potrebovali by ste, aby s vami niekto hovoril? Tak asi určitě jo. Určitě ten přístup v prvé řadě pacienta nabuzuje, ten přístup toho personálu. Jsou to někdy maličkosti. Ale vidíte zájem o toho člověka. Co vás trápí a tak dále. Kdežto ta dosavadní zkušenost bylateda mizerná. Abych se ale vrátil zpátky.Takže potom jsem se tehdy dostal do tady tohoto prostředí – a to já jsem se dostal do ráje. Doslova do ráje. Poněvadž ti lékaři– já bych to řekl tak, kde můžou pomoct, tak prostě ten zájem o vás je. To každou chvilku tu nějaký lékař je, ty sestřičky a tak. Vás se ptají:máte problémy, nemáte problémy? To zazvoníte na ten zvonek a sestřička je tu okamžitě. A sestřička vás pohladí, povzbudí, všechno a tak dále.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_09_pal18.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Miriam si chválí přístup sester a lékařů v hospici, to, že má soukromí, ale i společnost. Je zde spokojená, mrzí ji ale, že má velké pohybové omezení. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A co se týče třeba té nemoci, toho pobytu tady? Tady jsem spokojená. Tady jsem spokojená a to můžu říct narovinu, protože jak sestry, doktoři, všechno je to třída. Já taky pamatuju nemocnice za komoušů, jak to bylo, to člověk se jich bál, někoho oslovit, že něco potřebuju. A tady je to naopak, tady oni se pořád ptají, jestli něco nepotřebuju, a bezvadné je to tady. To musí říct každý pacient. Určitě když tady se budete vyptávat, tak každý řekne, že je spokojený. To už by musel být nějaký nabob, nebo já nevím. Copak by chtěl víc? Já mám svůj pokojíček, svoje soukromí. Televize je tady, rádio, něco, co potřebuju. Ty návštěvy, to mi chodí hodně, někdy čtyři za den, až to unaví. Akorát mi schází ta chůze venku, to mi schází. A přichází to pro vás k úvahu, že kdyby vás někdo vzal s sebou, tak šla byste? Jo, kdyby mě někdo vzal, tak bych šla. Ale já daleko nedojdu. Přece jenom už mám ty nohy zesláblé, svaly ochablé, už to nejde. Já projdu chodbu jednou a mám toho dost. Už to nejde.A dobré ženské já tady mám okolo, to dělá hodně, když máte s kým si popovídat.

Paní Miriam si chválí přístup sester a lékařů v hospici, to, že má soukromí, ale i společnost. Je zde spokojená, mrzí ji ale, že má velké pohybové omezení.
Textový přepis rozhovoru: A co se týče třeba té nemoci, toho pobytu tady? Tady jsem spokojená. Tady jsem spokojená a to můžu říct narovinu, protože jak sestry, doktoři, všechno je to třída. Já taky pamatuju nemocnice za komoušů, jak to bylo, to člověk se jich bál, někoho oslovit, že něco potřebuju. A tady je to naopak, tady oni se pořád ptají, jestli něco nepotřebuju, a bezvadné je to tady. To musí říct každý pacient. Určitě když tady se budete vyptávat, tak každý řekne, že je spokojený. To už by musel být nějaký nabob, nebo já nevím. Copak by chtěl víc? Já mám svůj pokojíček, svoje soukromí. Televize je tady, rádio, něco, co potřebuju. Ty návštěvy, to mi chodí hodně, někdy čtyři za den, až to unaví. Akorát mi schází ta chůze venku, to mi schází. A přichází to pro vás k úvahu, že kdyby vás někdo vzal s sebou, tak šla byste? Jo, kdyby mě někdo vzal, tak bych šla. Ale já daleko nedojdu. Přece jenom už mám ty nohy zesláblé, svaly ochablé, už to nejde. Já projdu chodbu jednou a mám toho dost. Už to nejde.A dobré ženské já tady mám okolo, to dělá hodně, když máte s kým si popovídat.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_08_pal34.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Loko je v hospici spokojený. Má zde soukromí a svobodu. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A čo by ste povedali ľuďom v takej situácii ako ste vy, čo by ste im odporúčali? No, já nevím. To samé. To samé, co já. V klídku pěkně, sám na pokoji buď si tu.Ten konec prožijte nějak důstojně. A čo by ste im odkázal, tým ľuďom, aby to robili takisto?P: Určitě, to je jeden z nejlepších hospiců, co já znám. A jsem jim za to vděčný, že mě sem dostali. A keby ste mali takého pacienta, ako ste vy, ako by ste ho vy podporil na vašom mieste? To samé bych mu dal asi. Ať je sám, v klidu, ať si může zakouřit, zajít si tam, tam, tam. Já jsem doteďka též chodil na výlety, všecko. A keby ste vy sa o neho mohli starať, čo by ste robili lepšie, lepšie? Nevím, asi nic.

