Milada

Milada

Milada

• Věk v době rozhovoru: 66 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 42 let

Paní Miladě byl před 24 lety diagnostikován melanom, podstoupila operaci. Recidiva onemocnění se objevila před několika měsíci a ukázalo se, že se jedná o stav, který již není léčitelný. S komunikací s lékaři je paní Milada spokojená, říká, že k ní byli otevření, ale zároveň jí nebrali naději. Rozhodla se, že si přestane vyhledávat informace související s její diagnózou a bude věci brát, tak jak přijdou. Ke smíření se se situací paní Miladě velmi pomohla podpora okolí, ať už nejbližších, nebo přátel z církevního společenství, a také víra.

Více o Miladě

Paní Miladě byl před 24 lety diagnostikován melanom, podstoupila operaci. Recidiva onemocnění se objevila před několika měsíci, projevila se zvětšením uzlin, a ukázalo se, že se jedná o stav, který již není léčitelný. Zpočátku byla nadějí biologická léčba, ale ani ta se nakonec neukázala jako vhodná pro typ nádoru, který paní Milada má. Absolvovala tedy ozařování, ale bylo zřejmé, že se jedná hlavně o zpomalení průběhu nemoci.

S komunikací s lékaři je paní Milada spokojená, říká, že k ní byli otevření, ale zároveň jí nebrali naději. Rozhodla se, že si přestane vyhledávat informace související s její diagnózou a bude věci brát, tak jak přijdou.

Ke smíření se se situací paní Miladě velmi pomohla podpora okolí, ať už nejbližších, nebo přátel z církevního společenství, či těch, které získala v rámci práce speciální pedagožky. Velkou oporou je jí také víra.

Paní Milada říká, že je vděčná za to, že se nemoc nevrátila dříve nebo že nepotkala někoho z jejích blízkých. Prožívá pokojné období, netrápí se příliš tím, co bude. Je také ráda, že ví, že existuje hospicová péče, která může závěr života významně ulehčit. Myslí si, že je velmi důležité, aby měl člověk kolem sebe blízké a nebyl v takové situaci sám.

Audio a video

Paní Milada má obavy z bolestí, dala by přednost tomu, odejít dřív než trpět krutými bolestmi.
Textový přepis rozhovoru: Co bych si nejvíc přála? Abych odešla ještě předtím, než přijdou ty velké bolesti – pokud přijdou, nebo jak to bude, já nevím. Ale to je jediné, z čeho mám, a myslím, nejenom já, ale lidé vůbec obavu, že… Protože, samozřejmě že se ty bolesti tišit dají, ale určitě to není tak, že by se tišily takovým způsobem, že by vůbec nebyly nebo tak. Takže to –i za cenu, že bych třeba odešla dřív – bych byla radši než procházet takovým tím nějakým krutým obdobím potom.

Paní Miladě víra pomáhá přijímat trpělivě průběh léčby a nemoci. Zdůrazňuje, že to, že je věřící, neznamená, že se modlí za zázrak. Vysvětluje, že jde o to, aby dokázala vše, co přijde, přijmout a zvládnout.
Textový přepis rozhovoru: Možná, že tím, jak se člověk nějak smiřoval, nebo v té fázi toho smiřování se s tou nemocí…Tak si myslím, že děkoval mi, velmi mi pomáhá to, že jsme věřící a že tadytyhle věci asi přece jenom trošičku jinak vnímáme. A hodně mi to pomáhalo v době, kdy pro lidi kolem mne– třeba kteří jsou nevěřící nebo takhle, tak se jako hodně zlobili, jak to všechno trvá, jaké tam jsou prostoje, jak se dlouho čeká na výsledky, na objednání. Ale já jsem to v tom neviděla a brala jsem to, že takhle to má být a že nevím, co je pro mě dobré, a že možná právě toto, takové ty odklady, ty pauzy a takhle, které tam byly, tak že mi prostě nějak prodlužujou takovou tu fázi života, která je kvalitní, kterámožná potom nějak skončí. Nebo prostě až přijde, přijde to do nějaké další fáze, která bude hodně nepříjemná. Takže to mě takhle neděsilo, jako že to třeba trvá déle nebo že to je něco takového. (….) Taky bych chtěla říct, že to není tak, jak si možná lidé myslí, že se modlíme za nějaký zázrak, aby mě Bůh uzdravil. Samozřejmě že by to bylo fajn, ale spíš se modlíme za to, abych to dokázala přijmout, abych měla v duši pokoj, abych ty věci, které budou přicházet krok za krokem, zvládala, abych měla dost síly na každý den tyhle věci přijímat. Takže není to o tom, že někdo řekne: „No jo, zázrak, čekají na zázrak, křesťané.“ Není to tak. Je to o každodenním takovém tom boji, o každodenním tom prožívání, aby člověk měl v tom pokoj. A musím říct, že opravdu v tom pokoj mám.

