Paní Libuši byl předepsán lék, v jehož příbalovém letáku se dozvěděla, že může zvýšit riziko onemocnění rakovinou prsu. Dostala z toho strach, ale lékařka ji přesvědčila, že má lék i přesto užívat. Paní Libuše tedy pravidelně prováděla samovyšetření. Půl roku po začátku užívání tohoto léku si v prsu nahmatala bulku a bylo potvrzeno, že se jedná o zhoubný nález. V té době byla půl roku v důchodu. Bylo to sedmnáct let před výzkumným rozhovorem. Byl to šok, musela se s tím chvíli smiřovat, ale jak sama říká, nakonec se klidně odevzdala zdravotníkům. Absolvovala dvě operace a chemoterapii.

Zpětně si myslí, že na vzniku nemoci mohlo mít podíl i náročnější období, které tehdy prožívala v osobním životě. O nemoci toho hodně četla, zajímala se o prožívání ostatních, zapojila se také do práce  v pacientské organizaci.

O 11 let později jí byla při preventivní prohlídce a následných vyšetřeních zjištěna rakovina tlustého střeva, absolvovala operaci, chemoterapie nebyla díky včasnému nálezu nutná. Dva roky po operaci střeva měla nový nález na játrech, absolvovala první sérii chemoterapií, ale ta nebyla účinná, jak ukázalo vyšetření, které prodělala před třemi měsíci. Lékařka jí řekla, že její nemoc je neléčitelná.

Paní Libuše se rozhodla, že už se o další léčbu ani nebude pokoušet. Je vděčná za roky, které, jak říká, jí byly přidány, považuje svůj život za naplněný a připadá jí užitečné, aby peníze, které by stála její léčba, byly spíše směřovány k mladším lidem. Myslí si, že než život uměle prodlužovat je lepší si jej užít. Lékař, se kterým své rozhodnutí nepokračovat v léčbě konzultovala, jí řekl, že ji obdivuje pro její odvahu a že mnozí lidé odcházejí ze světa „na uléčení“.

Paní Libuše ví, jak se její nemoc bude pravděpodobně vyvíjet, byla se podívat i na hospic v místě, kde žije, aby věděla, jaké jsou možnosti další péče. Při návštěvě svého známého v hospici se spřátelila s řádovou sestrou, která tam pracovala, a měla příležitost s ní probírat její zkušenosti ohledně doprovázení umírajících. Dozvěděla se od ní, že klíčové je pro člověka na konci života urovnání vztahů, odpuštění a vyjádření vděčnosti nejbližším. Paní Libuše dbá na to, aby byly vztahy v její rodině, včetně majetkových, vyřešeny. Je smířená a vyrovnaná, říká, že do značné míry k tomu přispívá její víra, která je pro ni v životě velmi důležitá. Myslí si také, že pro člověka v seniorském věku je přijetí vážné diagnózy snadnější než pro mladšího člověka.

Paní Libuše pracovala ve zdravotnictví, je velmi společenská, má ráda hudbu, tanec, angažuje se i v politice. Skutečnost, že bude muset své aktivity vzhledem k postupující nemoci omezovat, bere jako fakt.

Audio a video