Pan Loko je v hospici spokojený. Má zde soukromí a svobodu.
Textový přepis rozhovoru: A čo by ste povedali ľuďom v takej situácii ako ste vy, čo by ste im odporúčali? No, já nevím. To samé. To samé, co já. V klídku pěkně, sám na pokoji buď si tu.Ten konec prožijte nějak důstojně. A čo by ste im odkázal, tým ľuďom, aby to robili takisto?P: Určitě, to je jeden z nejlepších hospiců, co já znám. A jsem jim za to vděčný, že mě sem dostali. A keby ste mali takého pacienta, ako ste vy, ako by ste ho vy podporil na vašom mieste? To samé bych mu dal asi. Ať je sám, v klidu, ať si může zakouřit, zajít si tam, tam, tam. Já jsem doteďka též chodil na výlety, všecko. A keby ste vy sa o neho mohli starať, čo by ste robili lepšie, lepšie? Nevím, asi nic.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_07_pal11.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Jiří popsal zlepšení svého fyzického stavu v hospici, kde mu pomohli především se zmírněním bolestí. I psychicky mu pobyt prospěl, hlavně díky změně prostředí. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Beru léky normálně. Beru jich poměrně dost. A díky právě těm lékům i jsem…Já beru asi šestery, šestery prášky a asi dvoje kapky. A v tom svém celku – já nevím, jestli to je počet nebo struktura těch léků – to způsobuje, že se cítím teďka celkem dobře a těším se, že až přijde to jaro, doopravdy jaro, takže to bude zas –že by to mělo být ještě lepší teda. (…) Ale pozor, fyzický stav. Ono to prostě nejde nějak, si myslím, oddělit. Ale tím pádem, celkem bych řekl, že když je člověk v pohodě… I celkem personál výborný, o člověka je tady postaráno velice dobře, bych řekl obecně. I za sebe to musím tak říct. No, a jiné prostředí. Potkáš tady jiné, potkáte tady prostě jiné lidi.

Pan Jiří popsal zlepšení svého fyzického stavu v hospici, kde mu pomohli především se zmírněním bolestí. I psychicky mu pobyt prospěl, hlavně díky změně prostředí.
Textový přepis rozhovoru: Beru léky normálně. Beru jich poměrně dost. A díky právě těm lékům i jsem…Já beru asi šestery, šestery prášky a asi dvoje kapky. A v tom svém celku – já nevím, jestli to je počet nebo struktura těch léků – to způsobuje, že se cítím teďka celkem dobře a těším se, že až přijde to jaro, doopravdy jaro, takže to bude zas –že by to mělo být ještě lepší teda. (…) Ale pozor, fyzický stav. Ono to prostě nejde nějak, si myslím, oddělit. Ale tím pádem, celkem bych řekl, že když je člověk v pohodě… I celkem personál výborný, o člověka je tady postaráno velice dobře, bych řekl obecně. I za sebe to musím tak říct. No, a jiné prostředí. Potkáš tady jiné, potkáte tady prostě jiné lidi.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_06_pal33.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Václavka žila v domově pro seniory, ale vzhledem k jejím přibývajícím zdravotním problémům už jí tamní péče nestačila. Když jednou v koupelně upadla a musela tam ležet celou noc, bylo zřejmé, že je potřebné situaci řešit. Rozhodla se proto odejít do lůžkového hospice a je s tímto rozhodnutím velmi spokojená. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Já bych nebyla z toho penzionu odešla – pardon, ale tam je jenom denní péče a není tam noční péče. A mně se stalo, že jsem zůstala ležet v koupelně a nebyla jsem schopna vstát vůbec, takže jsem spala v koupelně až do rána, a to jaksi nebylo moc přijatelné. Tak mě okolí přesvědčilo, abych to řešila. Tak jsem to řešila. Jaký tady máte režim? Proděláváte ještě nějakou proceduru nebo něco? Procedury žádné nemám. Režim normální, jako je v nemocnici. Každý den je vizita, pan primář se o nás stará velice pečlivě, sestřičky jsou taky velice pečlivé. Každý 2 hodiny se přijde někdo podívat, jestli jsem v pořádku, nebo ne. I v noci třeba, když jdu na záchod, tak slyším, že někdo přišel a ptají mě se přes dveře, jestli je všechno v pořádku. Takže po téhle stránce je tady péče stoprocentní. To tam, i kdyby chtěli, tak tam nikdo na to nebyl, tam je to organizačně úplně jinak zajištěno.

