Hana

Hana

Hana

• Věk v době rozhovoru: 67 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 64 let

Paní Haně byla při preventivní prohlídce na mamografu diagnostikována rakovina prsu. Absolvovala operaci a chemoterapie, ale po dvou letech jí byly zjištěny metastáze na játrech, které se již nepodařilo vyléčit ozařováním. V současné době je doma, kde žije s manželem, a chodí za ní sestra z domácího hospice. Plánuje odejít do lůžkového hospice, protože domácí prostředí není přizpůsobeno tomu, že má potíže s pohybem.

Více o Haně

Paní Haně byla při preventivní prohlídce na mamografu diagnostikována rakovina prsu. V té době jí bylo 64 let. Absolvovala operaci a chemoterapie, ale po dvou letech jí byly zjištěny metastáze na játrech, které se již nepodařilo vyléčit ozařováním.

Se situací se velmi těžko smiřuje. V současné době je doma, kde žije s manželem, a chodí za ní sestra z domácího hospice. Má dvě dcery a vnoučata, která jí dělají velkou radost.

Protože je pro ni pobyt v domácím prostředí náročný psychicky (necítí dostatečnou podporu a zájem od manžela) i fyzicky (domácí prostředí není přizpůsobené tomu, že má omezenou pohyblivost), připravuje se na odchod do lůžkového hospice. Doufá, že se tam bude cítit lépe. Preferuje hospic před nabízeným bydlením u dcery, kterou nechce zatěžovat.

V rozhovoru popisuje své převážně pozitivní zkušenosti s lékaři, oceňuje jejich partnerský přístup k pacientům a slušné jednání.

Audio, video a text

Paní Hana zkoušela bylinkové čaje a šťávy.
Textový přepis rozhovoru: A vy jste říkala, že jste zkoušela různé čaje a takové věci. Různě jste si hledala nějaké jiné způsoby, jak se léčit. Nebo někdo vám radil? Já sem si koupila Marii Treben, ona byla léčitelka, pěstovala bylinky a radila lidem. Ale ne, že by se s nimi stýkala, ani jí nesměli psát domů, žádné takové. Ona třeba někam přišla a lidi jí řekli, že mají ty a ty problémy, tak ona jim poradila, co mají brát na to. Takže od ní jste si přečetla knížku? No, a tam v té knize je psané, co pomáhá na játra, na rakovinu jater, na xxx, na všechno. Tak podle ní jsem pila ty čaje – tam se pije i pampeliškový čaj z kořene pampelišky a různé čaje jsem pila ještě. Od mého kamaráda děda byl taky bylinkář, tak od něho jsem už vypila 5 čajů. Já říkám, už těch čajů mám plné zuby. A potom jsem vyčetla, že je dobré dělat si šťávy ze zeleniny, tak jsem si koupila tady ten přístroj a vypila snad 30 xxx pampelišky – to se mlelo celé, i s květy jsem to tam naházela a normálně jsem to projela a měla jsem. A děcka: „Babi, já to ochutnám, já to ochutnám.“ A já říkám: „Jo, ochutnejte to.“ A oni: „Fuj, to je hořké.“ A já říkám: „To si nesmíš tak brát. Musíš si říct, že je to dobré, pomůže mně to.“ A to byla jenom ta pampeliška, nebo jste to dávala dohromady s něčím sladším? No, dávala s mrkví, s mrkví, s červenou řepou, podle toho, co jsem měla.