Pro paní Miladu je největší oporou manžel. Oceňuje, že s ním může o nemoci a o svých pocitech mluvit otevřeně.
Textový přepis rozhovoru: Naprosto otevřeně a od prvopočátku jsme o tom mluvili s manželem, který je mi velikou oporou a který opravdu ví naprosto všechno jednak o mých pocitech, jednak o té nemoci, nebo o tom, jak to probíhá. A je to hrozně fajn, když člověk může otevřeně o tom mluvit s někým bez zábran. Někdo dává nějakou falešnou naději. Nebo hrajeme si na něco, co stejně není v podstatě… Takže tam to byl první člověk, kdy se to v rodině ještě třeba neříkalo, ale všechno jsme to takhle spolu probírali, prožívali.

Paní Miladu mrzí, že už se kvůli svému zdravotnímu stavu nemůže tolik věnovat vnoučatům.
Textový přepis rozhovoru: Takže nemáte teď třeba pocit, že vám ta nemoc něco vzala? No, tak vzala mi třeba to, že bych byla moc ráda s vnuky, daleko více se jim věnovala, protože takto jsem se jim věnovala celou dobu. Nebo takhle, oni nejsou tady z xxxx, bydlí dál, a tak to mě třeba mrzí, protože tohle, to omezení, to opravdu mi to úplně nedovoluje…

Paní Milada je vděčná za to, že se jí nemoc nevrátila dříve. Neumí si ani představit, že by člověk mohl chtít, aby byl místo něj nemocný někdo jiný.
Textový přepis rozhovoru: Co vnímáte jako nějaké zlomy od té chvíle, kdy jste zjistila, že něco není v pořádku? Šla jste k lékaři třeba? Kdy tam byly nějaké takové významné momenty, pro vás? Myslíte jako… V tom vašem prožívání. Já jsem opravdu vděčná, že to nepřišlo dřív. Jsem vděčná, že se to nestalo nikomu v mé rodině. Že něco takového se nestalo dětem nebo vnukům. Člověk by to radši vzal na sebe, a nejde to. Nebo když lidé říkají „Proč se to stalo zrovna tobě?“ ,„Proč to prostě někdo…“ a „Proč zrovna my?“. Já jsem většinou říkala: „No, a představ si, že by ti někdo dal tu možnost tu nemoc někomu dát. Dala bys ji někomu?“ Kdyby někdo řekl: „Komukoli ji dejte a nebudete ji mít.“ Tak já bych nedala.

Paní Milada je se situací smířená, je spokojená se svým životem a ví, že všichni musí jednou odejít.
Textový přepis rozhovoru: Nemám, neprožívám nějaké stresy, neprožívám nějak věci takového typu jako „Budou to moje poslední Vánoce, nebudou to moje poslední Vánoce?“, „Neviděla jsem Řím, nemůžu ještě odejít“. Ne, to rozhodně ne. Jsem s tím svým životem spokojená, a tak bych řekla i smířená, s tím, že odejít musíme všichni. Nikdo tady nezůstane a je to jen otázka kdy… A když se takhle koukáte kolem sebe a vidíte to v televizi – ráno nastupujou lidi do auta a nevědí, že odpoledne tady nebudou. Nějaká bouračka, něco, a vůbec o tom nepřemýšlí. Takže takový ten odchod ze života mě nějak neděsí, ale je pravda, že se soustřeďuju spíš na ten daný den, na to, co bude zítra, a moc nepřemýšlím, co bude za měsíc, za týden, jestli tohle ještě stihnu nebo nestihnu, tak to ne.

Paní Milada popisuje, že sice diagnóza nebyla bleskem z čistého nebe (také vzhledem k tomu, že se jednalo o recidivu onemocnění), i tak ji ale nepříznivá prognóza zaskočila a byla potřeba se s ní smířit.
Textový přepis rozhovoru: Nebyla to zpráva úplně z čistého nebe, když se člověk dozví, že tohle má. V podstatě celý květen, červen, když probíhala vyšetření, tak člověk nějak vnímal, že to může takhle skončit, i když to nebylo úplně jasné – ta diagnostika nebyla jasná. Nevím, jestli to bylo nějaké velké překvapení, ale je pravda, že to člověka samozřejmě zaskočí. Zvláště když potom později se na těch odborných pracovištích dozví, že to není nemoc, která je k vyléčení, nebo v mém případě, že by se musel stát nějaký zázrak. V tom lepším případě je možné snad nějaké pozastavení nemoci na nějakou kratší dobu, ale že to vlastně spěje ke konci a že se s tím člověk tak nějak musí smířit, že to bude takhle.

Paní Milada oceňuje, že lékaři k ní byli otevření, zároveň ale jí nebrali naději.
Textový přepis rozhovoru: Kdo byl ten první, s kým jste o tom mluvila nebo s kým jste to chtěla sdílet, tady ty zprávy? To jsem ještě nebyla v Olomouci, protože jsem vlastně v Olomouci krátce, od srpna, takže to není nějak dlouho. Tohle jsem asi probírala s člověkem z jiného onkologického centra v rámci rozhovoru, kdy mi řekl, že si teda rozumíme, že k vyléčení to není. Takhle nějak. Byla jsem ráda, že tam, kde se mnou hovořili lékaři, že byli opravdu otevření, že už tam nebyla taková nějaká zbytečná naděje, ale přitom mi naději nebrali, samozřejmě to ne. To vůbec ne.

Scroll

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2025, všechna práva vyhrazena. | Webdesign studiolkm.cz