Paní Václavka žila v domově pro seniory, ale vzhledem k jejím přibývajícím zdravotním problémům už jí tamní péče nestačila. Když jednou v koupelně upadla a musela tam ležet celou noc, bylo zřejmé, že je potřebné situaci řešit. Rozhodla se proto odejít do lůžkového hospice a je s tímto rozhodnutím velmi spokojená.
Textový přepis rozhovoru: Já bych nebyla z toho penzionu odešla – pardon, ale tam je jenom denní péče a není tam noční péče. A mně se stalo, že jsem zůstala ležet v koupelně a nebyla jsem schopna vstát vůbec, takže jsem spala v koupelně až do rána, a to jaksi nebylo moc přijatelné. Tak mě okolí přesvědčilo, abych to řešila. Tak jsem to řešila. Jaký tady máte režim? Proděláváte ještě nějakou proceduru nebo něco? Procedury žádné nemám. Režim normální, jako je v nemocnici. Každý den je vizita, pan primář se o nás stará velice pečlivě, sestřičky jsou taky velice pečlivé. Každý 2 hodiny se přijde někdo podívat, jestli jsem v pořádku, nebo ne. I v noci třeba, když jdu na záchod, tak slyším, že někdo přišel a ptají mě se přes dveře, jestli je všechno v pořádku. Takže po téhle stránce je tady péče stoprocentní. To tam, i kdyby chtěli, tak tam nikdo na to nebyl, tam je to organizačně úplně jinak zajištěno.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_05_pal32.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Helena je vděčná za odchod do hospice, doma trpěla nesnesitelnými bolestmi, které se v hospici daří zvládat. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Po uvážení, že asi pro mě jiná cesta není, jsem se jako rozhodla, že půjdu. A můžu říct, že nelituju. Jsem strašně ráda, tohle bych doma nikdy nemohla. Tam jsem měla možnost akorát rýt nosem do peřin a hekat. A tady opravdu, i když mám ty bolesti, bolesti akutní, tak prostě přijde pomoc. Každopádně každý den je semnou probírané, jak ten den proběhl, co se zlepšilo nebo co se zhoršilo a co se v tom okamžitě může udělat.

Paní Helena je vděčná za odchod do hospice, doma trpěla nesnesitelnými bolestmi, které se v hospici daří zvládat.
Textový přepis rozhovoru: Po uvážení, že asi pro mě jiná cesta není, jsem se jako rozhodla, že půjdu. A můžu říct, že nelituju. Jsem strašně ráda, tohle bych doma nikdy nemohla. Tam jsem měla možnost akorát rýt nosem do peřin a hekat. A tady opravdu, i když mám ty bolesti, bolesti akutní, tak prostě přijde pomoc. Každopádně každý den je semnou probírané, jak ten den proběhl, co se zlepšilo nebo co se zhoršilo a co se v tom okamžitě může udělat.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_04_pal35.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Dita neodešla do hospice kvůli svému fyzickému stavu, ale proto, že potřebovala čas a místo na to, psychicky se vyrovnat se situací. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Takže ten stav, i ten psychický, přispěl k rozhodnutí, že doma být už dál nepůjde, že půjdete sem? Cítila jsem se tehdy tak. Jakoby že si to potřebuju teď přerovnat, přebrat, odležet. S tím, že tehdy to nebylo ještě až tak strašně nutné, kvůli fyzičnu nebo hýbání, ale bylo to nutné kvůli mé psychice. (…) … ty 3 týdny jsem absolvovala se svojí duší. A díky Bohu, protože mi ukazovala moje věci. Když já jsem ublížila, bylo mi to skoro šumák, neřešila jsem to s těmi lidmi, že vlastně jsem je hodně zranila a pak jako takové: „No jo, vždyť toho zas tak nebylo.“ Ale bylo a já jsem během těch 3 týdnů mohla postupně prostě psát SMSky nebo si zavolat. To bylo dobré. Drsné, vůbec ne příjemné, vůbec bych do toho dobrovolně nešla, ale pro vztahy to bylo hodně dobré.