Paní Hana chce odejít do hospice, protože její manžel jí nevěnuje péči, kterou by potřebovala..
Textový přepis rozhovoru: A tak teďka přemýšlíte o tom, že byste šla do toho hospice? Ano. Já musím jít, protože když budu doma, tak já se tady zblázním, protože můj muž furt si myslí, že budu vařit. Já říkám: „Ty jseš snad blázen.“ Vždyť já se bojím stoupnout si a jít tady k pračce, a to budu stát u sporáku ještě? On má takové tipy, že on si zvykl na mé jídlo, protože my jsme spolu 41 let, on nejí ani u své sestry, on nejí nikde v restauraci. A já jsem mu říkala, že mi bude docházet pro obědy, že tady je chlapecký domov a že tam prodávají pro důchodce obědy. On že tam ale chodit nebude, protože to on nikdy neudělá, on nebude nikde žebrat. On je jak blázen, mu nevysvětlíte, že to je normálně, jako kdyby šel do restaurace s kastrolky. Takže manžel nějak moc neumí vám pomoct v tom, co byste potřebovala? No právě. Já říkám: „Ne, ty mně neumíš pomoct.“ On je třeba doma, já jsem v posteli, já bych potřebovala, aby mě zvedl a aby za mnou přišel, on tady sedí, já na něho volám, on neslyší. Já říkám: „Kup píšťalku, já na tebe vždycky písknu, abys přišel.“ Protože já potřebuju třeba podat hrnek nebo se napít a podat prášek. No, katastrofa. Já říkám: „Co já se tady s tebou budu furt rozčilovat, kašlu na tebe, půjdu do nemocnice.“ A on, že to se mu nelíbí, že on to nedovolí. Tak já říkám: „Ty můžeš dovolovat tak prd.“

Paní Hana chce odejít do hospice, protože její manžel jí nevěnuje péči, kterou by potřebovala.
Textový přepis rozhovoru: A tak teďka přemýšlíte o tom, že byste šla do toho hospice? P: Ano. Já musím jít, protože když budu doma, tak já se tady zblázním, protože můj muž furt si myslí, že budu vařit. Já říkám: „Ty jseš snad blázen.“ Vždyť já se bojím stoupnout si a jít tady k pračce, a to budu stát u sporáku ještě?On má takové tipy, že on si zvykl na mé jídlo, protože my jsme spolu 41 let, on nejí ani u své sestry, on nejí nikde v restauraci.A já jsem mu říkala, že mi bude docházetpro obědy, že tady je chlapecký domov a že tam prodávají pro důchodce obědy.On že tam ale chodit nebude, protože to on nikdy neudělá, on nebude nikde žebrat. On je jak blázen, mu nevysvětlíte, že to je normálně,jako kdyby šel do restaurace s kastrolky. Takže manžel nějak moc neumí vám pomoct v tom, co byste potřebovala? No právě. Já říkám: „Ne, ty mně neumíš pomoct.“ On je třeba doma, já jsem v posteli, já bych potřebovala, aby mě zvedla aby za mnou přišel, on tady sedí, já na něho volám, on neslyší. Já říkám: „Kup píšťalku, já na tebe vždycky písknu, abys přišel.“ Protože já potřebuju třeba podat hrneknebo se napít a podat prášek.No, katastrofa. Já říkám: „Co já se tady s tebou budu furt rozčilovat, kašlu na tebe, půjdu do nemocnice.“ A on, že to se mu nelíbí, že on to nedovolí. Tak já říkám: „Ty můžeš dovolovat tak prd.“

Paní Hana je smutná, nic, co ji bavilo dříve, už ji nebaví.
Textový přepis rozhovoru: Co by vám vlastně teďka nejlíp pomohlo? Já nevím, já jsem nad tím přemýšlela, mě už nic netěší, nebaví, mě vůbec nic nebaví. Předtím jsem vůbec na to nemyslela, tak jsem byla jakž takž dobrá, ale teďka mě nic nezajímá, to se dívám na televizi, na chvíli usnu, za chvíli se probudím, a to je můj život.