Paní Dita neodešla do hospice kvůli svému fyzickému stavu, ale proto, že potřebovala čas a místo na to, psychicky se vyrovnat se situací.
Textový přepis rozhovoru: Takže ten stav, i ten psychický, přispěl k rozhodnutí, že doma být už dál nepůjde, že půjdete sem? Cítila jsem se tehdy tak. Jakoby že si to potřebuju teď přerovnat, přebrat, odležet. S tím, že tehdy to nebylo ještě až tak strašně nutné, kvůli fyzičnu nebo hýbání, ale bylo to nutné kvůli mé psychice. (…) … ty 3 týdny jsem absolvovala se svojí duší. A díky Bohu, protože mi ukazovala moje věci. Když já jsem ublížila, bylo mi to skoro šumák, neřešila jsem to s těmi lidmi, že vlastně jsem je hodně zranila a pak jako takové: „No jo, vždyť toho zas tak nebylo.“ Ale bylo a já jsem během těch 3 týdnů mohla postupně prostě psát SMSky nebo si zavolat. To bylo dobré. Drsné, vůbec ne příjemné, vůbec bych do toho dobrovolně nešla, ale pro vztahy to bylo hodně dobré.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_03_pal28.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Karel je v hospici velmi spokojený. Jeho bolesti a další obtíže související s nemocí se daří zvládat a může tak svůj denní program přizpůsobovat svým potřebám a náladě. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Ráno si musím lehnout a pospat ještě, po těch opiátech, takže vstávám v půl 11, v 11. Jdu se projít trochu do města a tak, abych byl zase na oběd tady. A po obědě, to už je moje věc, někdy jsem unaven, takže si zase lehnu v půl 2, na hodinku nebo na na půl druhou hodinu, ale většinou ne. Dokonce jsem dostal takový hlad, že jsem šel do hospody na druhý oběd a přišel jsem z hospody. Takže jsem skutečně spokojen, takhle jsem spokojen.

Pan Karel je v hospici velmi spokojený. Jeho bolesti a další obtíže související s nemocí se daří zvládat a může tak svůj denní program přizpůsobovat svým potřebám a náladě.
Textový přepis rozhovoru: Ráno si musím lehnout a pospat ještě, po těch opiátech, takže vstávám v půl 11, v 11. Jdu se projít trochu do města a tak, abych byl zase na oběd tady. A po obědě, to už je moje věc, někdy jsem unaven, takže si zase lehnu v půl 2, na hodinku nebo na na půl druhou hodinu, ale většinou ne. Dokonce jsem dostal takový hlad, že jsem šel do hospody na druhý oběd a přišel jsem z hospody. Takže jsem skutečně spokojen, takhle jsem spokojen.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_02_pal29.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Karel žil sám ve velkém bytě a trápily jej nesnesitelné bolesti, které se v rámci domácí péče nedařilo řešit. Doma se necítil dobře, údržbu bytu nezvládal a pobyt v hospici pro něj znamenal velkou úlevuí. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Ze začátku jsem byl v domácí péči, což nebylo dobré. Sestřička chodila každý 3. den, jenom přilepit náplast. Při stálých horečkách, které jsem měl odpoledne, potom na večer zase pominuly, a zvýšeném krevním tlaku až přes 180 jsem měl strašný strach být doma a při několika přivolání… Záchranku jste volal? Záchrannou službu, ano. Kde mě nechali 2, 3 hodiny ležet jenom v přijímacím sále. A vlastně nic se mnou nedělali, ani nehovořili, a pak zase mě odvezli domů. Tak jsem si řekl, že tohle já už déle nevydržím. Byl jsem úplně sám, úplně sám a ve velkém bytě čtyřpokojovém, který jsem ani nemohl uklízet, nemohl jsem prostě… necítil jsem se tam dobře, čím dál větší nepořádek a tak dále. Takže když jsem si uvědomil, že mám nárok na to, být přijat tady do hospicu, tak jsem to milerád přijal.

Pan Karel žil sám ve velkém bytě a trápily jej nesnesitelné bolesti, které se v rámci domácí péče nedařilo řešit. Doma se necítil dobře, údržbu bytu nezvládal a pobyt v hospici pro něj znamenal velkou úlevuí.
Textový přepis rozhovoru: Ze začátku jsem byl v domácí péči, což nebylo dobré. Sestřička chodila každý 3. den, jenom přilepit náplast. Při stálých horečkách, které jsem měl odpoledne, potom na večer zase pominuly, a zvýšeném krevním tlaku až přes 180 jsem měl strašný strach být doma a při několika přivolání… Záchranku jste volal? Záchrannou službu, ano. Kde mě nechali 2, 3 hodiny ležet jenom v přijímacím sále. A vlastně nic se mnou nedělali, ani nehovořili, a pak zase mě odvezli domů. Tak jsem si řekl, že tohle já už déle nevydržím. Byl jsem úplně sám, úplně sám a ve velkém bytě čtyřpokojovém, který jsem ani nemohl uklízet, nemohl jsem prostě… necítil jsem se tam dobře, čím dál větší nepořádek a tak dále. Takže když jsem si uvědomil, že mám nárok na to, být přijat tady do hospicu, tak jsem to milerád přijal.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_03_01_pal29.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Monika by byla mnohem raději doma než v nemocnici. Ale nemá možnost si zařídit domácí péči, protože je na vše sama. Bojí se, že kvůli nedostatku prostředků bude muset odejít i z paliativního oddělení v nemocnici. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Každý z nás je zvyklý být doma. Vemte si, že třeba někam jedete, jedete na dovolenou, kamkoliv, nebo musíte jet do té nemocnice–první den nespíte, takové to je. Teprve potom se prostě člověku, až se vrátídomů, tak se mu udělá líp. Nebo já nevím, jak to mam říct. Ahlavní, co je, když se vracím z nějaké dovolené nebo něco, tak jsem nadšená, plá zážitků, ale těším se na svou vlastní postel. Že si uvařím, co chci. (…) Za chvíli mi dojdou peníze, tak já nějakým způsobem budu muset prostě jít vedle, kde to teda je takzvaně zelená míle. Ona je to zelená míle i tady. Je sice hezké, že je tady barevné povlečení, ale… Jako já vím, že primářka se snaží, je málo peněz, maximálně dělá, co chce. Ne, co chce. Co může. Ale nemůže toho moc. Ale hospice a tyhlety věci, když nikoho doma nemám, tak nemůžu mít domácí hospic.

Paní Monika by byla mnohem raději doma než v nemocnici. Ale nemá možnost si zařídit domácí péči, protože je na vše sama. Bojí se, že kvůli nedostatku prostředků bude muset odejít i z paliativního oddělení v nemocnici.
Textový přepis rozhovoru: Každý z nás je zvyklý být doma. Vemte si, že třeba někam jedete, jedete na dovolenou, kamkoliv, nebo musíte jet do té nemocnice–první den nespíte, takové to je. Teprve potom se prostě člověku, až se vrátídomů, tak se mu udělá líp. Nebo já nevím, jak to mam říct. Ahlavní, co je, když se vracím z nějaké dovolené nebo něco, tak jsem nadšená, plá zážitků, ale těším se na svou vlastní postel. Že si uvařím, co chci. (…) Za chvíli mi dojdou peníze, tak já nějakým způsobem budu muset prostě jít vedle, kde to teda je takzvaně zelená míle. Ona je to zelená míle i tady. Je sice hezké, že je tady barevné povlečení, ale… Jako já vím, že primářka se snaží, je málo peněz, maximálně dělá, co chce. Ne, co chce. Co může. Ale nemůže toho moc. Ale hospice a tyhlety věci, když nikoho doma nemám, tak nemůžu mít domácí hospic.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_01_07_pal24.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Hana chce odejít do hospice, protože její manžel jí nevěnuje péči, kterou by potřebovala. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: A tak teďka přemýšlíte o tom, že byste šla do toho hospice? P: Ano. Já musím jít, protože když budu doma, tak já se tady zblázním, protože můj muž furt si myslí, že budu vařit. Já říkám: „Ty jseš snad blázen.“ Vždyť já se bojím stoupnout si a jít tady k pračce, a to budu stát u sporáku ještě?On má takové tipy, že on si zvykl na mé jídlo, protože my jsme spolu 41 let, on nejí ani u své sestry, on nejí nikde v restauraci.A já jsem mu říkala, že mi bude docházetpro obědy, že tady je chlapecký domov a že tam prodávají pro důchodce obědy.On že tam ale chodit nebude, protože to on nikdy neudělá, on nebude nikde žebrat. On je jak blázen, mu nevysvětlíte, že to je normálně,jako kdyby šel do restaurace s kastrolky. Takže manžel nějak moc neumí vám pomoct v tom, co byste potřebovala? No právě. Já říkám: „Ne, ty mně neumíš pomoct.“ On je třeba doma, já jsem v posteli, já bych potřebovala, aby mě zvedla aby za mnou přišel, on tady sedí, já na něho volám, on neslyší. Já říkám: „Kup píšťalku, já na tebe vždycky písknu, abys přišel.“ Protože já potřebuju třeba podat hrneknebo se napít a podat prášek.No, katastrofa. Já říkám: „Co já se tady s tebou budu furt rozčilovat, kašlu na tebe, půjdu do nemocnice.“ A on, že to se mu nelíbí, že on to nedovolí. Tak já říkám: „Ty můžeš dovolovat tak prd.“

Paní Hana chce odejít do hospice, protože její manžel jí nevěnuje péči, kterou by potřebovala.
Textový přepis rozhovoru: A tak teďka přemýšlíte o tom, že byste šla do toho hospice? P: Ano. Já musím jít, protože když budu doma, tak já se tady zblázním, protože můj muž furt si myslí, že budu vařit. Já říkám: „Ty jseš snad blázen.“ Vždyť já se bojím stoupnout si a jít tady k pračce, a to budu stát u sporáku ještě?On má takové tipy, že on si zvykl na mé jídlo, protože my jsme spolu 41 let, on nejí ani u své sestry, on nejí nikde v restauraci.A já jsem mu říkala, že mi bude docházetpro obědy, že tady je chlapecký domov a že tam prodávají pro důchodce obědy.On že tam ale chodit nebude, protože to on nikdy neudělá, on nebude nikde žebrat. On je jak blázen, mu nevysvětlíte, že to je normálně,jako kdyby šel do restaurace s kastrolky. Takže manžel nějak moc neumí vám pomoct v tom, co byste potřebovala? No právě. Já říkám: „Ne, ty mně neumíš pomoct.“ On je třeba doma, já jsem v posteli, já bych potřebovala, aby mě zvedla aby za mnou přišel, on tady sedí, já na něho volám, on neslyší. Já říkám: „Kup píšťalku, já na tebe vždycky písknu, abys přišel.“ Protože já potřebuju třeba podat hrneknebo se napít a podat prášek.No, katastrofa. Já říkám: „Co já se tady s tebou budu furt rozčilovat, kašlu na tebe, půjdu do nemocnice.“ A on, že to se mu nelíbí, že on to nedovolí. Tak já říkám: „Ty můžeš dovolovat tak prd.“

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_01_06_pal31.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Jarmila využívala domácí hospicovou péči jen dočasně, čtyři měsíce následující po operaci plic. Pak se její stav zlepšil a už to nebylo zapotřebí. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Jsem vstala z mrtvých v listopadu,fakt opravdu. Nevěřili, že se dožiju Vánoc, takže se o mě starali, a teď jsme to změnili na zdravotní péči, že už jenom na zavolání by došli. To stojí víc jak ten 1 výjezd, ale ne zas tolik, jako když si platíte denně, ať přijdou. Protože u mě už to přestalo být aktuální, chodili 3krát i 4krát týdně, pak 3krát, pak 2krát, pak 1 a teď už teda nemusí vůbec. Takže nevím, kolik můžu o té paliativní péči říct. Zažila jsem ji vlastně, dá se říct, listopad, prosinec, leden, únor – 4 měsíce. Mám s tím dobrou zkušenost, jsem ráda, že to existuje, jsou strašně příjemné ty paní, co tu chodí.

Paní Jarmila využívala domácí hospicovou péči jen dočasně, čtyři měsíce následující po operaci plic. Pak se její stav zlepšil a už to nebylo zapotřebí.
Textový přepis rozhovoru: Jsem vstala z mrtvých v listopadu,fakt opravdu. Nevěřili, že se dožiju Vánoc, takže se o mě starali, a teď jsme to změnili na zdravotní péči, že už jenom na zavolání by došli. To stojí víc jak ten 1 výjezd, ale ne zas tolik, jako když si platíte denně, ať přijdou. Protože u mě už to přestalo být aktuální, chodili 3krát i 4krát týdně, pak 3krát, pak 2krát, pak 1 a teď už teda nemusí vůbec. Takže nevím, kolik můžu o té paliativní péči říct. Zažila jsem ji vlastně, dá se říct, listopad, prosinec, leden, únor – 4 měsíce. Mám s tím dobrou zkušenost, jsem ráda, že to existuje, jsou strašně příjemné ty paní, co tu chodí.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_01_05_pal38.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý skončit. Pak mi to rozmluvili. Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně, eutanazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěli bystě ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a rozhodl jsem se, že už ne. (…) A z toho okolí…Já jsem právě na ty Vánoc vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové jako že aspoň trochu se změnit. Ty mně pomohly psychicky zas to…

Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo.
Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý skončit. Pak mi to rozmluvili. Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně, eutanazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěli bystě ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a rozhodl jsem se, že už ne. (…) A z toho okolí…Já jsem právě na ty Vánoc vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové jako že aspoň trochu se změnit. Ty mně pomohly psychicky zas to…

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_01_04_pal22.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Dana si velmi chválí přístup sester z domácího hospice. Říká, že pracují se zájmem a s láskou. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: Takže máte péči od těch sestřiček? Péči mám výbornou, ony jsou úžasné. Vždycky dobře naladěné, kdykoliv přijdou, pomůžou. Nebo telefonem mi řeknou, co mám dělat, nebo přijdou hned. Nebo řeknou:„Nemůžeme, přijdeme za 2 hodiny.“ Úžasné jsou, mám péči, myslím si, nadstandardní. (…) U nich vidíte ten zájem – že vám chtějí pomoct, že je to neobtěžuje, že to dělají, řekla bych, skoro s láskou. Snaží se pomoct, co nejvíce v maximální míře, to třeba sestřička v nemocnici ani nemůže, protože ta tam má zase mnohem víc lidí. Oni tolik lidí nemají, tolik lidí je nevolá, ale musí být hrozně hodné, speciálně ta xxxx sestra, to je úplný zázrak. Ale ta tím žije, to je zase něco jiného. I ty ostatní sestry jsou hodný a myslím si, že je to i tím, že je tam ta sestra xxxx. Oni vidí, jak ona se chová, takže si myslím, že si berou z ní ten dobrý příklad. A oni s vámi asi hodně mluví, je to tak? Ano, mluví, oni se všecko zeptají a mluvíme. I soukromé věci si říkáme, já vím jejich děti, oni vědí moje děti a tak.

Paní Dana si velmi chválí přístup sester z domácího hospice. Říká, že pracují se zájmem a s láskou.
Textový přepis rozhovoru: Takže máte péči od těch sestřiček? Péči mám výbornou, ony jsou úžasné. Vždycky dobře naladěné, kdykoliv přijdou, pomůžou. Nebo telefonem mi řeknou, co mám dělat, nebo přijdou hned. Nebo řeknou:„Nemůžeme, přijdeme za 2 hodiny.“ Úžasné jsou, mám péči, myslím si, nadstandardní. (…) U nich vidíte ten zájem – že vám chtějí pomoct, že je to neobtěžuje, že to dělají, řekla bych, skoro s láskou. Snaží se pomoct, co nejvíce v maximální míře, to třeba sestřička v nemocnici ani nemůže, protože ta tam má zase mnohem víc lidí. Oni tolik lidí nemají, tolik lidí je nevolá, ale musí být hrozně hodné, speciálně ta xxxx sestra, to je úplný zázrak. Ale ta tím žije, to je zase něco jiného. I ty ostatní sestry jsou hodný a myslím si, že je to i tím, že je tam ta sestra xxxx. Oni vidí, jak ona se chová, takže si myslím, že si berou z ní ten dobrý příklad. A oni s vámi asi hodně mluví, je to tak? Ano, mluví, oni se všecko zeptají a mluvíme. I soukromé věci si říkáme, já vím jejich děti, oni vědí moje děti a tak.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_01_03_pal10.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Paní Olga je velmi spokojená s tím, že může být doma. Pochvaluje si péči domácího hospice, zdravotní sestry jí poskytují i psychickou podporu, může si s nimi povykládat o čemkoli. </strong> <br> Textový přepis rozhovoru: No, život, tož to víte, mám strach,ale když teď jsem pod tím xxxx, tak zase když mám…Kdybych měla nějaké bolesti nebo něco, tak hned můžu volat, oni mi pomůžou, což vezměte si, když jsem patřila pod onkologii, tam to bylo jenom do pátku, takže jedině špitál.A tam o vás neví nic, tam vám můžou dát kapačky, a když máte to, tak vás nechají, něco vám píchnou a je. Ako to potom ovplyvnilo vašu ako takú spokojnosť životnú? Že jsem doma – rodina, to všechno. To dělá hodně psychika.Kdybych byla v nemocnici, oni sice za mnou chodili každý den někdo, ale tam to není dobré, ta psychika. To tam hodně působí špatně. (…) A teraz sa chcem spýtať na tých, ktorí vám chodia domov. Akú máte od nich fyzickú starostlivosť, praktické rady, emočnú podporu? Velice dobrou. Velice. Oni mi – jak bych to řekla – dodávají takovou sílu, s nimi se povykládá, ne jenom o nemoci, ale tak celkově. Jsem velice spokojená. Velice. A si myslím, že mě to i uzdravuje.

Paní Olga je velmi spokojená s tím, že může být doma. Pochvaluje si péči domácího hospice, zdravotní sestry jí poskytují i psychickou podporu, může si s nimi povykládat o čemkoli.
Textový přepis rozhovoru: No, život, tož to víte, mám strach,ale když teď jsem pod tím xxxx, tak zase když mám…Kdybych měla nějaké bolesti nebo něco, tak hned můžu volat, oni mi pomůžou, což vezměte si, když jsem patřila pod onkologii, tam to bylo jenom do pátku, takže jedině špitál.A tam o vás neví nic, tam vám můžou dát kapačky, a když máte to, tak vás nechají, něco vám píchnou a je. Ako to potom ovplyvnilo vašu ako takú spokojnosť životnú? Že jsem doma – rodina, to všechno. To dělá hodně psychika.Kdybych byla v nemocnici, oni sice za mnou chodili každý den někdo, ale tam to není dobré, ta psychika. To tam hodně působí špatně. (…) A teraz sa chcem spýtať na tých, ktorí vám chodia domov. Akú máte od nich fyzickú starostlivosť, praktické rady, emočnú podporu? Velice dobrou. Velice. Oni mi – jak bych to řekla – dodávají takovou sílu, s nimi se povykládá, ne jenom o nemoci, ale tak celkově. Jsem velice spokojená. Velice. A si myslím, že mě to i uzdravuje.

1. 08. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/08/pal_05_01_02_pal12.mp4

Pokračovat ve čtení

Novinky

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2026, všechna práva vyhrazena.     |       Webdesign studiolkm.cz