Paní Hana má problémy s pohybem i v bytě. Kvůli pádu z postele musela volat záchranku, obtížná je pro ni i hygiena a obstarávání domácnosti. Proto chce odejít do hospice.
Textový přepis rozhovoru: A jak přemýšlíte o tom, co bude dál? Vy teda plánujete ten hospic, kdy by to tak mělo být? No, oni říkali něco… Já bych tam chtěla jít co nejdřív, abych měla pokoj už, od přemýšlení, nějakého vaření a takhle. A teďka mně se špatně z té postele vstává, jenom si sednout, víte, co to je za umění, jenom si sednout, to byste nevěřila. A tak já se snažím, já ho nechci furt budit, chodím tak 2krát, 3krát na záchod v noci a on mě musí vždycky zezadu, protože leží vedle mě tady, tak zezadu mě takhle podepírá rukou a tlačí dopředu, abych zase si nelehla zpátky. A jak si sednu… Já jsem z té postele spadla, představte si to, normálně mi to ujelo a já jsem seděla na zadku o půlnoci. Teď on se mě snažil vytáhnout, jenomže má dvaasedmdesát a já mám taky dvaasedmdesát, jako kilo, a teďka ho 14 dní potom ještě bolely ruce, jak byl přetažený. A teď já říkám: „Dej mně sem na zakrytí něco a pod hlavu.“ Jenomže ležela jsem hodinu a půl a říkám: „No, tak to teda ležet 8 hodin tady nebudu.“ Zavolala jsem sanitku, oni přijeli hnedka teda, byli to takoví statní chlapáci 2metrový. Tak oni mě chytli, já jsem byla jak pápěrka xxx v rukách, posadili mě, a protože mně nic nebylo, já jsem rovnou dosedla jenom. Tak mně sepsali zprávu, že se mně nic nestalo, a jinak říkali, že když se mi to stane, že mám zavolat na policii, že policie přijede v okamžiku. (…) V každém případě v hospici nebudete mít vůbec na starost nic, bude postaráno o vás, bude tam víc té péče. Já se tady nemůžu ani koupat, musím napustit do umyvadla vodu, teďka se žínkou otírám, namydlím si to, zase se otřu žínkou, jenom tady tu polovinu a od pupku dolů teda už jako normálně. No, katastrofa, z té vany se nedá vylézt, pro mě je to strašně vysoké a já tam prostě nemůžu ani vlézt, ani vylézt. Tam v těch hospicích jsou sprchy, tak já tam vždycky vlezu. A normálně stejně, já nevím, jak se budu umývat, aby se mně to další prso nenamočilo, nevím, to musí oni vymyslet. To určitě vymyslí. No, a teď si představte na záchod, sednete na záchod, předtím normálně jste si stoupla, a teď já musím si sednout jako dál, dát si 1 ruku na to, chytnout se xxx a zvednout se. Anebo zavolám na muže, aby mě šel zvednout – já si nestoupnu ze záchodu sama.

Pro paní Hanu bylo sdělení lékaře, že léčba už není účinná, velkým šokem, se kterým se dosud vyrovnává.
Textový přepis rozhovoru: A tak on mně řek l– a to mně právě udělalo zle, já jsem celou dobu byla v pohodě, furt sranda – a on vždycky: „Tak s čím jsme se léčili tentokrát?“ Protože já bylinky a tak, a zeleninu, šťávy. A jak mně řekl, že už mě přestává léčit, že už to nezabírá, že je konec, tak v tu ránu jsem se rozbrečela, úplně to na mě zapůsobilo šíleně. Protože s tím jsem vůbec nepočítala. A brečím dodneška. A jak on vám to řekl? Řekl vám to nějak hezky, podpořil vás nějak? On řekl pak: „Paní xxxx, nic není ztraceno, nebojte se.“ To mně i říká víc lidí. Já mám 3. stupeň ze 4. Jenomže když vidíte, jak se to prso furt zmenšuje, tak tam nevidím žádnou záchranu. (…) Co by vám teďka nejlíp pomohlo? Já nevím, jsem nad tím přemýšlela, mě už nic netěší, nebaví, mě vůbec nic nebaví. Předtím jsem vůbec na to nemyslela, tak jsem byla jakž takž dobrá, ale teďka mě nic nezajímá. To se dívám na televizi, kdyžtak na chvíli usnu, za chvíli se probudím. A to je můj život.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2024, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz